5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Mají se dětem dávat za vysvědčení dárky?

Mají se dětem dávat za vysvědčení dárky?

Autor: Pavel Říčan | Datum: 6.6.2012 | Vydání: 6/2012

Bez přemýšlení bychom nejspíš řekli: Samozřejmě, proč ne? Děti dostávají dárky pod vánoční stromeček, k svátku nebo k narozeninám, tak proč ne na konci školního roku, zvlášť když se celý rok snažily, mají dobré výsledky a přinesly krásné známky? Děti se na dárky těší a nás jako rodiče nebo babičky a dědečky, jakož i další příbuzné zase upřímně těší, když jim můžeme udělat radost.

Mají se dětem dávat za vysvědčení dárky?

Ale psycholog (jak je jeho zvykem) do toho hned začne „vrtat“. Třeba to není tak docela jednoduché a samozřejmé. Třeba je ve hře něco víc, než se zdá, třeba i v něčem děláme chybu.

Tak co je to vlastně dárek? Dárek je něco, co dávám pro radost obdarovaného, a zároveň pro svoji radost, jak jsme právě řekli. Nechme na chvíli stranou ty Vánoce a narozeniny nebo to vysvědčení jako zvláštní příležitosti. Mysleme si dárek „jen tak“. Znáte to: Když mám někoho rád a vidím nějakou pěknou věc, tak se v hlavě snadno zrodí nápad: Tohle by se mu (synovi, manželovi, strejdovi) nebo jí (babičce, tetě, vnučce, Haničce…) fakt líbilo! Představím si tu jeho/její radost a to překvapení – jdu a koupím! Nemyslím na to, jestli si ten obdarovaný můj dárek zrovna zaslouží. Ten člověk prostě je a já ho mám rád, to je důvod, a nejen dostatečný, nýbrž i nejlepší.

Teď se bojím, že by si někdo mohl moje slova vyložit jako radu: Kdykoli tě napadne, že by něco udělalo tvému milovanému dítěti radost, hned mu to kup! Tak to ne. Zaprvé musím nejdřív popřemýšlet, jestli o to ten synek/dcerka bude opravdu stát. Není to spíš věc, kterou bych si přál já sám? Když se „netrefíme“, obdarovaný má dojem, že musí ze slušnosti předstírat nadšení a vděčnost, dárce to vycítí – oboustranný trapas! A zadruhé, dítě, které dostává příliš mnoho dárků, a k tomu třeba drahých a vzácných, ztrácí schopnost radovat se z nich, toužit a snít o tom, co snad jednou bude mít. Což je větší škoda, než si možná mnozí rodiče uvědomují. (A zatřetí, je třeba zvážit, jestli ten dárek bude dítěti k opravdovému užitku, jestli např. zakoupená hračka bude rozvíjet jeho tvořivost a jiné dobré vlastnosti – ale o tom snad až někdy příště.)

Dárky k narozeninám nebo k Vánocům jsou něčím zvláštní: mají být slavnostní. Naše doba ztratila pro slavení smysl, neumíme dobře rozlišovat mezi slavnostním a všedním, vezměte si třeba současný úpadek neděle! Narozeniny jsou slavnostní připomínka té radosti, kterou nám oslavenec (v tom slovu to ještě je!) způsobil tím, že se narodil. Dítě je veliký dar, tak se z toho daru radujeme. Chceme, aby dítě o té naší radosti vědělo, aby vědělo, že ono je naší radostí, že ho milujeme! A to tím narozeninovým dárkem jakoby pečetíme. – Vánoce jsou vlastně také narozeniny, i když jsme na to už skoro zapomněli. Jsou to narozeniny toho Dítěte, které píšeme s velkým D, častěji s velkým J. Místo jemu dáváme dárky sobě navzájem, a hlavně svým dětem.

A teď už konečně k tomu vysvědčení. Dárek za vysvědčení – není to spíš odměna? Není to „cílová prémie“ za výkon? Často přece slibujeme: „Když doneseš samé jedničky (nebo aspoň vyznamenání, nebo aspoň žádnou čtyřku, to podle toho, na co dítě má), tak dostaneš…“

Tady vidí psycholog to čertovo kopýtko. Dárek za vysvědčení nevyjadřuje čistou radost z dítěte, ale z jeho výkonu, z toho, že splňuje naše představy o tom, jaké má být. Ono už to zná a ví, že po něm chceme ty jedničky, že je po něm chtějí i jiní lidé, na kterých mu záleží, že podle těch jedniček si ho cení i spolužáci, se kterými soutěží. A tak dítě nakonec už i samo po těch jedničkách baží a žene se za nimi. Naše společnost je strašně soutěživá, i když u nás to ještě není tak zlé jako v Americe. Ta jednička je bič!

Co je na tom špatně? Psychologové rozeznávají vnitřní a vnější motivaci. Vnitřní motivace znamená, že dělám věci sobě pro radost. Aby to bylo jasné: pro radost z toho dělání. Z radosti si například zazpívám, z radosti se proběhnu, pro radost si hraju se psem.

Vnější motivace – to znamená, že cíl je „venku“, mimo to, co dělám. Když například ráno vstávám, cíl je v tom, být v práci; a cílem té práce (pro někoho) jsou jen ty peníze, které vydělá, případně pochvala od šéfa nebo vyniknutí mezi spolupracovníky, to je samá vnější motivace. Ve škole jsou to ty dobré známky, pochvala učitele, kolo slíbené za dobré vysvědčení. Funguje to. Zkušenost ovšem říká, že samé jedničky, zvlášť ty pracně vydřené, nevěstí nijak zvlášť úspěšný, šťastný a tvořivý pracovní život v dospělosti.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 6/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy