Mnoho forem demence

Mnoho forem demence

Demence má mnoho forem a je to hromadný termín podobně jako rakovina, revmatismus nebo dýchací nemoci. Její nejběžnější formou je Alzheimerova nemoc, pojmenovaná po německém neurologovi Aloisu Alzheimerovi, který ji poprvé popsal v roce 1906.
První rozhovor, který vedl Alois Alzheimer s Augustou D., „první“ pacientkou s Alzheimerovou nemocí, začal takto:

„Jak se jmenujete?“
„Augusta.“
„Vaše příjmení?“
„Augusta.“
„Jak se jmenuje váš manžel?“
„Myslím, že Augusta.“
„Váš manžel?“
„Ach, můj manžel.“
Podívala se na mě, jako by dobře nechápala, na co se jí ptám.
„Jste vdaná?“
„S Augustou.“
„S paní D.?“
„Ano, s Augustou D.“
„Jak dlouho jste vdaná?“
Usilovně se snaží si vzpomenout.
„Tři týdny.“

Ze všech lidí, kteří trpí demencí, má asi 55 procent Alzheimerovu nemoc v čisté formě. Po Alzheimerově nemoci je nejběžnější vaskulární demence, která představuje asi 15 procent všech případů. Vaskulární demence má různé formy, z nichž nejznámější je takzvaná multiinfarktová demence (MID). Jak název naznačuje, tato demence se vyvíjí z mnoha malých mozkových infarktů, jež způsobují přerušení zásobování kyslíkem v různých částech mozku, což má za následek erozi mozkové tkáně.
Ve zhruba 15 procentech případů pozorujeme kombinaci dvou nebo více poruch, jež nakonec vedou k demenci. Nejčastěji se objevuje kombinace Alzheimerovy nemoci a vaskulární demence.
Když připočítáme Alzheimerovu nemoc v čisté formě k uvedeným 15 procentům, znamená to, že zhruba 70 procent všech pacientů s demencí trpí Alzheimerovou nemocí.
Zbývajících 15 procent představuje dlouhá řada relativně vzácných poruch. Tyto nemoci – Parkinsonova, Pickova, Bingswangerova, Lewy Bodyho a Huntingtonova – se vyskytují častěji u mladších pacientů. Totéž platí o AIDS, který může ve své poslední fázi také způsobovat demenci.
Demence je syndrom – to znamená skupina symptomů nebo rysů, jež se objevují v kombinaci. Základem nemoci je vždycky ztráta paměti a to v praxi znamená, že vzorec pacientova života prodělává podstatnou změnu. Jak jsme již uvedli, existuje mnoho typů demence. Každý syndrom má svou vlastní příčinu nebo příčiny a svůj vlastní průběh. V této kapitole se omezíme na popis dvou nejběžnějších forem demence: Alzheimerovy nemoci (AN) a multiinfarktové demence (MID).
Obě nemoci mají mnoho společného, jak pokud jde o symptomy, tak následky. Je však mezi nimi několik významných rozdílů. Zatímco Alzheimer se vyvíjí velmi pomalu, MID často začíná náhle obdobím zmatenosti, jež je patrně důsledkem lehkého infarktu. Potom následuje období mírného zlepšení a stav pacienta zůstává celkem stabilní až do začátku dalšího období zmatenosti. Alzheimer postupuje způsobem, který by se dal přirovnat k sestupu po mírném svahu, MID spíše připomíná pomalý sestup po schodišti – dva kroky dolů a jeden zpět nahoru a tak dále.
Protože MID způsobuje eroze mnoha malých mozkových částic, přičemž okolní oblast je stále schopna docela dobře fungovat, jsou si tito pacienti často mnohem déle vědomi zhoršování svého stavu než pacienti s Alzheimerem. Když někdo s Alzheimerovou nemocí udělá nějakou chybu a je na to upozorněn, jeho reakcí bývá nefalšované překvapení. Nedávná minulost je pro něj černá díra. Podobný incident může vyvolat příznivější reakci u pacienta sMID, který si docela rychle uvědomí, nebo matně vzpomene, co se stalo. Pacienti s MID si patrně uvědomují účinky své nemoci delší dobu.
Pacient s MID popisuje své zkušenosti těmito slovy:

Dokázal jsem dělat všechno. A teď nedokážu dělat nic. To je na tom všem tak hrozné. Všechno je proti mně. Kdyby bylo po mém… Prošel bych tou zdí, nastoupil do auta a jel bych navštívit svou ženu. Ale nemůžu. Kdybych mohl, už bych to udělal! A to mě deptá. Nemůžu to snést. Nemůžu žít bez své ženy. A jsem tady [v domově]. To je všechno, co vím. Nechápu to. Všechno je zmatené. Už nevím, co se děje. A nemůžu si vzpomenout, jak to bylo v minulosti. Tolik bych toho chtěl vědět… A nevím nic, to je celý ten problém. Fakt je ten, že si nic nepamatuju. Nemůžu s tím nic dělat, ale co vím dnes ráno, budu vědět dnes odpoledne… Nic víc nevím. To je hrozné. Řeknou mi: „Jdi a kup deset kilo brambor.“ A o chvíli později si říkám: „Co jsem to měl udělat?“ Pak už to nevím. Dřív jsem věděl přesně, co mám udělat, ale teď to nevím.
Před chvílí tady byl můj švagr. Myslím si: „Hele, to je Gerard!“ Samozřejmě jsem byl rád, že ho vidím, protože jsme spolu vyrůstali a hráli jsme si spolu. On řekne: „To by sis měl pamatovat, Henku.“ Já řeknu: „Jo, měl bych, ale nepamatuju si to, Gerarde.“
Nikomu neubližuju a nikdo neubližuje mně, ale okamžitě všechno zapomenu. Jak se můžu zbavit této nemoci? Protože v mých očích je to nemoc. Ale dost sebelítosti. To není dobré. Budu bojovat. Sním švestku a tak aspoň budu mít do čeho kousat.

Skutečnost, že lidé s demencí jsou delší dobu diváky svého vlastního úpadku, mívá často za následek, že se u nich vyvine deprese. Když se užívá termín demence, obvykle se nevztahuje na multiinfarktovou demenci (MID), ale na Alzheimerovu nemoc. Proto pokud nebude uvedeno jinak, budeme v knize používat pojem demence jako synonymum Alzheimerovy nemoci.