5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Moje děti do školy nechodí

Moje děti do školy nechodí

Autor: Nina Rutová | Datum: 7.3.2012 | Vydání: 3/2012

Zápisy do prvních tříd jsou za námi, ale zdaleka ne všechny děti budou moci nastoupit k té paní učitelce, kterou jim rodiče vybrali. Poptávka po kvalitní výuce a dobrých učitelkách převyšuje nabídku. Nespokojenost se školou řeší nebo neřeší každá rodina a každé dítě po svém. Někteří se systému přizpůsobí, druzí s ním bojují, třetí s ním nemají žádnou potíž. Co člověk, to názor, co žák, to jiná schopnost adaptability a jiný vztah k „systému“. Pro některé je nejschůdnější cestou nebo východiskem vzdělávat své děti doma.

Moje děti do školy nechodí

Sedím v kavárně s půvabnou devatenáctiletou blondýnkou, studentkou kulturologie na Karlově univerzitě. Anna má o své budoucí pracovní kariéře celkem jasnou představu, proto vítá schůzku u čaje v Dobré trafice. Již v prvním ročníku vysoké školy hledá cestu k novinařině a já jsem šéfredaktorkou časopisu Rodina a škola. Hledáme spojnici mezi časopisem a jejími zájmy. Po dvou hodinách se dohodneme na tom, že se pokusí občas referovat o tom, jaké programy a v jaké kvalitě připravují pro školáky různé kulturní instituce. Sama jich poměrně nedávno absolvovala desítky a bude doporučovat jen ty, které stojí za to. Mluví s lehkým despektem o spolužácích, kteří jdou na vysokou školu jen proto, aby ještě nemuseli pracovat. Anička je nejstarší z pěti doma vzdělávaných sourozenců a má přirozený a doma podporovaný návyk své učení rovnou propojovat s praxí. Do jedenácti let nemusela chodit do školy. Vyjma první třídy. Rodiče se pro domácí vzdělávání rozhodli až poté, co je přestalo bavit jen nečinně pozorovat, jak se z jejich zvídavé aktivní holčičky stává rezignovaná, často nemocná a deprimovaná školačka. Špatný stav se odrážel i na jejích dětských kresbách. Anička měla štěstí, a její sourozenci také. Maminka zůstala doma, letos připravuje k přechodu z domácího vzdělávání na osmileté gymnázium své nejmladší dítě a tatínek vzal na sebe roli jediného živitele velké rodiny.

Jelikož finance jsou pro mnoho rodin na prvním místě, začněme u nich a podívejme se do rodiny, která má jen tři děti, nikoliv pět, jako je tomu v rodině Pogranových z Dobříše.

Slovo má živitel

„Podíváme-li se na přímé náklady spojené s domácím vzděláváním, není jich mnoho,“ soudí Jakub David. Jeho žena doma učí zatím dvě děti. Třetí, to nejmladší, chodí do školky. „Největší náklady jsou na učebnice, pracovní sešity, výtvarné pomůcky a tisk materiálů. Řádově to u nás činí okolo dvou a půl tisíc korun na dítě. Srovnatelně velké náklady jsou na cestování a vstupné. Manželka jezdí s dětmi na různé dílny, do galerií, do muzeí a na setkání s dalšími rodinami z domácích škol. Něco stojí také semináře pro manželku. Celkové náklady činily okolo deseti tisíc za rok. Na dvě děti to není zas tak moc.“ Navíc prý rodina ušetří za značkové nebo jiné lepší oblečení, které děti tolik nevynosí. „A jistě nejde jen o oblečení,“ pokračuje v ekonomické rozvaze pan David. „Evidentně největší ztráta je z manželčina chybějícího platu. Ta by mohla být v našem případě okolo dvaceti tisíc měsíčně. Když uvážíme, kolik se platí za kvalitní soukromé školy, můžeme se při dvou dětech dostat na srovnatelnou částku. Pokud by rodinný rozpočet mohl být obohacen o příspěvky státu, které nyní končí u obcí a ve školách, třeba by to napovědělo i jiným, že domácí výuka je zpravidla velmi kvalitní.“ Že si svých často vysokoškolsky vzdělaných manželek živitelé rodin opravdu váží, je v rodinách domácích školáků samozřejmé. „Jsem velmi vděčný své ženě, že investuje mnoha hodinami ,přesčasů‘, večerními přípravami, cestováním i velkou trpělivostí do znalostí a rozvoje našich dětí,“ končí ekonomickou rozvahu muž s tradiční mužskou rolí.

Matky se stále učí a jsou kritické

S matkami, které vzdělávají své děti doma, jsem se setkala již před mnoha lety na semináři kreativních metod práce s textem. I když tyhle „ženy v domácnosti“ trvají na tom, že jsou každá jiná a nedá se prý říci nic, co by o nich platilo obecně, přece jen si dovolím jedno zobecnění: ženy, které jsem poznala, jsou sebevědomé, většinou veřejně aktivní v komunální politice nebo v občanských sdruženích a ve věcech výchovy i vzdělávání mají jasno. Totéž platí o jejich mužích. Neformální komunita, ve které jsou zvyklí si své know-how vzájemně předávat, založila před deseti lety Asociaci domácího vzdělávání, jež má svůj program a vizi, webové stránky a řadu společných akcí. Účast na nich je samozřejmě dobrovolná.

Zatímco učitelé mívají další vzdělávání hrazeno ze školního fondu nebo je poskytováno zdarma z projektů ESF, učitelky-matky si kurzy hradí samy. Stáňa Kratochvílová například jezdí už druhý rok na vzdělávací kurz do středočeské Strže u Dobříše až z Hradce Králové. Matky si samy také vybírají lektorky. Kdyby prý jejich děti mohly učit Květa Krüger s Katkou Šafránkovou, klidně by své děti do školy poslaly. Obě školitelky středního věku jsou bývalé učitelky, jedna působila na prvním stupni základní školy, druhá učila češtinu na gymnáziu, momentálně vedou kurzy pro učitele, pracují v různých vzdělávacích projektech a své vlastní děti se rozhodly také vzdělávat doma. Že by pod vlivem maminek, které si u nich objednaly seminář? Je pravda, že když se s matkami, které učí děti doma, setkáte, okamžitě máte dojem, že je třeba hledat argumenty spíše pro školní docházku než pro domácí vzdělávání. Řekne se to lehce, ale představte si to: celý týden učíte doma své děti, jste jim celé dny k dispozici a o víkendu jedete stovky kilometrů daleko, abyste se dozvěděly, jak to dělat ještě lépe. Kde je prostor pro ostatní životní a pracovní zkušenosti? Matky samy bez patosu a věcně hovoří o oběti. Některým se ale podaří své zkušenosti z domácího učení předávat školám, a to už zní docela zajímavě, ne? Stáňa, architektka na volné noze, učila vlastní děti doma ještě donedávna. Teď pro ně našla školu, která je ochotná s ní komunikovat a měnit se. Přijala v ní roli učitelky angličtiny a své soukromě nabyté know-how předává celému sboru. Vedle metod práce, které učí děti číst s porozuměním naučné i beletristické texty, se Stáňa ve škole svých dětí zasazuje také o portfoliové hodnocení.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 3/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy