5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > HLEDÁNÍ ZPŮSOBŮ HODNOCENÍ ŽÁKŮ

HLEDÁNÍ ZPŮSOBŮ HODNOCENÍ ŽÁKŮ

Autor: Věra Pokorná | Datum: 9.4.2008 | Vydání: 4/2008

Jak spravedlivě hodnotit žáky? Školní hodnocení je v posledních dvou desetiletích často diskutovanou otázkou. Se zavedením klíčových kompetencí se otázka jeho podoby stala ještě palčivější. Do hry zde kromě pedagogických odborníků vstupují i rodiče se svými požadavky. Text:

Důvodů je několik. Již v sedmdesátých letech minulého století byly klasické představy hodnocení narušeny různými předpisy o tom, že děti smí opakovat třídu jen tehdy, když mají nedostatečné známky ze dvou základních předmětů, z českého jazyka a matematiky. Každou nedostatečnou známku na vysvědčení kromě toho učitelé museli zdůvodňovat na pedagogické radě. Důvod byl ideologický. V socialistické škole žáci nepropadávají. Mezi učitele však takové nařízení vneslo nejistotu a zmatek.

Začalo se mluvit o tom, že se má hodnotit píle a přístup dítěte k práci. To jistě odpovědní učitelé zohledňovali i dříve. Na druhé straně si však v té době uvědomovali, že školní hodnocení dětí je klíčem k jejich dalšímu profesnímu uplatnění. Střední školy i některá učiliště si stanovovaly prospěchový limit pro přijetí do jejich ústavu.

Tehdy se také rodiče naučili stále sledovat školní výkony svých dětí a především jejich hodnocení, protože to bylo východiskem pro předpověď dalšího možného studijního postupu. Naučili se dávat známkám mimořádnou důležitost, protože šlo o budoucnost jejich dětí. Sledovali aritmetický průměr známek za čtvrtletí a pololetí, aby mohli předem odhadovat výsledky na vysvědčení. Někteří ve své úzkosti sledovali i výsledky spolužáků, které pak porovnávali s výsledky svých dětí.

Slovní hodnocení - konec vodění rodičů za ručičku

Nebylo divu, že v porevoluční euforii, kdy učitelé mnoha škol chtěli zavést slovní hodnocení, se rodiče bouřili. Ztratili by tak přehled o výkonech svých dětí a tím by se dostali do nejistoty. Nerozuměli by tomu, co slovní hodnocení znamená, na jaké úrovni se jejich dítě pohybuje a jaké má šance ve školní kariéře. Vždyť celá naše společnost je nastavena na výkon, soutěž a porovnávání zdatnosti a úspěšnosti.

Poslední větu minulého odstavce musíme brát zcela vážně. Takový je stav věcí v naší společnosti, v naší kultuře, která zdůrazňuje individualitu a jedinečnost každého člověka. Jak jinak máme svou individualitu zviditelnit než tím, že se umíme uplatnit, umíme se prosadit, umíme se odlišit od ostatních? K tomu všemu se potřebujeme s druhými porovnávat, nad ostatními v čemkoli vynikat. Kromě toho porovnávání znamená i utřídění informací. Učitel potřebuje vědět, jak připravit hodinu, pro které žáky bude úkol těžký a pro které lehký. Má za úkol hodnotit žáky a jeho hodnocení je ovlivněno porovnáváním výkonů dětí ve třídě.

