5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > JEDNOTNÝ SYSTÉM ŠKOLSTVÍ V EU? NECHCEME!

JEDNOTNÝ SYSTÉM ŠKOLSTVÍ V EU? NECHCEME!

Autor: Tatiana Welchová | Datum: 16.1.2008 | Vydání: 1/2008

Evropská unie se stále snaží propojovat vzdělávací systémy jednotlivých zemí, a umožňovat tak mobilitu lidí (spolu s jejich dětmi) za prací. Vydávají se směrnice, vyhlašují programy podpory, organizují rozličné projekty. Výsledky jsou však stále žalostné.

Současné období mohutné globalizace s sebou přináší jevy, s nimiž jsme se v minulosti nesetkávali. Jedním z významných cílů evropské politiky je zvýšit ekonomický růst, který je podle odborníků úzce propojen s mobilitou obyvatelstva a jeho ochotou stěhovat se za prací. Lidé si jsou vědomi, že se v nové zemi musí integrovat, přizpůsobovat zcela novým jevům a potýkat se s mnoha rozdíly, těžkostmi a nepochopením. Evropa je stále propastně rozdílná v pojetí ekonomiky i práva a vzdělávací systémy jednotlivých zemí na tom nejsou lépe. Přestěhování celé rodiny v rámci Evropy do odlišného jazykového prostředí je z hlediska začlenění dětí do jiného vzdělávacího systému natolik obtížné, že o tom většina rodin ani neuvažuje. Ti, kdo se k tomuto odváženému kroku odhodlají, se často dostávají do obtížné situace a jejich děti mají snížené šance dosáhnout vyššího vzdělání. Vzdělávací systémy evropských zemí jsou téměř neslučitelné, nejsou připraveny na žáky přicházející z jiných vzdělávacích systémů s nedostatečnými jazykovými základy, které jsou z hlediska školní úspěšnosti stěžejní. Pomoc je těmto dětem poskytována jen zřídka nebo vůbec. Kurikula globálně zaměřené multikulturní a multilingvální školy sice existují, ale vyskytují se sporadicky. Mobilita za prací se tak stává doménou svobodných a bezdětných, kteří tato rizika podstupovat nemusí. Evropské vzdělávací systémy v současné době k mobilitě za prací nevytvářejí podmínky a jde o jednu z oblastí, do níž si země vzájemně nezasahují. Kde hledat příčiny této zdrženlivosti?

Obavy o ztrátu identity

Téma jakýchkoli nutných změn v jednotlivých školských systémech dokáže spolehlivě rozbouřit vody nejen v jednotlivých zemích, ale i přímo na půdě evropských institucí. Vzdělávací systém je, kromě nabývání znalostí, určen také k předávání kulturních hodnot, postojů a tradic. Právě ty jsou v jednotlivých evropských zemích dramaticky odlišné, a proto jde o téma těžce diskutabilní. Při otevření této problematiky jsou pravidelně nastoleny jedny a tytéž otazníky spojené s přehnanými obavami o ztrátu národní identity. Přitom není potřeba, abychom se tvrdohlavě izolovali jeden od druhého za účelem zachování národní identity. Vždyť i v rámci jednotlivých zemí vedle sebe žije mnoho kulturně odlišných regionů s vlastními zvyky a tradicemi.

Evropské komisi není tento problém cizí a řada vzdělávacích projektů vycházejících z její iniciativy se zaměřuje právě na zlepšení komunikace mezi národy. Cílem je přivést lidi ke společnému stolu, naučit je chápat vzájemné rozdílnosti ve vzdělání, akceptovat jiný náhled na věc a nalézt společné řešení problémů. Ve své podstatě jde o naplnění slova tolerance a o plné pochopení jeho významu v praxi. Ovšem právě v praxi se tyto myšlenky nedaří plně realizovat a existuje tady velký rozpor mezi záměry a skutečností. Nejde totiž jen o to, vzájemně se poznat, ale i o vytváření podmínek pro společný život na evropském kontinentu.

Ve školách převládá etnocentrismus

Kurikulární politika jednotlivých zemí EU se zásadně liší v obsahu, míře rodičovské angažovanosti a ve vymezování času na vzdělávání v jeho dílčích stupních, ale má také mnoho společných univerzálních rysů. Jak bylo zjištěno prostřednictvím mnoha empirických výzkumů, žáci s odlišnými kulturními vzorci se zcela rozdílně učí. Významné diferenciace ve výsledcích školního vzdělávání mají své projevy také v sebehodnocení žáků, jejich vztahu k učení a v postojích k vyučujícím. V některých školních systémech jsou vztahy mezi pedagogy a žáky natolik neformální, že si vyučující stěžují na neukázněnost svých svěřenců. Tento problém netrápí školství české ani francouzské, kde je mezi vyučujícími a žáky naopak velký autoritativní odstup. Vzdělávání v evropských zemích má jeden společný prvek: obtížně se oprošťuje od škodlivého vlivu etnocentrismu, který směřuje k poznávání a hodnocení světa jen z perspektivy kultury vlastního společenství. Vede to k pocitu nadřazenosti nad ostatními kulturami a samo o sobě nedává předpoklad k úspěšné kulturní komunikaci mezi evropskými národy. Přitom etnocentrismus je v přímém rozporu s globálním fenoménem výchovy k multikulturalitě, která předpokládá schopnost člověka chápat a přijímat specifika odlišných kultur a vést s nimi dialog. Člověk má přirozenou tendenci pokládat vše, co se vymyká jeho vlastnímu kulturnímu průměru a způsobu života, za zvláštní a nepřirozené. Každý z nás si jistě někde vyslechl nejeden komentář tvrdě a neobjektivně posuzující ten či onen evropský národ. Ve výchově a vzdělávání by nemělo jít pouze o vytváření podmínek ke vzájemnému respektu, ale ke vzájemné prostupnosti a akceptování jiných kultur. Prvky multikulturní výchovy jsou ve vzdělávacích koncepcích evropských zemí spoře zastoupeny a většina z nich stále tíhne k určité monokulturní omezenosti. Kdybychom však dnes srovnali čas věnovaný v českých školách právě multikulturní výchově, byli bychom asi mile překvapeni pozitivními výsledky ve srovnání s jinými zeměmi, kde je tato tematika v rámci školních lavic úspěšně ignorována. Kupodivu je tomu tak zejména v těch zemích, které měly lví podíl na vzniku EU. Výchova a vzdělání mají na člověka významný vliv od útlého dětství, a aniž by si to vždy uvědomoval, vše v tomto procesu osvojené prostupuje celým jeho životem. Pokud si hodnoty multikulturality člověk včas neosvojí, jejich chápání pro něj může být později nesmírně obtížné. Ačkoli země neustále hledají cesty k zefektivnění svých vzdělávacích systémů, nejsou zde náznaky převratných změn směřujících k hromadnému multikulturnímu vzdělávání a sbližování jednotlivých vzdělávacích systémů. Jeden z pilířů známé Delorsovy zprávy vyzývá k tomu, abychom se učili žít společně a s ostatními. Jinými slovy to znamená, abychom se snažili spolupracovat, komunikovat, navzájem si porozumět, sdíleli stejné hodnoty pluralismu a nenásilně řešili konflikty. Učíme se však tomu? Zamyslíme-li se hlouběji nad současnou situací, zjistíme, že skutečnost je slovům této výzvy na hony vzdálena. Stačí jen pozorovat některé matky s potomky na pískovišti a dojdeme k zajímavým závěrům. Mnohé z nich dávají svým dětem tyto instrukce: „Cože? On tě uhodil? Tak mu to vrať!“ Mnozí rodiče jsou při výchově svých potomků přesvědčeni o tom, že nejlepší obranou je útok, aniž by byli schopni si plně uvědomit důsledky své výchovy. Vedou tím potomky k řešení konfliktu silou a nevědomky se často drží výchovného vzoru, kterým sami prošli. Tento přístup je velmi vzdálen nejen slovům Delorsovy zprávy, ale také vědeckým pedagogickým přístupům a souhlasit s ním nelze. Je ovšem otázkou, zda lidé, kteří jsou vedeni k mírumilovným způsobům řešení konfliktů, dokážou čelit aroganci a agresivitě dnešního světa. Už jen na tomto jednoduchém příkladu si lze povšimnout rozporu ve výchovném postupu. A právě těch máme v Evropě mnoho.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 1/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy