Portál.cz > Úvodní stránka Kamarádi

Kamarádi

Vstupem do mateřské školy se dítě poprvé v životě ocitlo mezi dětmi, které jsme jim „nedoporučili“ my rodiče. Bylo konfrontováno s jiným chováním, s jiným způsobem řešení konfliktů, s jinak nastavenými pravidly. Jeho kontakt s novými spolužáky byl nicméně omezen pouze na prostředí školky; to, s kým se uvidí odpoledne na hřišti nebo koho navštíví v sobotu doma, jsme stále ještě do značné míry určovali my dospělí. Vstupem do školy a s postupujícím věkem se míra naší kontroly nad tím, s kým se dítě stýká, začne výrazně snižovat. Jakmile přestane chodit do družiny a pokud oba rodiče pracují, má každý den několik volných hodin a my nevíme přesně, co během nich dělá, s kým se stýká a kde se pohybuje. I dítě, které navštěvuje více kroužků, má nějaký svůj volný čas, přinejmenším cestou na kroužek a domů. Některé kamarády a spolužáky svých dětí známe, o jiných slyšíme jen z vyprávění, některé jsme potkali na ulici nebo po příchodu do školy. Některé považujeme za vhodné kamarády pro naše dítě, chování jiných se nám nelíbí a s dalšími bychom nejraději jakýkoli kontakt dítěti zakázali. Máme své pocity ventilovat před dítětem? Jak otevřeně? Jak odlišit předsudek od oprávněné obavy? A jak moc organizovat setkávání dětí mezi sebou?

  • Stejně jako my máme své přátele a kamarády a neptáme se dítěte, co na ně říká a jak se mu líbí, má i ono právo najít si své vlastní kamarády, se kterými se cítí dobře, nezávisle na našem úsudku.
  • Přesto je v tomto věku ještě samozřejmostí, že kamarády svého dítěte alespoň trochu známe, víme, kde bydlí a jak se jmenují. Je to velmi praktické zejména v situaci, kdy se s kamarádem zaberou do hry a zapomenou dorazit domů na večeři.
  • Snažme se být k přátelům svých dětí otevření a přátelští. Čím větší zájem o ně budeme mít, tím lépe je budeme znát a důvěřovat jim.
  • Povzbuzujme dítě, aby si kamarády zvalo k nám domů. Jedinou podmínkou je byt uvedený do podobného stavu, jako byl před návštěvou.

Jsou rodiny, kde krátká odpolední návštěva dvou spolužáků podléhá komplikovanému schvalovacímu řízení. Dítě má pak dvě možnosti: buď kamarády domů zvát přestane – a odnese si do života určitou uzavřenost a podezíravost vůči vetřelcům ve svém soukromém prostoru – nebo se bude snažit je propašovat domů v naší nepřítomnosti a bez našeho vědomí. Podstatně tím zvýšíme riziko, že v rámci utajené akce spáchají děti další lumpárny, protože po překročení jednoho striktního zákazu se další hranice již prolamují snáze.

  • Nevarujme děti před tím, co všechno se doma může stát. Předpokládám, že dítě v první třídě již víceméně zvládá zásady bezpečného pobytu doma. Pokud ne, není to jeho problém, ale náš. Příliš důrazné upozorňování na to, co všechno se nesmí, k těmto činnostem naopak může přitáhnout nechtěnou pozornost. Dáme-li dítěti najevo, že mu důvěřujeme, s mnohem větší pravděpodobností se bude snažit naši důvěru nezklamat a bude se chovat rozumně.
  • Navrhněme dětem občas vzájemnou možnost přespání, samozřejmě po dohodě s druhými rodiči. Dopřejme i svému dítěti možnost přespat občas u kamaráda.
  • Můžeme vzít kamarády na týden v létě na chalupu nebo v zimě na hory, děti si rozšíření svého okruhu většinou nesmírně užijí. My zase uvidíme svého potomka vedle jeho vrstevníků a získáme lepší představu o roli, jakou mezi dětmi obvykle zastává.
  • Pokud nám na kamarádovi něco skutečně vadí, můžeme si o tom s naším potomkem později popovídat. Komentujeme však přiměřeně, a pouze chování druhého dítěte, ne to, „jaké je dítě samo“. Ještě lepší je pouze věcně upozornit, jaké důsledky může nevhodné chování mít. Nemoralizujme a nepoučujme, jinak naše dítě zaujme stejný postoj k našim přátelům.
  • Zapněme varovné zvonění ve chvíli, kdy uvěříme, že náš andílek je pod škodlivým vlivem „toho sígra z vedlejší lavice“. Téměř vždy to signalizuje nekritický rodičovský pohled a možná i neochotu připustit si, že by bylo třeba pozměnit naše výchovné postoje.
  • Náš vlastní postoj k „těm jiným“, tedy k dětem, které jsou z jiných rodin, sdílejí jiné hodnoty, mají jiná pravidla, chovají se jinak, někdy i jinak vypadají a mluví, nebo se oblékají, bude pro naše dítě důležitou školou tolerance a otevřenosti. Úctu k druhým lidem považuji za jednu z nejdůležitějších hodnot, které bychom měli svým dětem předat.

Po třech měsících v první třídě v Kalifornii slavil náš syn narozeniny a rozhodl se na oslavu pozvat čtyři spolužáky – Jasona, Summer, Asiu a Pedra. K jeho výběru jsem poznamenala, že si vybral zástupce všech velkých etnik v USA, protože Jason byl běloch, Summer černočerná holčička, Asia Japonka a Pedro Hispánec. Syn se udiveně zamyslel a pravil: „To mě nenapadlo, že je Summer černoška.“

  • Měli bychom nabídnout i postoj k dětem s nějakým typem postižení. Dnes je již obvyklé, že děti se smyslovými vadami nebo s tělesným či mentálním postižením navštěvují běžné základní školy. Nebojme se jich, oslovujme je v šatně stejně jako jejich spolužáky, buďme otevření k jejich rodičům. Nenechme si zkreslit pohled na druhého člověka prizmatem jeho handicapu.

Děti, které mají sourozence s postižením, obvykle mnohem snáze a otevřeněji navazují kontakt s dalšími „jinými“ dětmi. V rodině dětí s postižením je téměř vždy otevřenější vztah k odlišnostem obecně a tento postoj se projeví i v navazování kamarádských vztahů.

Více se o tématu dozvíte v knize Mezi školkou a pubertou. http://obchod.portal.cz/mezi-skolkou-a-pubertou/

Zpět na seznam témat