5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2016 Zdrava 5 Právě vyšel nový speciál Nová Psychologie dnes   Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Jak se dědí neštěstí

Jak se dědí neštěstí

Autor: Vojtěch Pišl | Datum: 6.2.2017 | Vydání: 2/2017

„Kdybych byl ředitel zeměkoule, nechal bych každý pár před otěhotněním povinně psychologicky vyšetřit, zda je schopný vychovat dítě.“ – Toto řekl u vína můj terapeutický mentor. Zeměkoule však žádného ředitele nemá, stejně jako neexistují normy pro ideální rodiče. V poslední době se nicméně objevují vědecké poznatky, které potvrzují důležitost psychického zdraví rodiče nejen pro duševní, ale i tělesný vývoj dítěte.

Jak se dědí neštěstí

Začněme tím nejexaktnějším – genetikou. Samotné geny máme po rodičích a jejich strukturu ovlivňuje jen náhoda a přirozený výběr. Sami s nimi nic udělat neumíme. Společně s genomem však dědíme i epigenom – soubor různých molekul navázaných na samotnou DNA, které ovlivňují, jak se geny projevují. Příkladem může být tzv. metylace genu. Pokud je metylů málo nebo moc, gen se projevuje nepřiměřeně málo nebo moc, což souvisí s cukrovkou, obezitou, tendencí ke stresu, schizofrenií, depresí a spoustou dalších chorob.

Epigenetický stav buněk je ovlivnitelný prostředím buněk, tedy i životosprávou, stresem, psychickou pohodou nebo psychoterapií. Pokud je člověk psychicky nezdravý, aniž by to nutně znamenalo nemoc v psychiatrickém smyslu, jednou ze souvislostí jeho nepohody je i špatná epigenetická charakteristika genů, kterou přirozeně zdědí i jeho děti. Pokud se člověk uzdraví, projeví se to i epigenetickými změnami. Hezky je to vidět u experimentů na myších, kterým nedostatek mateřské péče v dětství způsobil negativní epigenetické změny, které pak bylo možné „uzdravit“ hyperprotektivní adoptivní matkou. Podobně to funguje i u lidí. Nepřekonané trauma s sebou zřejmě nese i epigenetické problémy, a tak je lze dědit třeba v podobě náchylnosti ke stresu a oslabením některých nervových a hormonálních pochodů, dokud se nezahojí společně s traumatem.

Lekce holocaust

Z psychologického pohledu začali vědci přenos traumat mezi generacemi vážněji zkoumat u potomků obětí holocaustu. Už dříve si mnozí klinici všímali, že se v některých rodinách opakují podobné nemoci a chování, aniž by k tomu existoval „objektivní“ důvod. Šlo třeba o nevysvětlitelné gynekologické problémy, kardiologické potíže, závislosti, rozvody, sebevraždy nebo nehody, které se po několik generací stávaly bez zjevné příčiny pokaždé v podobném věku.

Oběti holocaustu tato pozorování postavily na pevnější půdu, neboť potomci těchto obětí občas sami připomínají oběti traumatu. Extrémně to může být vidět u případové studie Izraelky Miriam, kterou v češtině popisuje Zdeněk Mahler: „Tato mladá atraktivní žena vstoupila do psychoanalytické léčby v době, kdy byla vážně zapletena do kriminálního konfliktu se členy jiné rodiny, s nimiž měla dříve blízké vztahy. Byla načas dokonce uvězněna, vyšetřována a pravděpodobně i sledována. Čelila tedy reálné perzekuci ze strany úřadů, policie a soudu. Snášela to těžce, trpěla trichotilomanií, tj. chorobným vytrháváním vlastních vlasů a chlupů, dále poruchami spánku a příjmu potravy, depresemi a silnou úzkostí.“ Klientce ani terapeutovi nebylo jasné, odkud takové problémy pramení. Později se od své tety dozvěděla, že „její matka prošla Osvětimí, kde jí oholili hlavu a nechali ji střídavě hladovět a pak ji zase nutili k jídlu, záměrně ji budili, aby se nevyspala“.

Podobnost situací v matčině a dceřině životě je příliš velká, než aby šlo o náhodu – navíc se děje v různých rodinách a kontextech. Jak se takové psychické nesnáze přenášejí? Konkrétní jediné vysvětlení zatím nikdo nepřinesl, ale existuje řada teorií, které naznačují, kudy by cesty přenosu traumatu mohly vést. Jedním z klíčových faktů se zdá být absolutní spojení dítěte s rodiči v raném dětství, kdy si dítě může ztotožnit neštěstí rodičů s vlastními pocity a potom je nevědomě opakovat. Základním a po dlouhou dobu jediným vzorem člověka jsou koneckonců jeho rodiče, a to ve všech ohledech, ať jde o pracovní úspěchy, závislost, psychické problémy, nebo zdravotní potíže.

Přenos traumat mezi generacemi

„Stíhám vinu na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy,“ učí už tisíce let Starý zákon. A současná věda se snaží odhalit, jak se to děje. Zdaleka se nemusí jednat o „doslovné“ opakování chování rodičů, jako tomu bylo u Miriam. Prožité a nevyřešené trauma člověka postihne mnoha způsoby, které se odrážejí v jeho schopnosti vztahů s dalšími lidmi obecně – a ve výchově o to víc.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 2/2017 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Kores Rozumíme penězům Budování kapacit pro rozvoj škol II. Všechny učebnice pro základní a střední školy