5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál   Ročník 2015 Ročník 2014 Psychologické kurzy Státy, města, oceány Levné učebnice

Portál.cz > Časopisy > Rodina a škola > Ukázky > Vytrácí se potřeba sdělovat příběhy, a to vede k samotě

Vytrácí se potřeba sdělovat příběhy, a to vede k samotě

Autor: Jan Mazanec | Datum: 3.11.2006 | Vydání: 9/2006

V minulém čísle jsme psali o setkání, kde učitelé češtiny diskutovali o tom, jak učit svůj předmět. Nejen učitelé, ale i rodiče si málem zoufají nad tím, že dnešní děti téměř nečtou. Jak se s tím vyrovnat? Nakolik může čtení, či naopak nečtení knížek ovlivnit budoucí život dítěte? Tato otázka se táhne celým následujícím rozhovorem s ostravským spisovatelem a překladatelem Janem Balabánem, držitelem literární ceny Magnesia Litera 2005 za soubor povídek Možná že odcházíme.

Dá se nějak popsat okamžik, kdy dítě začne mít chuť přečíst si knížku?

Myslím, že okamžiku, kdy dítě samo chce číst, zpravidla předchází to, že je mu knížka čtena. Tento dobrý zvyk vykládání pohádek a čtení knížek uspíší moment, kdy začne číst samo. Text je nejdříve hlasem, pak teprve psaným slovem. A televize, video nebo DVD s počítačem, to všechno je mrtvé, tam není živý hlas. Dítě musí napřed slyšet mnoho příběhů či pohádek vyprávěných či čtených, aby uslyšelo hlas ukrytý v textu. Rodiče mu dají vzor v tom, jak text obživne, a ono potom napodobuje to, co samo zažívalo, a chce číst samo. Dítě převezme ten hlas a on ožije v jeho hlavě. Když knihu „slyší“, v té chvíli čte. Neluští, nedekóduje, ale už ji prožívá.

A dá se toto rozpoložení znovu navodit, když dítě povyroste?

Hodně záleží na vzorech z rodiny nebo ze školy, na tom, kdo v dítěti vzbudí pozitivní vztah ke knize, kdo ho do světa knihy pozve. Já jsem jako dítě hrozně rád s kamarádem chodil do lidové knihovny. Cítili jsme se tam dobře a četli jsme dobrodružné a jiné knihy jednu za druhou. Dnes je velice obtížné přimět dítě ke čtení, protože především obrazová média jsou obrovskou konkurencí.

Má smysl děti odtrhávat od DVD a PC, když i tam zažijí ten „jiný“ svět, který by jim zprostředkovala knížka?

Nejde o to zažít „jiný“ svět, ten mohou zažít třeba i v gangsterské partě. Ale čtení je důležité v tom, že je záležitostí intimní - na rozdíl od koukání na počítačovou hru. Tam chybí druhý člověk, to je osamělá činnost. Dítě sleduje obrazovku v jakémsi somnambulním stavu, ve stavu zvláštní horečnaté zpitomělosti. Kdežto když mu čtete, visí vám na rtech a je s vámi, protože je to váš hlas, ne hlas cizího člověka, ne hlas stroje.

Jak byste motivoval děti ke čtení, kdybyste byl učitelem češtiny na základní škole?

Asi na příkladu velmi zajímavých a poutavých textů. A s větším důrazem na text než na povídání kolem něj, než na suchý literární dějepis, u nás navíc ovlivněný tím, že se v literatuře snažíme hledat nějakou „hodnotu národa“. Samozřejmě hodně záleží na tom, kdo ten text ve třídě čte. Pokud ho čte někdo, kdo skuhrá, tak je lepší pozvat nějakého herce. Aby pak třeba Vančura tou třídou opravdu zahřměl. Každopádně platí, že školákům musí někdo cestu ke knize zprostředkovat, musejí se ji naučit vnímat s někým - ať už je to dobrý učitel, který přečte přitažlivou ukázku a knihu pak někomu půjčí, nebo kdokoli, kdo za tou knihou „stojí“, kdo ji osobně „dosvědčuje“. Hlavní je probudit zájem o příběhy. Protože až zmizí zájem o příběh, tak z nás budou izolované, mrtvé bytosti.

Nemají ty děti příběhů naopak až moc - že už je ani nehledají v knize?

Samozřejmě i většina těch počítačových her vychází z nějakého paradigmatu pohádky, protože sdělování příběhu, vyprávění je staré jako lidstvo samo. Já nezatracuji dětské filmy. Jenže tady jde o schopnost ten příběh prožívat empaticky - dokázat se s tím ztotožnit, dokázat ho zvnitřnit. Dítě se samozřejmě může ztotožnit s hrdinou počítačové hry Quake a s velkým kvérem střílet na vše, co na něho vykoukne, a taky to prožívá empaticky (3D grafika ho navíc přímo činí hrdinou). Rozdíl je ale v tom, že kniha rozvíjí dětský mozek a dětské myšlení tím, že je vysoce abstraktní. Čtení jde přes dva filtry: napřed je nutné porozumět slovu, jazyku, a pak ještě si představit to, co je tím jazykem napsáno. Je to podstatně abstraktnější a aktivnější činnost než pasivní sledování pohyblivých obrázků. Jedinečná. Pokud nejsme schopni ji zvládnout, budou z nás analfabeti, blbci, kteří se nebudou umět vyjadřovat. Možná že přijde svět, ve kterém už se číst nebude, ale náš jazyk bude chřadnout.

Mnozí namítnou, že informace už není třeba hledat v knihách, rychlejší je to na Googlu…

Nebezpečí internetu spočívá v tom, že se tváří jako suma všech vědomostí. Lidé pak to, co nenajdou na internetu, už nehledají. Ani studenti. Když to není v nějaké Wikipedii, tak se na to vykašlem. Jít do knihovny a půjčit si knihu se stává čím dál obtížnější. Domnělá vševědoucnost internetu vede k omezenosti. On sám za to nemůže, ale platí zákon pohodlnosti: co mně nenaskočí na obrazovku, na to prostě kašlu, tím se nebudu trápit.

Mluvil jste o důležitosti příběhu. Ale umí dnešní děti vyprávět, mají o čem vyprávět?

Oni zažívají hodně věcí, ale nerozpoznávají v nich události. Nedávno jsem v autobuse vyslechl hovor dvou mladých dívek. Samé „to“, smích, posunky, parodické nápodoby, jen pocity a komentáře: „ten tam byl, ta tam nebyla, bylo to dobré, bylo to blbé“. Ta řeč byla zcela nepříběhová. Zřejmě si nemají s kým vykládat, a tak se vytrácí potřeba věci sdělovat. Rodiče dnes poměrně hodně pracují, takže nemají čas si se svými dětmi povídat. A děti nabývají vztahu k neživým věcem. Plodem je samota, samota s neživými věcmi. Prarodiče pro mnoho z nich neexistují, mají většinou jen jednoho sourozence (navíc mezi nimi bývá velký věkový rozdíl). Nežijí v přirozeném prostředí, domácnosti jsou velmi prosté, chybí tam zvířata (nepočítám k nim tzv. pets - „polidštěná“ zvířata). A když trávíte větší část svého času s neživými věcmi, neživými stimuly, nebavíte se s babičkou a dědečkem a celé noci si hrajete s počítačem, tak se na vás nutně musí projevit určitá citová plochost nebo jakási zvláštní necitlivost. Kde má vzniknout cit, pocit chuti, tepla, zápachu, vůně atd., když se díváte do žárovky nebo plazmové desky (co jiného je televize)? Mladí lidé pak mají větší strach z navazování vztahů - když dospějí k autu nebo domu, mají větší vztah k motorkám než třeba k ženám: milují víc design než krásu.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola č. 9/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Schola pragensis Rozumíme penězům Čtěte nás online! Všechny učebnice pro základní a střední školy