Mravní vývoj: Lawrence Kohlberg

Mravní vývoj: Lawrence Kohlberg

Lawrence Kohlberg z Harvardovy univerzity založil svá stadia mravního vývoje na teorii kognitivního vývoje Jeana Piageta. Kohlberg se domníval, že kognitivní vývoj předchází mravnímu vývoji. Nicméně samotné dosažení vyšších stadií kognitivního vývoje nezajistí, že bude dosaženo také vyšších stadií mravních.

Ve skutečnosti Kohlbergův pozdější výzkum naznačil, že velmi málo lidí dosáhne šestého nebo sedmého stadia. Navíc, schopnost lidí uvažovat ve složitých mravních pojmech nezaručí, že jejich chování bude v souladu s jejich mravním myšlením.
Někdy lidé dělají věci, o kterých vědí, že by je dělat neměli. Toto tvrzení by měl potvrdit jednoduchý příklad. Kolik lidí, kteří často řídí auto, občas nezastaví na značce „stop“, nebo projedou křižovatku na červenou? Avšak ti samí lidé by zastavili, kdyby byl na křižovatce policista. Dokonale mravní lidé občas poruší dobře známé zákony.
Dospívající nebo dospělí, kteří si ještě nevybudovali zdravou identitu nebo kteří sami sebe podceňují, se často mohou chovat tak, jako by to nebylo v souladu s jejich schopností mravně přemýšlet. Práce Lawrence Kohlberga zkoumá schopnost lidí uvažovat mravně v abstraktních situacích, nikoli jejich odvahu svůj mravní potenciál využívat ve skutečném životě. Avšak výzkumy nasvědčují, že lidé, kteří dosahují vyšších mravních stadií, se v obtížných situacích budou spíše chovat morálně dobře. Koneckonců člověk nemůže dělat to, na co nedokáže pomyslet.
Kohlberg nastínil tři úrovně mravního myšlení. Každá úroveň má dvě stadia. Přestože se Kohlberg domníval, že existuje i sedmé stadium, do jeho smrti nebylo ještě dobře formulováno.

Předkonvenční úroveň
V prvních dvou stadiích je morálka vnější, nikoli vnitřní. Dobro a zlo je posuzováno spíše podle důsledků chování než podle věrnosti vnitřnímu etickému kodexu.

Stadium 1: Zaměření na trest a poslušnost
V prvním stadiu se lidé domnívají, že každá činnost, která se trestá, je špatná. Tedy dobré je dělat to, co se po člověku žádá, a vyhýbat se trestu. Strach z trestu se stává prvořadým důvodem pro volbu chování.
Tedy lidé třeba nebudou po požití alkoholu řídit ne kvůli nebezpečí, které hrozí jim a druhým, ale protože se bojí, že je chytne policie. U lidí, kteří jednají podle stadia 1, je nejmenší pravděpodobnost, že se postaví proti příkazům nadřízených, bez ohledu na to, nakolik mohou být tato nařízení škodlivá pro ostatní.

Stadium 2: Naivní instrumentální hédonismus
Dobro je nyní představováno výrokem: „Co z toho mám já?“ Za kladné chování se očekává odměna a lidé se budou snažit vyhýbat negativním důsledkům. V tomto stadiu je větší šance, že lidé budou rafinovaní. Podvádění při zkoušce mohou zdůvodňovat tím, že zadání je nerozumné, nebo protože „všichni podvádějí“. Lidé, kteří na večírku vypijí alkohol, pojedou domů autem zadními uličkami, aby se vyhnuli policii. Vážně se nezamýšlejí nad možným nebezpečím, jež při jejich jízdě hrozí ostatním.
Ve stadiu 2 také začíná jednoduchá reciprocita, symbolizovaná výrokem „poškrab mě na zádech a já poškrábu tebe“. Uzavírají se obchody, ze kterých budou těžit všichni. V nejlepším případě to může umožnit, aby lidé, kteří chtějí pít alkohol, zaplatili určenému řidiči nealkoholické nápoje. Účelem není ani tak bezpečnost na silnici pro druhé jako vyhnout se zadržení a trestu. Reciprocita také může přimět žáky, aby se přizpůsobili pravidlům ve třídě s nadějí, že učitelé jejich chování odmění lepšími známkami nebo dalšími výhodami. Avšak cítí-li se žáci ve stadiu 2 pod tlakem, že musí složit zkoušku nebo napsat písemku, jsou to pravděpodobní kandidáti na porušení pravidel nebo na podvádění.

Konvenční úroveň
Dostat se na úroveň konvenční morálky vyžaduje značný pokrok v mravním myšlení. Lidé si musí vyvinout etický kodex, který v sobě zahrnuje potřeby a pocity druhých.

Stadium 3: Hodní kluci a dívky
Ve třetím stadiu se klade důraz především na vztahy. Lidé chtějí být považováni za dobré přátele, syny nebo dcery, žáky, pracovníky, rodiče, manžely a občany. Tedy zvažují pocity a potřeby druhých. Občas se mohou vzdát toho, co chtějí, protože jejich chování by poškodilo druhé, nebo by s ním druzí nesouhlasili.
Samozřejmě, mravní rozhodování se často stává složitým, protože existuje příliš mnoho důležitých vztahů. Pokud například vrstevníci podporují chování, se kterým by rodiče nesouhlasili, člověk se může cítit rozpolcený. Kamarádi například mohou někoho hecovat, aby řídil automobil po požití alkoholu. Jejich požadavek způsobí konflikt kamarádovi, který se chce zavděčit rodičům, dodržet svou občanskou povinnost, a přesto si udržet uznání přátel.
Lidé, kterým opravdu záleží na druhých, nutně zakusí řadu složitých mravních rozhodování. Například matka si může dělat starosti s tím, co by to mohlo znamenat pro děti, kdyby se vrátila do práce. Nebo nešťastný student by se mohl obávat, jak budou jeho rodiče reagovat, kdyby měl být propuštěn ze školy. Taková dilemata představují složitý problém a mohou být frustrující, protože neexistuje žádná jednoduchá odpověď ani pravidlo pro řešení. Jak uvidíme později, Carol Gilliganová (1982) z Harvardu poukázala na to, že toto stadium může ve skutečnosti být výše, než si Kohlberg myslel, protože jeho úsudek byl ovlivněn jeho vlastním mužským hodnotovým systémem.

Stadium 4: Řád a zákon
„Co by se stalo, kdyby každý ve vaší situaci porušil zákon, protože by si myslel, že k tomu má dobrý důvod?“ Tato obrácená argumentace pro vysvětlení, proč se porušují společenské zákony, ukazuje základní orientaci myšlení zaměřeného na řád a zákon. Opravdu, je to dobrá otázka. Svět by se obrátil ve zmatek, kdyby každý porušoval zákony prostě proto, že se jim zdá, že se nevztahují na jejich situaci.
Myšlení zaměřené na řád a zákon naznačuje, že k tomu, aby na světě zavládl mír, lidé musí zachovávat zásady a zákony vytvořené společností. I když člověk zachovávat zákon nechce, je to jeho povinnost. Zákon je silnější než citová touha porušit jej kvůli osobním nebo mezilidským výhodám.
Lidé ve stadiu 4 věří, že plnění zákonů bude důležité, pokud bude existovat nějaká naděje, že se nastolí světový pořádek. Aby nastal mír a spolupráce, lidé musí důvěřovat druhým, že se budou řídit moudrostí, která ukazuje správnou cestu zákonodárným orgánům. Nicméně naléhání na plnění litery zákona může vést k nadměrným těžkostem. Například jestliže zákon nařizuje, aby člověku přistiženému při krádeži byla useknuta ruka, má být matka hladovějícího dítěte zmrzačena za to, že vzala chléb?

Postkonvenční morálka
Málo lidí se dostane na úroveň postkonvenční morálky. Některé výzkumy naznačují, že do pátého stadia se dostane méně než 15 % lidí, a to pouze starších 25 let. Tak málo lidí dosahuje stadia 6, že jej Kohlberg nakonec charakterizoval jako „potenciální“ stadium. I ti, kdo mohou dokázat uvažovat ve stadiu 6, budou mít problémy konzistentně sladit své činy s názory.

Stadium 5: Společenská smlouva
V pátém stadiu si lidé uvědomují, že „zákony byly udělány pro člověka, a ne člověk pro zákony“. Účelem zákonů je chránit práva člověka, a ne je porušovat. Jinými slovy, mohou nastat specifické situace, které nezapadají do rámce zákonů. V těchto případech je třeba zákony změnit nebo nově vyložit.
Tito lidé však nechtějí svévolně porušovat zákony, které se jim zdají nevhodné. Přestože už nejsou ovládáni myšlením stadia 4, kdykoli je to možné, respektují zákon a řád a nutnost pracovat v rámci systému. Tedy se dívají na každou možnou alternativu, jak pomoci těm, kteří se mohli stát obětí právě těch zákonů, které je měly chránit.
Vůbec to není jednoduché stadium a člověk v pátém stadiu si často zoufá nad složitými mravními dilematy a neúnavně pracuje, aby vytvořil spravedlivější společnost. Například by se snažil pomoci ženě, která krade chleba pro své děti: Jaká společnost dovolí, aby se matka ocitla v takové situaci? Co můžeme udělat, abychom zachovali její rodinu a přitom jí dali vědět, že krádež není tím nejlepším řešením složitých problémů? Posun k vyšším stadiím může člověku život spíše ztížit než zjednodušit.

Stadium 6: Univerzální etika
V šestém stadiu se morálka řídí sadou hluboce individuálních zásad. Vedoucí mravní zásady se opírají o přesvědčení, že každý jednotlivec má právo na život, svobodu a spravedlnost. Spíše než na zákonech per se je morálka založena na sadě člověkem zvolených přesvědčení, která se opírají o univerzální zásady. Hodnota jediného života se stává důležitější než názor většiny.

Stadium 7
Konečné stadium je náboženské stadium, které je ve své podstatě mystické a lze ho dosáhnout teprve v posledních letech života. V té době mohou lidé sami sebe považovat za malou součást vesmíru. Je pociťována jednota s vesmírem či s Bohem, velký kontrast k pocitu dítěte, že ono je středem vesmíru.

Kohlberg nastínil posloupnost stadií, která se opakovaně objevují ve vývojové teorii. Je zde posun směrem od předkonvenční sebestřednosti k zaměření na vztah k druhým lidem a ke společnosti (v konvenčním období) a dále k sadě samostatně zvolených zásad, které přesahují zvyklosti přátelství a společnosti. V jistém smyslu je zde posun od vnitřní sebestřednosti k vnějšímu uznání druhých a k vnitřní volbě univerzálních zásad, kterými se řídí život.

Věk a stadia

Pozdější výzkum Kohlberga přiměl, aby přehodnotil relativní věky, kdy lidé přecházejí z jednoho stadia do druhého. Lidé postupují pomaleji, než si Kohlberg zprvu myslel. Děti v předoperačním období zůstávají ve stadiu 1. Kohlberg tvrdil, že desetileté děti jsou obvykle ve stadiu 2 nebo v přechodu do stadia 2, stále ještě se rozhodují na základě svých vlastních potřeb a přání.
Ve věku 13 nebo 14 let, kdy většina dospívajících dosahuje formálních operací, začíná přechod do stadia 3, kde většina zůstane po dobu rané dospělosti. Během tohoto období se lidé soustřeďují na to, co by „dělat měli“, a na přijetí do společnosti. Zdá se, že zvláště muži se posunují do čtvrtého stadia, když začínají klást důraz na řád a zákon. Ve třiceti letech asi 15 % dospělých postupuje do stadia 5. Stadia 6 dosáhlo velmi málo lidí; příkladem by mohl být Martin Luther King mladší nebo Gándhí.

Odpověď Carol Gilliganové: pečující etika

Gilliganová, profesorka na Harvardu a bývalá studentka Lawrence Kohlberga, podporovala Kohlbergovy základní myšlenky, ale zpochybnila některé předpoklady, které se za jeho stadii nacházejí. Kohlbergův počáteční výzkum, jenž zahrnoval pouze mužské subjekty, měl tendenci podpořit jeho pojetí, že muži častěji dosahují stadia 4, řád a zákon, zatímco ženy zůstávají ve stadiu 3, hodní kluci a holky. Gilliganová tvrdila, že Kohlbergův výzkum nejen že vykazoval prvek mužského zkreslení, ale také pořadí jeho stadií odráželo mužský pohled.
Obecně řečeno, muži a ženy žijí v různých světech mravního myšlení. Jak jsme viděli v kapitole 3, muži mají sklon stavět samostatnost nad vztahy. Muži se snaží ochránit práva druhých tím, že se zaměřují na pravidla spíše než na pocity a vztahy.
Naproti tomu ženy zdůrazňují důležitost vztahů. Rozhodují se tak, aby nezranily druhé. Vznikající rozdíly mezi muži a ženami lze pozorovat v dětské hře. Chlapci dávají přednost soutěživým hrám s vítězi a poraženými. Vyskytne-li se spor, chlapci k jeho vyřešení použijí pravidla, pak pokračují ve hře.
Naproti tomu dívky dávají přednost hrám, které jsou méně soutěživé a vyžadují více spolupráce. Propukne-li spor, dívky mohou hru spíše ukončit než se začít hádat. Nebo dívky zavedou změny, výjimky a inovace, tak aby hra mohla pokračovat, aniž se ublíží druhým. Dívky mají sklon soucítit s pocity druhých a raději kamarádům neubližovat.
Ti, kdo sledují sport žactva a dorostu, mohli být svědky situací, které názory Gilliganové potvrzují. Jednou jsem pozoroval trenéra chlapeckého mužstva, jak křičí na jednoho hráče, který nehrál dobře. Ostatní chlapci se okamžitě připojili: „Jo, Tommy, běhej rychleji. Kazíš tým.“
O několik dní později jsem pozoroval jiného trenéra, jak podobným způsobem křičí na jednu dívku v dívčím softbalovém družstvu. Ta dívka začala plakat a všechny spoluhráčky se k ní seběhly, aby ji utěšily. Když si šly sednout na lavičku, celé družstvo odmítlo se na trenéra podívat. Trenér se celý zaražený otočil k otcům, kteří hru pozorovali, a pokrčil rameny, jako by říkal: „Co jsem jim udělal?“
Citlivost dívek ke vztahům lze rovněž pozorovat ve většině školních tříd. Učitelka v páté třídě se může zeptat dívek: „Kdo v této třídě je do koho zamilovaný?“ Dívky mohou odpovídat velmi podrobně: „No, Jane měla ráda Toma, dokud ji nezačal přehlížet, a tak jej nechala kvůli Jerrymu, ale Jerry byl hrubý. Teď má ráda Marka.“ Stejná otázka adresovaná většině chlapců může vyvolat nechápavý výraz nebo chlapáckou odpověď: „Co na tom sejde?“
Co se týče spravedlnosti, Gilliganová se domnívala, že hluboký biblický příběh o Abrahámovi a Izákovi představuje paradigma mužské morálky. Když Bůh Abraháma požádal, aby obětoval svého syna, Abrahám postavil oltář a měl v úmyslu Boží příkaz vyplnit. Ženské pojetí spravedlnosti je asi lépe vyjádřeno v příběhu o Šalomounovi a malém dítěti. Dvě ženy tvrdily, že jsou matkou dítěte. Když však Šalomoun navrhl, aby dítě rozsekli napůl, skutečná matka se vzdala pravdy, jen aby zachránila svému dítěti život.
Aby svou teorii prověřila, Gilliganová (1982) uskutečnila rozhovor s 28 ženami, které se rozhodovaly, zda podstoupí umělé přerušení těhotenství. Jak Gilliganová uvedla ve své knize Jiným hlasem (In a Different Voice), objevila tři úrovně mravního růstu.
Na první úrovni převládá přežití jednotlivce a reakce žen jsou vesměs egoistické: „Já to dítě nechci. Zničí můj život. Mám jiné potřeby.“ Na druhé úrovni si ženy více uvědomují potřeby druhých a často se samy obětují: „Nevím, jestli bych dokázala tomu dítěti zajistit slušný život. Otec potrat nechce.“ Příliš často však ženy dávají druhým, zejména mužům, moc nad svým rozhodnutím. V posledním stadiu, stadiu nenásilí, začínají ženy respektovat svou vlastní schopnost usuzování. Rozhodují se na základě svých potřeb i potřeb druhých. Toto poslední stadium je podle Gilliganové sice složitější, ale realističtější.
Rozdíly mezi ženami a muži se často pozorují v rodině. Když například dítě poruší dobu večerního příchodu, tatínek může být okamžitě připraven uplatnit maximální zákonný trest. Naopak maminka může naléhat, aby bylo dítě vyslechnuto, proč přišlo tak pozdě, a podle toho upravit důsledky. Manžel potom vyčítá: „Jsi k dětem příliš shovívavá.“ Manželka odpoví: „Ale ty jsi příliš tvrdý a nikdy si je neposlechneš.“

Snad má Gilliganová pravdu, když říká, že žádný způsob myšlení by se neměl považovat za lepší než ostatní. Může však též stát za úvahu, zda je možné dosáhnout světového míru, používají-li naši vůdci výlučně orientaci na řád a zákon, která ovládá mezinárodní vztahy po tisíce let. Je možné, že se musíme zaměřit na to, jak by mohli všichni lidé na této planetě žít společně, aniž by ubližovali druhým.