Portál.cz > Úvodní stránka Máte pocit, že vaše dítě málo jí a bojíte se o něho?

Máte pocit, že vaše dítě málo jí a bojíte se o něho?

Kniha měsíce ledna

Z knihy Když děti často stůňou, str. 47-49.

Důvody nechutenství

Pokud dítě odmítá potravu, nejsou důvody naštěstí vždy tak závažné jako ve výše uvedeném příkladu. Často jsou příčiny mnohem snadněji rozpoznatelné a odstranitelné. Není zvláštní, že velmi mnoho dětí odmítajících potravu není podvyživených? Jak to dělají, když během jídla nic nejedí? Náš pevný čas jídel většinu dětí vůbec nezajímá. Jedí, když mají hlad, a v oficiálně stanovený čas jídla potom již pochopitelně nemají chuť k jídlu.

Nebo se vydatně zásobily sladkostmi, a to většinou takovými, které ze zdravotního hlediska patří k té naprosto nejhorší sortě, a nacpaly si jimi bříška. To se nicméně příčí naší tendenci k přesnosti a řádu: jíst se má pravidelně, v přesně danou dobu. Děti se těmto nařízením často velmi vehementně brání a již máme na světě obrovský a naprosto zbytečný boj o moc.

Nebo jiné dítě, které se nachází uprostřed tvůrčího procesu, maluje nebo něco staví. Posléze je násilím vytrženo ze svého pohroužení, protože je 12 hodin a na stole je připravena kouřící polévka. Dítě nic nejí, protože by mnohem raději pokračovalo ve své činnosti a najedlo se později.

Nebo se dítě ve škole rozzlobilo a přešla ho jakákoli chuť k jídlu. Možná je jeho trápení tak veliké, že o něm (ještě) nedokáže hovořit.

Nebylo by tedy skutečně lepší ponechat dítěti volnost? Kolika zlosti, hádek a bojů bychom byli ušetřeni, kdybychom si dovolili učinit dobře známou výjimku potvrzující pravidlo. Nicméně výchovné principy jsou pro nás často důležitější než důvěra ve vlastní pocit. A navíc se ještě začne ozývat strach, že pokud se nebudeme držet stanovených pravidel a vymezených hranic, něco by se nám mohlo vymknout z rukou.

Jak mohou silné pocity člověka připravit o chuť k jídlu, jsem zažil jako dítě. Když mi bylo deset let, oznámil nám můj otec během oběda, že se budeme brzy stěhovat. Pamatuji si, že jsem – přestože přede mnou na stole stálo mé nejoblíbenější jídlo – najednou již nemohl jíst vůbec nic, a to poměrně dlouhou dobu.

Jednou mi jistí rodiče vyprávěli, že jejich čtrnáctiletý syn již několik týdnů téměř nic nejí a viditelně hubne. Dělali si velké starosti, aby nebyl vážně nemocný. A skutečně, hoch působil uštvaně, nedíval se na mě a zpočátku téměř nehovořil. Po nějaké době se mi přiznal, že před čtyřmi týdny něco ukradl v obchodním domě a místní ochranka ho přitom chytla. Hrozili mu, že to řeknou rodičům a udají ho. A on se nyní každý den bál, že přijde udání a bude muset nejspíš odejít ze školy. V tomto případě tedy chlapci bránil v jídle jeho hrozný strach z odhalení.

Pubertální krize spojené se selháním ve škole a se zamilovaností s sebou téměř vždy přináší i ztrátu chuti k jídlu. Dcera mého přítele se zamilovala tak bouřlivě, že během dvou týdnů zhubla několik kilo, protože nebyla schopna nic jíst. Potom najednou zjistila, že onen mladík přece jenom nebude ten pravý a její dřívější chuť k jídlu byla zpět.

Je samozřejmě „normální“, že nás toto někdy naprosto nepochopitelné odmítání jídla děsí. Je to pro nás často zkouška trpělivosti a porozumění celému problému bývá velmi obtížné. Stejně důležité jako snaha porozumět důvodům těchto „nemocí“ je i úsilí zjistit, proč máme takový strach právě my a jak by tyto obavy mohly souviset s námi samotnými.

 

Více v knize Když děti často stůňou