5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Kacířské otázky

Kacířské otázky

Autor: Barbara Hansen Čechová | Datum: 9.12.2009 | Vydání: 10/2009

Profesor filozofie a dějin přírodních věd Stanislav Komárek patří k hrstce českých autorů, kteří dokáží otevírat nové, originální pohledy a propojovat poznatky, které jsme si dosud dohromady nedávali. S jedním ze zakladatelů katedry filozofie a dějin přírodních věd a známým esejistou jsme hovořili o smyslu současného vzdělávání, vzdalování světu školy od světa současné generace a rozhraní mezi vědeckým a nevědeckým.

Hodně cestujete, především po Asii, žil jste delší dobu v Rakousku, proto, jak ukazujete ve svých knihách, se dokážete podívat na naši zdejší realitu jinýma očima. Jaká jsou z tohoto pohledu kulturní specifika našeho vzdělávacího systému?

Náš vzdělávací systém není naprosto uchopitelný bez uvědomění si napojení na někdejší c. k. rakouský, který tu byl dlouho, byl neobyčejně propracovaný a měl své stinné i světlé stránky. Všechny pozdější epochy – prvorepubliková, nacistická, komunistická i porevoluční jej v zásadě jen lehce modifikovaly. Obávám se, že dvacáté století bylo pro české učitele nejhorší období v dějinách vůbec. Protože řekněme, že ten, který v roce 1910 začal učit, musel z povahy svého úřadu provozovat všechny typy propagandy až do padesátých let, jinak by přišel o zaměstnání. S tím poněkud souvisí to, jak se látka podává a co se vlastně učí. Dodnes slyne naše země neobyčejným množstvím informací, které jsou do žactva pumpovány, řekl bych, pod tlakem a vyžaduje se jejich věrná reprodukce.

To byl přeci ale cíl současné reformy toto odstranit. Myslíte, že se to ještě nepodařilo?

Nejsem v kontaktu se základními a středními školami, učím na škole vysoké, ale školských reforem už naše generace zažila mnoho. Je také otázkou, zda a do jaké míry naše mládež unese něco jako prostor pro samostatnou kreativitu. Smysl pro svobodu a její smysluplné využití se musí v populaci dlouho kultivovat. Tady jsme na samém začátku. Druhou věcí je neustálý pokles prestiže učitelstva v očích veřejnosti. Čteme-li povídku Boženy Němcové Pan učitel, vidíme, že tam byl učitel takový trochu superman, rytíř bez bázně a hany: kdo by to dnes v českých pedagozích shledal! Ještě v době formování Československých legií patřili k jejich základu základoškolští učitelé. To by také asi dnes stěží byl ten případ. Je smutnou zkušeností, že na různých univerzitních fakultách se nadaným jedincům radilo studovat něco tzv. kloudného, těm, kteří se za ty nadané nepovažovali, se radilo učit. Ale to je dlouhodobý sekulární trend, s nímž nějakou reformou, která jedná pouze administrativními prostředky, pohnout nejde. C. k. vzdělávání má však i své pozitivní stránky, jako velký objem disponibilních znalostí, méně už jejich kreativní využití.

Udělejme školu dobrovolnou

Cítíte tedy, že je to potřeba změnit?

Cítím. Já si dokonce poněkud kacířsky myslím, že stát by měl pečovat pouze o to, aby žák zvládl mateřský a anglický jazyk, kupecké počty, zacházení s computerem a internetem. To by měl striktně vyžadovat. Všechny ostatní předměty by měly být nějakým způsobem volitelné ze strany rodičů, později i žáků. Ale v podstatě je smutnou pravdou, že průměrnému občanu vědomost o ribozomu, bitvě na Bílé hoře nebo Fibonacciho posloupnosti není v běžném životě k ničemu. To je ale takový zcela minimalistický rámec. Speciálně jako biolog, když vidím, jak je pod tlakem vyučována celá ta molekulárněbiologická „metafyzika“, kterou běžný člověk nikdy neuvidí a kterou mnohé děti přijímají s krajní nechutí, je mi z toho bytostně smutno. Jsem i proto, aby i školní docházka byla dobrovolná, ale odpírači školní docházky by nikdy nesměli vznášet nárok na sociální podporu či jiné výhody ze strany státu. Stát má zřejmě dbát jen o to, aby občan byl v praxi použitelný. Měl by tu pak být ale velký prostor pro ty, kteří se chtějí vzdělávat dál.

Učíte na katedře filozofie a dějin přírodních věd, což osobně považuji za velmi potřebnou disciplínu. Zdá se mi, že mnoho přírodovědně vzdělaných lidí nedokáže nahlédnout mimo paradigma nastavené současnou vědou. Jak by se podle vás mělo dohánět tzv. humanitní vzdělání u přírodovědně vzdělaných lidí?

Zase by to mělo být dáno jako možnost, nikoliv nutnost. To, co se prezentuje jako povinnost, pokud to zrovna není malá násobilka nebo pravopis, nenese obvykle radostné plody. Také mám chtě nechtě složeny všechny zkoušky z marxismu, jak se tehdy vyžadovalo, dodnes k němu ale pociťuji hluboký odpor. Potíž je v tom, že jen malá frakce obyvatelstva má výrazné nadání pro matematické nebo technické obory, a proto zatímco studium psychologie je obleženo, technická studia zejí prázdnotou.

Myslíte si tedy, že důvod malého zájmu o technické obory spočívá v distribuci nadání ve společnosti?

Rozhodně je to něco, co je pro většinu lidí velmi odtažité. Mohou přijít doby, kdy fyzika přijde do módy, jako tomu bylo například v celkem nedávné minulosti. Ale i v minulých dobách ve společnosti bylo lidí, kteří se zabývali exaktními vědami, na procenta neobyčejně málo. Přesvědčení, že zájem nebo výkon se dá povzbudit nějakým dekretem Ministerstva školství, je osudný omyl. Musíme vycházet z toho, jaký, ošklivě řečeno, lidský materiál před námi stojí a kde je strop našich možností. Myslím, že nic není snazšího, než tyto záležitosti nějak administrativně vykazovat, ale připomíná to onu bizarně veselou historku z jakéhosi sexuologického kongresu z raných šedesátých let, kdy se poprvé veřejně začalo diskutovat o takových věcech, jako je orgasmus u žen. A ukázalo se, že ho dosahuje v Německu 20 procent, ve Francii 30 procent a v Sovětském svazu 100 procent žen! Čímpak to asi bude… To je neobyčejně neblahé, a dokud je centrálním přáním a předpisem, že dvě třetiny obyvatelstva mají mít vysokoškolský diplom, není překvapivé, že to vede pak buď k tomu, že se diplomy prodávají nebo rozdávají zdarma. Schopnosti mezi lidmi jsou nestejně distribuovány a podpora nadaných je něco, co má v naší společnosti velkou rezervu. Bez určité elitnosti, diferenciace ve školství, vznikne jakási uniformní kaše. Nad jedněmi přimhouříme oko a druhé srazíme k zemi. To je bohužel současná praxe.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 10/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy