5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Tmelem společnosti nejsou informace, ale pravidla chování

Tmelem společnosti nejsou informace, ale pravidla chování

Autor: Jan Mazanec | Datum: 18.10.2006 | Vydání: 8/2006

Pokud dáme za pravdu předpovědím pesimistů, že rodiče mají na výchovu dětí stále méně času, pak jsou na školu kladeny čím dál větší nároky a zahrnují i požadavek naučit dítě společenskému chování. O obecnějších souvislostech propojení etikety a vzdělávání jsme hovořili s Ladislavem Špačkem, který řadu let působil jako pedagog a nyní je známý také jako autor televizního seriálu o společenském chování.

Jste známý jako propagátor etikety. Co vás vedlo k tomu, že jste se společenským chováním začal zabývat hlouběji?

Především působení ve funkci mluvčího prezidenta. Musel jsem se účastnit stovek nejrůznějších akcí včetně večeří u britské královny a v Bílém domě. U některých lidí jsem pozoroval, že mají problém nabrat si při rautu překládacím příborem šunku bez toho, aby jim aspoň jedno kolečko nespadlo na zem. Říkal jsem si, že tito lidé by potřebovali pomoci. A zatímco dřív byla etiketa určena jen pro elitu a postupně se rozšiřovala na měšťanstvo a podnikatele, dnes ji potřebuje téměř každý. Každý už někdy byl na podnikovém večírku nebo rautu a musel přemýšlet: Jaký uzel si uvážu na kravatě? Jestliže mám široký „žralok“, tak si musím uvázat windsor. Jak mám představit manželku, když se potkám s panem generálním?

Není to v Česku, kde je kromě jiného zakořeněný určitý odpor vůči šlechtě, těžší úkol než jinde?

Podle mě to není otázka národního naturelu, ale spíše záležitost tradice a také výchovy. Země, které měly silnou aristokratickou tradici (Anglie, Francie i Polsko), si na tom samozřejmě více zakládají. Kdežto například americká společnost nevznikla na základě tradic, nerespektovala původ, urozenost. Heslem bylo: „Všichni jsme na stejné úrovni, rozhodují peníze a schopnosti.“ Proto dnes v USA na letišti můžete potkat ženu, která nese kufr a vedle ní jde chlap a čte si noviny. To si u nás neumím představit. U nás stále přetrvává tradice galantnosti a úcty, která vznikla už v rytířských dobách 12. a 13. století, kdy se muži kořili ženám. Ovšem byla zkreslena padesátiletým obdobím totality, kdy se etiketa na úrovni neudržovala, protože ideálem byl muž v montérkách. Přitom ještě na snímku z Mostecké stávky z roku 1931 mají všichni dělníci v davu bílé košile, kravaty a černé obleky. Neuvěřitelné! To byl tehdy běžný oděv. Náš pradědeček si v neděli vzal černý oblek, bílou košili, kravatu a šel do kostela a pak po promenádě. U nás prostě tyto tradice jsou a myslím, že stojí za to je obnovit.

Souvisí téma etikety nějak s vaším původním povoláním – učitelstvím?

Je to dobré téma pro povznesení společnosti. A co jiného by mělo být posláním učitele, než povznesení společnosti? Tím, že si osvojujeme jistá pravidla, stává se naše chování předvídatelné. Obrušujeme hrany, o které by se ti, kteří se s námi setkají, přirozeně zraňovali. A ze společnosti se stává snesitelná skupina lidí, která spolu může vyjít. Každý i sebemenší projev zdvořilosti – pozdrav, úsměv – má svou funkci, protože vytváří prostředí, ve kterém se žije příjemněji. A pokud se rozvolní pravidla společenského chování, pak se logicky rozvolní i vztahy mezi lidmi.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Za 1. světové války byla klasickou zemí pánského odívání Anglie: pevné, masivní, vypracované vlněné obleky, většinou dvouřadové, silné spodní prádlo, trika pod košilí, večerní frak a pevné kožené boty. Po 2. světové válce začal trend směřovat k lehkosti, ležérnosti, pohodlnosti a kormidla oblékání se chopila Itálie. Zatímco britská konzervativní tradice přikazovala černý nebo tmavomodrý oblek, Itálie přišla s různými barevnými kombinacemi, objevily se lehké obleky a lehké boty. Dneska by už nikdo nevydržel nosit do jakéhokoli počasí triko, na něm bavlněnou košili, na něm vestu a ještě vlněné sako s krovkami.

Tím chci říct, že kdysi lidé vydrželi určité těžkosti spojené s oblečením, protože to považovali za společenskou povinnost a nutnost. Dnes se už ani pod košilí nenosí nátělník, protože se stále pohybujeme ve vytápěných nebo naopak klimatizovaných prostorech. Komfort nám umožnil odkládat vesty a dlouhé spodky. Chodíme po chodnících nebo jezdíme v autě, takže nosíme lehké boty s tenkou podrážkou, nepotřebujeme masivní boty. Ženy už nenosí punčochy, muži nosí nepodšitá saka. Spoustu věcí si usnadňujeme. Naše společenská epocha jednoznačně směřuje k většímu komfortu, úspornosti, pohodlnosti a ležérnosti. A to ve všem. Mnozí to nejčastěji formulují jako „užívání si“ (už v tom samotném pojmenování cítíme jistou jazykovou ležérnost).

Ale mnozí zejména mladí spatřují svobodu v tom, že třeba v USA lze na vědecké konferenci vystoupit v riflích a tričku. Považují to za přirozenější.

Jenže on je rozdíl mezi přirozeností a buranstvím. A se svobodou tohle nemá moc společného – vždyť u nás tuto svobodu máte taky: ani tady vám nikdo neutrhne hlavu, když vystoupíte na konferenci v džínách. Na společenském chování je totiž důležité to, že je nikdo nemůže vymáhat. Pouze si vysloužíte jakýsi opovržlivý pohled lidí kolem. V tom je síla těch pravidel. Amerika, jak už jsem řekl, má jinou tradici. Když Evropan v Austrálii potká chlapa v saku a šortkách, je mu takové okázalé pohrdání některými pravidly směšné a řekne si: Chvála starému kontinentu.

Když si někoho vážím, nepůjdu na konferenci v džínách. Tím dávám najevo svůj hodnotový žebříček. A naopak: do hospody s kamarády na výletě nepůjdu v saku. Jestliže se chovám ve všech prostředích stejně, tak mi chybí to, čemu říkal Jean Piaget sociální inteligence – nedokážu své chování přizpůsobit prostředí, kde se nacházím. Jestliže poruším stylové roviny, pak nerozumím společenskému životu. Je to jako s jazykem: ten má několik vrstev – knižní, literární, hovorovou, obecnou a pak ještě další nižší vrstvy. A vy musíte znát to rozvrstvení – rozlišovat, vycítit, kdy jak mluvit.

Ovšem na to lze opět namítnout, že porušení pravidel znemožňuje vyniknout individualitě jedince.

Naopak: vy své identitě umožníte vyniknout tím, že budete zdvořilý, dávat přednost dámám, chodit včas na schůzky, umět si správně počínat se stolním náčiním. Představte si, že přijdete do lepší restaurace na pracovní oběd s člověkem, kterému hodně záleží na tom, jestli jste solidní obchodní partner. A vy se pořád pozorujete, jste nejistý, nemůžete se soustředit na rozhovor s ním, a tak ho nijak nemůžete zaujmout. Sníte mu rohlík, který byl určený jemu. To není dobrý úvod prvního setkání. A přitom právě na dojmu z něj nejvíc záleží: on dostane stovku podobných nabídek ke spolupráci, ale vybírá si právě podle osobního setkání – když ví, že za oficiální nabídkou stojí okouzlující osobnost. Kdežto jestliže máte pravidla zažitá, tak na ně nemusíte myslet, a můžete dát prostor své osobnosti. Mě osobně naopak etiketa osvobozuje, protože tak můžu přirozeněji konverzovat. Čím lépe pravidla ovládáme, tím méně na ně musíme myslet.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 8/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy