5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Mediální zlo - mýtus, nebo realita?

Mediální zlo - mýtus, nebo realita?

Autor: Adam Suchý | Datum: 8.11.2006 | Vydání: 9/2006

Ani po dlouhých desetiletích odborných výzkumů se diskuse o negativních účincích médií a především televize nepřestaly pohybovat na příliš širokém názorovém spektru s tendencí k extrémním postojům. Hysterické skandalizování a moralizování na jedné straně a přehlíživé bagatelizování na straně druhé k pochopení celé problematiky zcela jistě nepřispívají.

Existují desítky teorií mediálního vlivu, stejně jako stovky experimentů, které sledovaly krátkodobé účinky vlivu mediálního násilí v laboratorních podmínkách. Notoricky známý Bandurův a Waltersův experiment z roku 1973 s velkou panenkou Bobo, kterou herec na plátně před skupinou dětí bil a kopal, sice vedl ke zjištění, že se děti k panence chovaly stejně agresivně, ale pokud bychom měli s určitostí konstatovat, že se děti sociálně naučily agresivnímu jednání, měla by nás zajímat jiná věc. Kolik dětí se v horizontu několika let po opětovném setkání s Bobo na nebohou panenku znovu vrhlo a jalo se ji bít a kopat s nezmenšenou intenzitou, tedy s takovou, s jakou před lety v mateřské škole napodobilo herce?

Z podstatně menšího ranku dlouhodobých studií v přirozených podmínkách je nejčastěji citována Centerwallova studie o kanadském městečku s fiktivním názvem Notel, kde za dva roky po zavedení televizního signálu vzrostl stupeň fyzické agresivity (včetně bití, postrkování a kousání) o 160 %. Podobné výsledky (také z roku 1973) byly získány po zavedení televize v JAR či při sledování skupiny trestanců. Centerwall ve svých výzkumech akcentoval spíše náhlou změnu v podobě vstupu zcela nového prvku do života dětí i dospělých, nikoli trvalé soužití s televizní obrazovkou, vyžadující od útlého věku určité způsoby zacházení. Nabízí se tak otázka, zda můžeme ve větším měřítku analogicky uvažovat o situaci v ČR po roce 1989 - tehdy k nám přece také vstoupila „nová“ televize s dosud nevídanými filmy a pořady, které se od těch předrevolučních lišily ve všech aspektech.

Sedmnáct let u televize

Patrně nejnovějším a nejobsáhlejším výzkumem je projekt Jeffrey G. Johnsona z Kolumbijské univerzity, který sledoval se svým týmem vědců po dobu sedmnácti let 707 lidí, aby potvrdil spojitost mezi časem stráveným u televize během adolescence a časné dospělosti a pravděpodobností výskytu pozdějších násilných činů, které byly spáchány na jiných osobách.

Z hlediska počtu účastníků a délky pozorování se bezpochyby jedná o ojedinělý dlouhodobý výzkum v přirozených podmínkách, ačkoli pro srovnání: v roce 1978 zveřejnil Belson málo známý výzkum, který sledoval 1 565 chlapců od 12 do 17 let. Podle jeho zjištění byli chlapci, kteří sledovali násilné televizní pořady, agresivnější při sportu, napadali jiné hochy, čmárali po zdi vulgární slogany a rozbíjeli okna. Závěrem bylo zjištění, že nemůžeme označit sledování televizního násilí za příčinu agresivního chování. Můžeme pouze konstatovat, že sledování televizního násilí je s agresivním chováním spojeno. Jsou tedy Johnsonovy výsledky skutečně převratné?

Výzkum poskytl podporu jak pro hypotézu, že televizní násilí přispívá k růstu agresivního chování, tak pro hypotézu, že agresivní jedinci preferují násilné televizní pořady. Johnsonův tým sice připustil, že zanedbávání ze strany rodičů nebo život ve čtvrtích plných násilí zvyšují pravděpodobnost obojího - tedy agresivního chování i sledování násilí na obrazovce, ale podrobněji se této oblasti nevěnoval.

Mezi nejdůležitějšími závěry byla souvislost mezi délkou sledování televize u čtrnáctiletých chlapců a četností jejich projevů agresivity ve věku 16 až 22 let - viz graf pod textem (barva sloupků znamená vždy délku sledování televize denně), přičemž majetková kriminalita včetně žhářství, vandalismu nebo krádeží nebyla prokázána.

Výzkum sice potvrdil spojitost mezi nadměrným sledováním televize v adolescenci a časné dospělosti s následným nárůstem pravděpodobnosti spáchání násilného činu proti ostatním osobám. „Nicméně důležité otázky, které by ukázaly původ a směr této spojitosti, zůstaly nezodpovězeny,“ uvádí ve zprávě Jeffrey G. Johnson. Slovy Ivo Čermáka: „Násilí v televizi může přispívat k růstu agrese jedince, avšak podmínky, za nichž se tak děje, jsou přinejmenším nejasné.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 9/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy