5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Slabikář jako provokace

Slabikář jako provokace

Autor: Barbara Hansen Čechová | Datum: 6.4.2011 | Vydání: 4/2011

Napadlo by vás, že provokativní umělkyně, jejíž obraz z pubických chloupků madame Chirac vykázala z výstavy, vytvoří slabikář? Provokace je ale schovaná i za ním – jak se sama autorka Alena Kupčíková chvástá, je asi první dyslektik na světě, který napsal slabikář. V rozhovoru nás potěší ještě dalšími roztomilostmi.

Slabikář jako provokace

Ve vaší tvorbě najdeme ojedinělou kombinaci: provokativní výtvarné umění a slabikář pro dyslektiky. Jak to jde dohromady?

Provokativní, co to vlastně je? Názor či dílo, které otevírá tabu, či něco, co je moc vidět? Vždycky mě překvapí, co lidi dokáže pobouřit. V mém případě stejnou měrou je svým způsobem provokativní vše, co vytvářím, zejména mé asi nejznámější dílo kresby z chloupků ženského ohanbí tzv. chlupatice, ale i slabikář. Chlupatice jsou vytvořeny z materiálů, které ženy začaly házet jen tak do koše. Požádala jsem své přítelkyně o jejich chloupky a z nich jsem vytvořila erotické, možná až exhibicionistické sny nás žen. A jako dyslektik, dysgrafik jsem si dovolila vytvořit slabikář. Což je asi velice troufalé a provokativní od někoho, kdo pořádně neumí psát ani číst. Fakt je, že jsem opravdu asi první DYS, co vytvořil na světě slabikář jako prevenci dyslexie.

Jak jste jako dyslektik prožívala školní docházku?

Jsem ročník 1976, v tomto roce vyšla první kniha o dyslexii od prof. Matějčka. Tenkrát ještě moc učitelé ani společnost nebyli o tomto handicapu informováni. Již v mateřské školce jsem byla poslána několikrát na vyšetření k psychologovi, neustále jsem si prohlížela své ruce a paní učitelce se to nezdálo. Psycholog naštěstí řekl vždy, že se jen nudím. Dnes je to tak známý fenomén hyperaktivity. Ve 4 až 6 letech jsem mluvila, jako kdyby v různých časech „kdybychom šli, jsme tam hned“. Slyšela jsem třeba i jinak slova hračkářství, které jsem vyslovovala a i slyšela jako raz-dva-tři. Kdyby rodiče a odborníci měli informace, poznali by, že v budoucnu budu mít problémy se psaním a čtením. Předpokládám, že dyslexie je v naší rodině dědičná – přes moji babičku z matčiny strany. Já sama, když opomenu moje první setkání s neúspěchem hned v první třídě, jsem až do páté třídy nepociťovala, že bych měla jakýkoliv problém, možná také proto, že jsem chodila do malé venkovské školy, kde se nám věnovali mnohem více.

Kdy jste sama poznala, že vnímáte text jinak než ostatní?

V první třídě asi po třech měsících se odehrál příběh kolem písmenka H ve slabikáři. H ve slabikáři zastupoval Hurvínek, jak se houpe na houpacím koni. Celá třída měla číst text pod houpacím Hurvínkem. Četla jsem text pod obrázkem houpajícího se Hurvínka. Tehdy jsem o tom s nikým nemohla hovořit, ale jako dyslektik nerozlišuji písmenka, vnímám slova jako celek, jako nějaké geometrické tvary, čtverce a obdélníky. Promítala jsem si do nich postavy, nerozlišovala jsem je tak jako ostatní děti. Nechtěla jsem se nechat zahanbit. Slyšela jsem text od spolužáků, kteří to četli stále dokola, a znala tak přibližný obsah. Četla jsem text z nějakých podivných tvarů a přitom jsem z paměti říkala to, co jsem předtím slyšela. Rozesmála jsem celou třídu. Méně se smála učitelka. Já zůstala po škole a musela jsem opisovat větu pod Hurvínkem 100x, aniž bych vlastně tušila proč. Měla jsem „číst“ obdélník, který vypadá jako okno a čtverec, a popisovat tyto tvary, které vidím v písmenkách. Nevím, zda bych tím učitelku rozesmála, ale možná, že by mě poslala třeba i do zvláštní školy. Takto jsem neuvažovala, ale jako 6–7leté dítě jsem intuitivně věděla, že nemám říkat, co opravdu vidím. Po zkušenosti, kdy jsem musela zůstat po škole, jsem ani nikdy s nikým již o tom nemluvila, snažila jsem se to naučit a to odlišné vnímání využívat dál ve studiu. Větší část DYS lidí využívá pravou hemisféru a ta zpracovává obrazy, tvary.

A měla jste i poté ve škole nějaké vyloženě problémy?

Viditelný problém nastal až v páté třídě, kdy začaly diktáty, a kdy již byl patrný problém s pamětí, automatizací, koncentrací. Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli náhodou „nevidím“ v písmenkách něco jiného, když je nejsem schopná správně přečíst a napsat. Všechny mé diktáty od té doby byly označeny známkou pět. Zde jsem poprvé slyšela slovo od paní učitelky, která řekla, že jsem možná dyslektik. Byla jsem vždy dítě, které se moc ani nemuselo učit, nějak vše chápalo a proplouvalo bez problémů. Až na ty diktáty. Nemohli mi dát z češtiny na vysvědčení čtyřku, když jsem z jiných předmětů měla jedničky a dvojky. Nicméně rodiče byli prozíraví, a jelikož jsem vynikala v jiných disciplínách jako například sport či hra na kytaru, měla jsem mnoho aktivit mimo školu, tak mě nechali nějak plout.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 4/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy