Verbální komunikace

Verbální komunikace

Veďte rozhovor tak, aby byl stručný a jasný. „Jsou tři hodiny, měl by ses něčeho napít. Chtěl bys čaj, nebo mléko?“ U dlouhých a složitých oznámení člověk s demencí ztrácí nit. Totéž platí, když si má vybrat ze dvou nebo tří možností: „Dáme si nejdřív čaj a potom se pojedeme projet?“
Žádosti, aby něco udělal, je nejlépe vyslovit těsně předtím, než mají být provedeny. Nikdy neříkejte například: „Mohl bys udělat to a to asi tak za pět minut?“ Nebo: „Půjdeme za chvíli tam a tam?“ Raději: „Mohl bys hned udělat to a to?“
Je moudré vyslovit žádost „mohl bys udělat to a to“ v prostředí nebo v situaci, ve které se bude provádět. Třeba žádost, aby se obléknul, by měla být vyslovena v koupelně nebo v ložnici, a otázky na to, co bude jíst nebo pít, v kuchyni.
Zvykněte si ověřovat, zda člověk s demencí skutečně pochopil, co jste mu řekli. Jednoduché „ano“ nebo „ne“ nemusí vždycky stačit. Ujistěte se, že opravdu dělá, o co jste ho požádali, například že si vzal léky. Pokud dělá něco jiného, než o co jste ho požádali, pak vám pravděpodobně nerozuměl. Může se však také stát, že rozuměl, ale nemůže nebo nechce to udělat.
Jedním z rysů demence je to, že mozek potřebuje na zpracování informací, jež do něho přicházejí, mnohem více času. Člověk i s mírnou demencí bude brzy potřebovat pětkrát více času na zpracování informace než lidé nezatížení touto nemocí.

Když mu někdo položí otázku, bude mu trvat nějakou dobu, než zformuluje odpověď, která bude mít často jen velmi obecně něco společného s položenou otázkou. Já jsem si během nějaké doby vytvořila určitý dekódovací systém, ale druzí lidé, kteří se účastnili rozhovoru, mívali potíže s tím, aby si dali dohromady odpověď s otázkou, a pak buď jen zdvořile přikyvovali, nebo to prostě odbyli nic neříkajícím „ano“.
(Prinsová, 1997)

Nejlepší je, když si to vysvětlíte: „Ujasníme si, co jsi chtěl říct.“ Nejúčinnější prostředek komunikace je předvedení toho, co chceme.
Tak se riziko nedorozumění redukuje na minimum. Ještě lepší než pouhá demonstrace toho, co chceme, je pomoct člověku s demencí udělat první krok. Třeba tím, že mu podáme ručník a potom „vedeme“ jeho ruku tak, aby si utíral paže nebo nohy.
Jednou z nejobtížnějších stránek jednání s člověkem v rané fázi demence jsou pro členy rodiny nebo pečovatele únavné a neproduktivní diskuze typu „ano, udělal jsem to“ – „ne, neudělal jsi to“.
Pečující osoba má potom sklon říct pacientovi „ano“ na něco, co není pravda, a než se naděje, ocitá se uprostřed bitvy, kde není vítězů. Dvě nejdůležitější pravidla, jež je potřeba si do takových situací zapamatovat, proto jsou:

1. Snažte se co nejvíc vyhýbat diskuzím, jež vyžadují odpovědi „ano, nebo ne“.
2. Nerozčilujte se kvůli věcem, na nichž nezáleží. Například jestli už jste odpověděli na nějakou otázku, nebo ne, případně jestli je dnes úterý, nebo středa.

Abychom dokázali úspěšně proplouvat na vlnách toho, co ten druhý pokládá za pravdivé, musíme přijmout fakt, že „ten druhý“ trpí demencí, a proto žije jakoby v jiném světě a čase. Když budeme tvrdě obhajovat pravdu dané situace, může to znamenat, že nejednou nevyhnutelně zjistíme, že jsme se svým pacientem na kordy.

Dlouho jsem věřil, že pravda je důležitá. Když moje babička řekla, že je duben, a ve skutečnosti byl květen, cítil jsem, že ji musím hned opravit. Následovala slovní bitva. A potom v určitém okamžiku jsem si pomyslel: „Jsem blázen, co na tom záleží, že si myslí, že je duben?“ To byl osvobozující okamžik. A od té chvíle jsme měli mnohem méně konfliktů a mnohem víc příjemných zážitků.
(Vnuk)

Dokončení ukázky v knize Demence