Ukázky příběhů - Příběhy z Haliče

Ukázky příběhů - Příběhy z Haliče

Jak Panna Maria zachránila čeledína

V roce 1663 se ve Lvově přihodila tak zvláštní věc, že si o ní měšťané ještě dlouho vyprávěli. Do Domahaličské kaple, zasvěcené Nejsvětější Panně Marii, chodilo vždycky mnoho lidí. Nejvíc v dobách, kdy Lvov ohrožovaly války a pohromy.
Stalo se, že jeden čeledín se zašel do kaple pomodlit. Měl v kapse sto dukátů svého pána, zavázaných v šátku. A když klečel v davu lidí ponořený do modlitby, někdo mu peníze ukradl. Po otčenáši vyšel ven a ihned si všiml, co se mu přihodilo. Vrátil se zpět, prodral se zástupem a začal před Nejsvětější Pannou naříkat, že právě když se k ní modlil, ukradl mu někdo peníze.
„Co teď řeknu svému pánovi?“ hořekoval. „Copak mi uvěří, že se na tak svatém místě může krást? Prosím, tě, Panno Maria, pomoz mi, vždyť se to stalo v tvé kapli.“
Nakonec se zarmoucený chystal k odchodu. A jak ho tak dav strkal ven, uslyšel v sobě jakýsi tajemný hlas: „Jestli někomu nepřipadá divné krást na svatém místě, můžu zkusit štěstí i já.“
Čeledín se sám sobě podivil, když najednou strkal ruku do kapsy nějakého člověka, který se vedle něho hrnul k východu. A vytáhl dost těžký uzlík. Rychle si ho strčil za košili a spěchal domů.
Celou cestu stále někoho potkával, takže se neodvážil na svůj lup ani pohlédnout. Sotva doma uzel vytáhl, zjistil, že je to ten jeho, který mu někdo ukradl. Tak se mu svěřené panské peníze vrátily.

Soutěž malířů

Kdysi na královském dvoře pobýval jistý velmi známý malíř z polské země. Maloval portréty bojarů a knížat a ti mu za to velmi ochotně platili. Ale nejzajímavější bylo, že maloval hbitě a lehce jako nikdo jiný. Když viděl jeho práci sám král, podivil se a malíře chválil. Jakmile to uslyšel Olelko, hned se naježil:
„Pche, čemu se divíte? Když budu chtít, namaluji to taky a ještě rychleji.“
Král ho vzal za slovo:
„Opravdu? Tak to se musím o tvém umění přesvědčit. Chtěl bys s tím polským malířem změřit síly?“
„Třeba hned!“
Král kázal přinést dvě desky. Jednu pro malíře a jednu pro Olelka.
„Portréty přece jen zaberou víc času,“ řekl král. „Co takhle něco, co se maluje rychle?“
„Já mohu namalovat jakékoli zvíře tak rychle, že si, králi, ani pětkrát piva nelokneš,“ prohlásil malíř.
„Ale! Za tu dobu já klidně namaluji nejen jedno, ale pět zvířat,“ řekl Olelko.
Král vzal pohár s pivem, lokl si jednou a malíř se dal do malování. Olelko si také nalil pivo a jak se král napije, Olelko honem taky.
„Měj se na pozoru, Olelku,“ řekl král, „už jsem se napil čtyřikrát. Jakmile dopiji, dostaneš na hřbet, protože ses vytahoval a mě zbytečně obral o čas.“
„Neboj se, hned se pustím do práce. Musím si rozmyslet, co budu malovat… Aha, už vím.“
A Olelko namočil všech pět prstů do červené barvy a nanesl na desku pět roztřesených čar. Sotva to stihl, protože král právě nesl k ústům pohár popáté. A malíř zrovna dokončil malbu divokého prasete.
„Vyhrál jsem,“ řekl Olelko.
Král zůstal s otevřenými ústy. Takovou drzost nečekal.
„Ty že jsi vyhrál? A co jsi to tedy namazal?“
„Slíbil jsem pět zvířat.“
Všichni přítomní přistoupili k Olelkovu dílu.
„Jakých zvířat?“ zeptal se král.
„Pět dešťovek.“
Sálem se roznesl smích. Smál se i polský malíř. Musel totiž uznat, že Olelko skutečně vyhrál.

Mastné peníze

Řezníkovi, který na trhu prodával maso, někdo ukradl měšec s penězi. Řezník si toho v poslední chvíli všiml a zloděje se mu podařilo chytit za ruku. Ale ten se pustil do lamentování, že to je omyl, že není žádný zloděj a že nic neukradl. Během křiku se objevila stráž a odvedla oba na radnici.
Purkmistr Zymorovyč oba vyslechl a rozkázal zloděje prohledat. Našli u něj měšec plný peněz, ale on se zapřísahal, že to jsou jeho vlastní peníze.
Zymorovyč nechal přinést kotlík s teplou vodou, rozvázal měšec a peníze do vody vysypal. Na povrchu se okamžitě udělala mastná oka. Teď všichni viděli, že to jsou skutečně řezníkovy peníze. Celý den obchodoval s masem a mastnýma rukama také přijímal peníze. Ty mu vrátili a zloděje odvedli do vězení.

Nedaleko obcí Syhnivka a Kulparkiv se nachází Sknyliv. Kdysi tam žili veselí lidé a celý Lvov si o nich rád a často vyprávěl.

Nos

Jeden sknylivský občan ukousl druhému při potyčce nos, ale umíněně zapíral, že by to udělal.
„A kdo mu tedy nos ukousl?“ vyptával se starosta.
„Ukousl si ho sám.“
Pan starosta se na chvíli zamyslel a řekl:
„To není možné. Nos je přece nad ústy. Zuby by tam nedosáhly.“
„Ale on nadskočil!“