Dvojaká povaha soutěžení

I když jsme si vědomi tohoto stavu, což je předpokladem pro další uvažování, můžeme říci, že porozumění situaci ještě neznamená, že s takovou situací musíme souhlasit. Odborníci poukazují na to, že tvrzení, že děti rády soutěží, je pedagogickým mýtem. Tak se to jeví vždy při přípravě soutěže nebo v jejím počátku. Ve skutečnosti však soutěžení vytváří v dětské skupině mnoho napětí. Vždyť ze závodů může cítit uspokojení jen ten, kdo byl nejlepší, kdo dosáhl na první místo. Všichni ostatní, někteří více, někteří méně, prožívají zklamání. A co ti, kdo nemají nikdy šanci vyhrát nebo alespoň být v první třetině? Ti zákonitě ztrácejí motivaci ke školní práci. Protože nemohou-li být v porovnání s druhými v určité činnosti úspěšní, pak se jí vyhýbají. To je zcela zákonité. Tak se v profesní sféře chováme i v dospělosti. Dalším důsledkem soutěžení je skutečnost, že se vytvoří prostředí postavené na rivalitě, řevnivosti, a ne na spolupráci. A právě naučit děti vzájemně spolupracovat by mělo být cílem dnešní školy, protože tuto dovednost budou potřebovat v běžném životě, kde se nikdo neobejde bez pomoci druhých. Nemůžeme stavět jen na vlastních výkonech, musíme kooperovat s druhými. Ani sebevýkonnější nadřízený nezmůže nic bez ochoty ke spolupráci podřízených. Posuňme se ale ve svých úvahách dále. Pokud se budeme zaměřovat pouze na vzájemné porovnávání ve výkonech, nemůžeme ani pochopit podstatu a význam integrace, nebo dokonce inkluze v naší škole. Hlavní myšlenkou inkluze je, že žádný jedinec nemá být ze společnosti vyřazován a současně se děti i dospělí mají naučit žít i s těmi, kdo jsou v určitém smyslu omezeni, handicapováni a mají denní zkušenost s neúspěchem. Tím se u zdravých jedinců prohlubuje jejich lidství.

Každé dítě úspěšné?

Feuerstein, který se celý život věnoval dětem sociálně či kulturně deprivovaným nebo i jinak handicapovaným a ve škole neúspěšným, tvrdí, že každému dítěti máme vytvořit takové podmínky, aby bylo úspěšné. To předpokládá, že vůči němu umíme stanovit reálné očekávání, které předkládáme s důvěrou, že ho dítě naplní. Nesoustředíme se jen na to, co dítě umí, ale stále rozšiřujeme jeho schopnosti a dovednosti. Neporovnáváme dítě s jeho vrstevníky, ale sledujeme jeho vlastní vývoj. Velmi často jsem si v poradenské praxi uvědomila, jak děti, hodnocené po několik let školní docházky dostatečně, neviděly žádný pokrok ve svých vědomostech a dovednostech. Podobně i jejich rodiče. Vlastně se nic neměnilo, dítě bylo stále čtyřkař. Pokud ale uvažujeme objektivně, musíme přiznat, že čtyřka na vysvědčení ve třetí třídě a stejná známka v šesté či v sedmé třídě vyjadřují zcela jiné výkony dítěte. U dítěte jistě nastal výrazný posun v jeho intelektovém vývoji, dítě ani jeho rodiče si to však neuvědomují. Možná, že ani učitel si takové otázky neklade. Stačilo by, kdyby dítě mohlo sledovat své výkony na začátku školního roku a na jeho konci. Zcela prakticky může učitel např. dětem ve druhé třídě individuálně předložit určitý text ke čtení. Zjistit, kolik slov každé dítě přečetlo za jednu nebo dvě minuty a kolik chyb udělalo. Tentýž text může dítě dostat v pololetí nebo na konci roku. Dítě i učitel pak mohou jeho výkony porovnávat. Podobně i v jiných předmětech. Dítě by si v každé hodině mělo uvědomovat, co se nového naučilo. Nejen že učitel stanoví cíl hodiny, ale každé dítě má samo posoudit, co pro ně bylo v hodině přínosem, jak a čím se jeho vědomosti nebo dovednosti obohatily. To jsou důležité zkušenosti, jež dítě udělá a které ho motivují k další práci.

Mnozí teoretičtí pracovníci si uvědomují, že pokud se má každé dítě ve třídě intelektuálně rozvíjet, je důležité se zaměřit na vytváření společenství, kde se děti nebudou cítit ohroženy neúspěchem, strachem ze zesměšnění, kde se chyby připouštějí, protože pokud si osvojují něco nového, je pravděpodobné, že budou chybovat. Velmi působivě a realisticky to vylíčila i vídeňská učitelka Katherine Wegner ve své zprávě (Třída jako společenství, PedF UK 1995).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 4/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy