5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Rodina je labilní, protože víc stojí na citech

Rodina je labilní, protože víc stojí na citech

Autor: Jan Mazanec | Datum: 4.12.2006 | Vydání: 10/2006

Je dnešní rodina opravdu v krizi, jak soudí někteří pesimisté? Anebo se jen změnil její charakter natolik, že přestáváme rozumět jejím „zákonitostem“? O hlubší pohled na rodinu, její vývoj a charakteristiku protirodinných tlaků jsme požádali PhDr. Josefa Zemana, psychologa a ředitele Národního centra pro rodinu.

Z pohledu laika dnes mladí lidé řeší hlavně dilema rodina, nebo kariéra. Je to tak?

Toto zjednodušení samo o sobě mladého člověka znejišťuje, a tím je samo protirodinným tlakem. Těch tlaků je však ve skutečnosti daleko víc než jen problém slučitelnosti rodiny a zaměstnání. Především se zdá, že v naší civilizaci je nezvládnutá změna paradigmatu: rodina dříve bývala především ekonomickou, společenskou a kulturní institucí, zatímco dnes je především systémem vztahů.

Chcete říct, že dříve v manželství vztahy nehrály roli?

Dřív se žena toužila vdát proto, aby měla statut vdané ženy, a muž, aby byl přijat ostatními muži. Primární byla instituce rodiny. Vztahy (nepočítáme-li počáteční zamilovanost) v ní pak teprve dodatečně buď vznikly, nebo nevznikly. A když nevznikly, nemělo to vliv na její existenci: ona se v té době prostě nemohla rozpadnout, protože společnost tomu zabraňovala. Rodina nebyla založena na vztahu, ale na adekvátnosti volby, o které často rozhodli rodiče. Žena se vdávala s tím, že získá určité zajištění, děti, atd. Vztahy sice očekávala, ale nemohla jím v případě havárie argumentovat. Dnes je ale situace opačná. Rodina už není důležitá proto, že by bez ní člověk měl o poznání těžší život, jako tomu bylo před 100 lety. Žena se chce vdát proto, že si je jista, že ji určitý muž miluje. (Samozřejmě opačně to platí i pro muže.) Čili nejprve vzniknou vztahy a pak buď vznikne, nebo nevznikne instituce rodiny.

Co z toho vyplývá pro stabilitu rodiny?

Rodina stojí na labilnějších základech. Máloco je tak labilní jako lidský cit a na něm založený vztah. Změnil se konstituční prvek, na jehož základě rodina vzniká. Bohužel se stal konstitučním prvkem i na opačném konci -díky němu také rodina zaniká. V okamžiku, kdy zemřou vztahy, není důvod udržovat rodinu. Do manželské poradny dnes chodí lidé, kteří říkají: „My máme perfektní bydlení a práci, vynikající děti, všechno, co jsme si v životě přáli, byli jsme v Himálajích atd., ale my už spolu dál nebudeme, není k tomu důvod, protože ona (on) mě nemiluje. Mě v té rodině už vůbec nic nedrží, já jdu hledat někoho, kdo mě bude milovat.“

Tím pádem bylo s rodinou něco v nepořádku už delší dobu.

Ne. Z historického pohledu bylo vše v pořádku, pouze z našeho pohledu ne. Z našeho pohledu samozřejmě nebyly v pořádku případy žen týraných v manželství: i když manžel ženu mlátil, ona se s ním rozvést nemohla. Ovšem je třeba si uvědomit, že v té době třeba bití nebylo vnímané jako něco nehumánního. V tomto směru naštěstí existuje pozitivní vývoj, ale má i neočekávané následky.

Dá se vůbec tvrdit, že rodina je základní buňkou společnosti?

Zatím tomu tak bylo a jsem přesvědčen, že i bude. Rodina není tak jednoznačně kulturním výtvorem, jak se to snaží prezentovat některé proudy v sociologii. Podle mě je rodina tím, jak to chápou tradičně křesťané: původní struktura, která stála u zrodu civilizace. Pro nás je zajímavá teorie uznávaných sociologů manželů Bergerových, že evropská, respektive euroatlantická nukleární rodina nevznikla jako důsledek průmyslové revoluce, jak se obecně traduje, ale naopak: stala se jeho podmínkou. Tam, kde existovaly malé, dynamické, výkonnostně orientované rodiny, tam mohl vzniknout kapitalismus. A kde naopak byla rodina svázaná do rodového systému, kde rozhodoval patriarcha nebo stařešina rodiny, tam - někde až dodneška - kapitalismus nevznikl.

Takže spíš platí, že charakter rodiny je popudem pro změnu společnosti než naopak?

Kultura je více produktem rodinné dynamiky a schopností rodiny předávat hodnoty než naopak. V některých zemích naší civilizace se to se projevilo tím, že rodově „nesvázaná“ rodina uvolnila pracovní sílu - konkrétně muže pro práci mimo rodinu. Mohl odcházet za prací a časem si mohl vybírat, kde je jeho práce lépe zhodnocená, mohl ji „prodávat“. Zároveň se pravidelně vracel do rodinného prostředí, kde - jak uvádí sociolog Ivo Možný - regeneroval své síly. Kde fungovala lépe rodina, tam lépe fungoval i poskytovatel pracovní síly. Rodina tak vlastně umožnila prudký civilizační vývoj. Vzniklo konkurenční prostředí, které stimulovalo technický pokrok. Proto třeba v Anglii nebo v Německu vznikl kapitalismus dříve. Naopak čím víc na východ, tím se kapitalismus rozvíjel hůře, protože tam bylo méně „nukleárních“ rodin, většina byla v zajetí starého rodového zřízení. Jenže zhruba v druhé polovině 20. století se tento mechanismus vyčerpal. „Komerční diferencializace pracovní síly“ (to je opět termín Ivo Možného), tedy rozdělení na toho, kdo vydělává a kdo pečuje o potomstvo, se vyčerpalo. Pracovní trh začal zhruba od 60. let kromě otců „nasávat“ už i matky. Žena si najednou vydělala podstatně víc, než kolik ušetřila prací v domácnosti. Co je nejdůležitější, podstatně se rozvinula nabídka vzdělání žen. A navíc se objevila teorie seberealizace.

Dalo by se říct, že snaha ženy o seberealizaci přispěla ke krizi rodiny?

Ne, pozor, já nemluvím o žádné krizi rodiny! Já mluvím o změně jejího charakteru: z institucionálního (což bylo podmíněno i tím, že žena v rodině dosud mlčela) na vztahový. Vzdělání žen a jejich rovnoprávné společenské uplatnění přineslo jiné podmínky pro fungování rodiny: náročnější, ale v civilizačním kontextu produktivnější. Idea rovnosti mužů a žen tu žila už dříve, objevila se už v době, kdy se překonávaly starověké koncepty společenského života. Ale ještě v 19. století zcela převládal mužský svět. Ženy vstoupily do veřejného prostoru masivně až ve druhé polovině 20. století. Dnes zůstává jeden problém: dokázali jsme vymyslet, jak uplatnit rovnost šancí pro stejně vzdělané muže a ženy, ale nedokázali jsme vymyslet, jak zachovat reprodukci lidského, sociálního a kulturního kapitálu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 10/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy