5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > PANÍ UČITELKA MI NESTAČILA

PANÍ UČITELKA MI NESTAČILA

Autor: Karel Tomek, Eva Zelendová | Datum: 13.5.2009 | Vydání: 5/2009

Jakub Fišer je synem předsedy vlády Jana Fišera. Ve svých třiceti letech je proděkanem pro vědu a výzkum Fakulty informatiky a statistiky VŠE v Praze. Hovoří o výchově a podpoře mimořádných matematických talentů.

Pane proděkane, začněme od začátku. Jak jste se dostal do matematické třídy? Jak se u vás projevovalo nadání?

U mě se asi nejvíc projevilo někdy mezi třetí a čtvrtou třídou na základní škole. První tři roky mě učila taková stará paní a s tou jsem měl problémy, moc mi nestačila. Ve čtvrté třídě jsme dostali hrozně milou paní učitelku Šestákovou a ta se mně individuálně věnovala. Snažila se pro mě vymyslet navíc příklady, dostat mě do nějakých soutěží, které už tehdy začínaly i pro takhle malé děti. Jednou mě přihlásila do soutěže Ukaž, co umíš, kterou do dneška základní škola na Uhelném trhu v Praze pořádá. Ta soutěž byla pro žáky čtvrtých tříd (dneska je pro žáky pátých tříd) a mně se podařilo ji vyhrát. Tu soutěž na Uhelném trhu používali k vyhledávání talentů. A tím jsem se dostal k přijímacím zkouškám do matematické třídy. Bylo to úplně úžasné pro můj další rozvoj, protože jsem se dostal mezi spolužáky, kde jsem už nebyl první, ale kde jsem byl třeba až ve druhé třetině. Musel jsem bojovat, nebyl jsem automaticky nejlepší, začalo to být obtížné, ale bylo to bezvadné. No, a tam mě nejvíc ovlivnila paní doktorka Řebíčková, která deset let tu školu řídila a dneska už je v důchodu. Ale pro můj matematický rozvoj udělala asi úplně nejvíc.

Jakou roli pro vás hrál v matematické třídě fakt, že jste se potkával s rovnocennými spolužáky? Byla tam soutěživost? Bylo to významné?

Obrovská! Člověk se musel snažit. My jsme třeba měli nástěnku a na nástěnce jsme během hodiny měli matematické příklady. Kdo měl hotovo to, co bylo zadáno na tabuli, tak šel k nástěnce, vzal si příklad a šel si to řešit do lavice. Nešlo o žádné známky, body, ale byla obrovská prestiž mít těch vyřešených příkladů co nejvíce. Mezi námi navzájem, byť jsme byli dobrá parta, byla chuť ukázat, že je člověk dobrý, lepší, že toho stihne víc.

Přechod na gymnázium byl spíše vývoj, nebo to byl skok?

Z Uhelného trhu jsem sice bral jako jedinou možnost jít na tehdejší gymnázium W. Piecka v Korunní ulici, ale byl to skok. Člověk potkal ještě chytřejší lidi. Jestliže na Uhelném trhu jsem byl někde v polovině, tak tady jsem byl někde v poslední třetině. My jsme měli třídu, kde se sešly velmi výrazné osobnosti, o kterých je dnes slyšet v médiích, jsou to špičkoví fyzici, matematici, teoretici, chemici, ústavní právník. Tam se prosadit bylo hrozně těžké.

Matematika to vyhrála

Na základní i střední škole jste matematiku preferoval před vším ostatním?

Na základní škole hodně a na střední škole výrazně. To už mě v podstatě nezajímalo nic jiného. Na základce si ještě tak člověk ty ostatní známky chtěl udržet, kvůli střední škole. Nevěděl, kdy ty známky bude potřebovat. To jsem se ještě snažil, ale na střední škole jsem měl poměrně jasno, některé předměty prostě nebrat. Tady musím dát k lepšímu výrok paní profesorky, která jednou na hodině chemie řekla: „Pane Fischer, jak tak na vás koukám, pro vás je ta hodina chemie takový celohodinový těšení se na konec, že?“ Já jsem řekl, že jo, ona mi poděkovala za upřímnost a naše vztahy jsou dodneška perfektní. Nevím, jak je to dnes, ale třeba za nás bylo látky strašně moc, aby člověk perfektně zvládal všechny předměty od literatury přes historii, biologii a chemii po matematiku. Nešlo dělat naplno všechno.

Co to znamená „naplno“? Něco dělám naplno a to ostatní nějak dopadne?

Můj postoj byl takový, že jsem nechtěl mít čtyřky. Cíl byl mít to za tři. Cítil jsem, že od čtyřky už není daleko k problémům. Tak jsem si dal dohromady, co je na tu trojku potřeba udělat.

Na gymnáziu jste měl také štěstí na učitele matematiky?

Určitě. Zdeněk Lauschmann, ten nás měl na matematiku čtyři roky. Ovlivnil mě nejen matematicky, ale i lidsky. Prostě veliký člověk. Typický středoškolský profesor do morku kostí.

A na střední škole jste pro sebe studoval nějaké obory matematiky navíc?

To ne, to mně stačilo. Já jsem si četl nějaké ekonomické knížky, protože ekonomii jsme tenkrát neměli. Tehdy začínaly základy společenských věd, za moc to nestálo. Pokud se týká matematiky, tak jsem spoléhal na to, že mě to na vysoké škole naučí.

A naučili?

Naučili. Měl jsem na co navazovat.

Kázeňské přestupky z nudy

Když jsme dělali rozhovor s Kryštofem Ebenem, říkal, že sám se v té třídě necítil jako mimořádně nadaný, a označoval slovem „brilantní“ některé své spolužáky. Jak byste vy popsal své nadanější spolužáky?

Těžko říct. Byli lepší, počítali rychleji, měli toho víc v hlavě, jestli četli víc, nevím. Nevím, kde je to vysvětlení. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Považoval jsem to za dané. Snažil jsem se, aby mi ten vlak úplně neujel, tihle lidé chodili na akademii, vysoké školy, dělali Turnaj mladých fyziků, kde měli příležitost hodně se zlepšit, těžká odpověď. Poprvé nevím.

Vy jste potom učil na Uhelném trhu informatiku. Hned po maturitě?

Ano, já jsem začal hned po maturitě učit. Bylo to hrozně příjemný. Byly tam nadané děti a já měl tehdy spoustu času. Odpoledne byl takový neformální kroužek, kde jsme si s těmi šikovnými ukazovali ještě něco navíc, co bylo nad výuku, a bylo to úžasné. Zvlášť žáci v prvních třech letech mého působení byli výborní.

Měl jste tedy zkušenost s žáky, o kterých říkáte, že byli hodně šikovní. Cítil jste rozdíl mezi tím, kdy je žák nadaný, pracovitý, má rád matematiku, a tím žákem, o kterém byste řekl, že je to mimořádný talent, že v tom oboru skutečně „září“? Je mezi tím nějaká hranice?

Já jsem neuměl rozeznat mimořádné nadání třeba v matematice, ale byli tam žáci - mimořádné osobnosti. Měli pronikavé myšlení, nebáli se zeptat, nebáli se něco říci, nebáli se vystoupit. Já jsem asi rok vedl polemiku s jedním žákem, který nám říkal, že se jmenujeme Škola se zaměřením na informatiku, pořád nám nosil nějaké tabulky, kde se té informatiky učí víc, přinesl ze tří jiných škol nějaké srovnání, co učí třetí hodinu v informatice a kde jsme my. To byl člověk, který mě zaujal na první pohled, že nějakým způsobem vynikal.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 5/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy