Toulání

Toulání

Šla jsem jenom nahoru ustlat a když jsem opět přišla dolů, mého muže nebylo nikde vidět. Zapomněla jsem zamknout zadní dveře a on jimi evidentně odešel z domu. Když jsem vyšla ven a volala ho, nikdo se neozýval. Okamžitě jsem sedla na kolo a jela ho hledat. Marně. Pociťovala jsem pořád větší strach a úzkost. O šest hodin později mi telefonovala neznámá žena a řekla mi, že můj manžel sedí v její hospodě. Ukázalo se, že překonal vzdálenost asi patnáct kilometrů. Po úzké stezce, která se vine podél železnice, šel do místa, kde se narodil a kde vyrůstal. Tam našel dům, v němž žil jako dítě (farmu, kterou její současní majitelé asi před třiceti lety přeměnili v hospodu), a vešel dovnitř. Poznal ho jeden bývalý soused a známý.
(Manželka)

Sklon pacientů s demencí vycházet z domu a nekonečně se toulat je pro jejich blízké velký problém, který jen obtížně zvládají. Tento druh fyzické aktivity na straně pacienta vyvolává obavy a strach a někdy i značnou podrážděnost v myslích těch, kdo jsou za péči o něho a jeho bezpečí odpovědní. Obavy a strach, aby se nezranil, neměl nějakou nehodu nebo aby nedošlo k jeho totálnímu vyčerpání. Podrážděnost se objevuje možná také proto, že se na pečovatele může přenést pacientův neklid, nebo proto, že jeho chování zatěžuje všechno a všechny kolem něho neustálým tlakem.

Příčiny
Toulání, k němuž mají pacienti s demencí sklon, je ve skutečnosti jako jakékoli jiné chování v tom smyslu, že také má svůj význam a účel, a obvykle může souviset s jednou nebo více z následujících příčin. Někteří pacienti s demencí nevydrží dlouho klidně sedět, protože prostě „překypují energií“. I když někteří lidé s demencí bývají apatičtější a pasivnější, než byli před začátkem nemoci, pro jiné platí pravý opak. Jejich sebekontrola se vytrácí a oni nemohou utišit neodolatelnou touhu jít na procházku. Tato obrovská a naléhavá potřeba chodit je zvlášť zřejmá u pacientů s demencí, kteří jsou jinak zdraví a fyzicky ve formě.
Chůze možná pacientovi aspoň částečně pomáhá vyrovnávat se s úzkostmi a dalšími emocemi, jež ho tolik trápí. Tělesné cvičení je prostředkem k uvolnění fyzického a emočního napětí. Totéž platí také pro „normální“ zdravé lidi v období stresu.
V některých případech není potřeba pacienta s demencí jít na procházku ničím víc než odrazem skutečnosti, že během svého profesního života byl většinu dne na nohou. Možná býval číšníkem, zemědělcem, holičem, pošťákem nebo fotbalovým trenérem. Jeho nynější potřeba chodit je proto jen prodloužením jeho dosavadního způsobu života.
Touha jít na procházku může také souviset s fyzickým neklidem způsobeným bolestí, zácpou nebo léky (kontraindikace sedativ). Někteří pacienti jsou hyperaktivní v důsledku užívání léků, jež nepůsobí, jak by měly, a to někdy až téměř v rozsahu mánie. Nedokážou ani chvilku sedět v klidu a stěží se uklidní na tak dlouho, aby se mohli najíst. Nutkání chodit může být také vyprovokováno povzbuzujícími prostředky, jako je káva, cigarety, společenské kontakty nebo hezký výhled.
Neustálá touha chodit a toulat se může však také pramenit z potřeby pacienta s demencí uniknout z prostředí, jež ho obklopuje a které vnímá jako nepříjemné a nežádoucí. Někteří z těchto lidí nikdy nebo skoro nikdy nepůjdou mezi další obyvatele do hlavní společenské místnosti domova, který s nimi sdílejí, protože, jak sami říkají, „nechtějí sedět se všemi těmi blázny“!
Než se dostaneme k poslední příčině toulavého chování, možná nám pomůže další myšlenkový experiment.
Představte si, že v 75 letech nastoupíte do stroje času, který vás odveze o 65 let nazpět. Najednou je vám opět deset let. Stroj času však nevrátil zpět vaše okolí, které jste v těch minulých letech tak dobře znali. Rozhlížíte se kolem a nic nepoznáváte. Ptáte se sami sebe: „Kde je moje matka, kde je náš dům?“
Zůstanete na jednom místě, nebo budete zkoumat okolí?
Poslední často se vyskytující příčinou toulavého chování je tedy to, že pacient s demencí vnímá prostředí, ve kterém se nachází, jako neznámé. Žije v minulosti, někdy vzdálené až 60 nebo 70 let. Jeho nutkání toulat se má proto určitý cíl: chce být někde jinde. Hledá místo, kde se narodil, svůj rodný dům, své rodiče. Doslova i obrazně není „doma“ ve svém současném prostředí.

Přístup
Aby dokázal toto toulání zvládnout, musí pečovatel najít přístup spojený s příčinou pacientovy potřeby toulat se. Avšak první otázka, kterou si musíme položit, zní: Je zvyk toulat se nepříjemný, nebo nebezpečný? Pokud je jen nepříjemný (pacient v počátečním stadiu demence stále ještě dokáže najít cestu domů), pak to není skutečný problém. Pokud je situace skutečně problematická, potom vy jako hlavní pečovatel budete muset udělat všechno pro to, abyste zjistili příčinu. Každý typ toulavého chování vyžaduje odlišný přístup. Pokud je monotónní chození tam a zpátky, bloumání po pokojích domu nebo lomcování klikou u dveří výrazem pacientovy každodenní potřeby cvičení, potom je řešení jasné: choďte s ním jednou nebo dvakrát denně na procházku a dovolte mu zaměstnávat se něčím, co by mu pomohlo zaujmout mysl a vydávat energii. V této situaci může pomoci i domácí trenažer. Vítanou úlevou často může být přístup do denního střediska pro pacienty s demencí, zejména když pečovatel nese sám odpovědnost za péči o pacienta a jeho blaho. Ve většině domovů obvykle není problém chodit. Zejména nové domovy začleňují tuto potřebu do svých stavebních plánů a umožňují svým obyvatelům chodit nekonečně dlouho a co hrdlo ráčí.

Pokud máte jako pečovatel podezření, že příčina fyzického neklidu spočívá v nějakém zdravotním problému, jako je třeba zácpa, pak byste si o tom měli promluvit s lékařem svého pacienta. Pokud se ukáže, že motorem v pozadí chování pacienta s demencí je hledání účinné stimulace, nebo vyvarování se nežádoucí stimulace, pak existuje řada možností, jak mu můžete pomoct. Klíčem může být například strukturovaná činnost, která přímo souvisí s jeho zájmy a je prováděna v příjemné a uvolněné atmosféře.
Mnohem obtížnější je najít nejlepší přístup, když je chození a toulání výrazem pacientovy odhodlané snahy být někde jinde. V tom případě je potřeba trochu experimentovat. První možností je dovolit pacientovi, aby dělal, co chce, a z bezpečnostních důvodů jít s ním. Jakmile budete venku a nějakou dobu budete chodit, jezdit na kole nebo autem, pacient sám velmi často naznačí, že se chce vrátit, odkud přišel. Samozřejmě si uvědomujeme, že toto řešení není vždy proveditelné, ať v domácích podmínkách, nebo v domově. Příbuzní obvykle nemají čas nebo energii, aby ke všemu tomu, co obnáší každodenní péče, na sebe vzali ještě další úkol – chodit s pacientem jednou nebo dvakrát denně na dlouhé procházky.
Jiný způsob, jak můžeme řešit tento typ toulavého chování, je použít strategii kombinace empatického naslouchání s taktikou odvracení pozornosti. Nejprve musíme s pacientem navázat oční kontakt, potom ho vezmeme jemně za paži (pokud to dovolí) a zeptáme se ho, co chce. Cílem je dostat se k tomu, co ho pohání. Potom vybereme nejdůležitější slova nebo věty obsažené v jeho odpovědi: „dojit krávy“, „děti přišly ze školy“, „vařit“. Ještě lepší je pokusit se zformulovat do slov pacientovy pocity „stýská se ti po tvé matce“ nebo „máš strach, že krávy dnes nikdo nepodojí“. Zatímco takto mluvíme, jemně, téměř nepostřehnutelně ho vedeme žádaným (jiným) směrem. Pokud to nefunguje, můžeme zkusit zmírnit jeho touhu jít na procházku tím, že budeme pokračovat ve strategii opakování slov a vět a hledání jeho pocitů. O něco později se můžeme pokusit vrátit ho zpět: „pojďme tudy“. Často můžeme tuto metodu kombinovat i s „nevinnou lží“: „Máma a táta dnes nejsou doma, protože jeli na návštěvu k strýčkovi Johnovi.“ Nebo: „Neboj se, tvoji synové Dick a Rod už krávy podojili.“ Samozřejmě je možno uvedené strategie kombinovat (přimět pacienta k pohybu a rozptýlit jeho pozornost).

Pořád chtěl odcházet. Bavil se, ale v určitém okamžiku vždycky vstal a řekl: „Už jdu domů.“ „Domů“ myslel ke své matce a otci. Tohle zvládnout vyžadovalo velkou tvořivost. Nejlepší bylo jít s ním, dokud se neunavil a nechtěl se vrátit. Nebo jsme řekli: „Porouchalo se auto.“ Nebo: „Teď to nejde, právě odjel vlak.“ To fungovalo, potom se vrátil. Nemělo žádný smysl používat jako argument počasí, když jsme řekli, že je moc zima nebo horko. Museli jsme s ním jít ven a chodit s ním, dokud se neunavil. Nakonec se unavil velmi rychle, asi po 300 metrech. „Půjdu zítra,“ říkával.
(Avontroodt, 2002)

Když nepomáhá vůbec nic a máte obavy, že člověk s demencí se tím chozením a touláním vyčerpává, potom jsou dostupné různé léky, které ho utlumí a uklidní, a tak je naděje, že i jeho nutkání chodit ven se sníží. Hrozí však nebezpečí, že tyto léky s sebou nesou zvýšené riziko nehod a pádů. To znamená, že mají vliv na soustředění, stabilitu a rovnováhu. V tomto případě, jako často v péči o člověka s demencí, musíme volit to menší ze dvou zel.

Mimořádná opatření
V domácí situaci není možné, aby pečovatel neustále sledoval, kam člověk s demencí, jehož má na starosti, chodí. Pokud ho chcete ochránit, aby se na procházkách nezranil, a ušetřit si čas strávený jeho hledáním, pak nemáte jinou alternativu než zamknout všechny dveře. Pokud si chcete být absolutně jisti, že „neuteče“, pak dejte do dveří nové zámky, které nezná. Riziko, že pacient s demencí najde cestu ven z domu, je pak opravdu velmi malé. Jeho selhávající paměť mu nedovolí, aby pochopil, jak nové zámky fungují. Další rada je umístit zámky na dveřích výš nebo níž. Váš pacient nebude mít snahu je tam hledat. Někteří lidé s demencí mohou být udržováni bezpečně v domě také tak, že jim schováme věci, které si vždycky berou, když jdou na procházku. U jednoho to může být klobouk, u jiného hůl a u někoho dalšího oblíbené boty. To pochopitelně nejsou příliš „elegantní“ opatření, ale někdy jsou nezbytná.
Také je dobré instalovat alarm, pokud cítíme potřebu zabránit svému pacientovi, aby nepozorovaně vyklouzl z domu. Jsou alarmy, které lze umístit například pod rohožku u vstupních a zadních dveří a které se aktivují, jakmile na ně někdo stoupne. Pokud je to příliš nákladné, stačí umístit u dveří obyčejný závěsný zvonek, který hlasitě zazvoní pokaždé, když je někdo otevře. Doporučují se také zámky na okna a neměli byste používat automatické zavírání dveří (například garážových).
Také je vhodné zajistit, aby náš pacient u sebe nenosil velké sumy peněz. Kdyby se mu náhodou přes všechna preventivní opatření, jež jsme podnikli, podařilo „utéct“, aby nedošlo k nějaké vážné finanční újmě. Také zajistěte, aby měl vždycky u sebe kartičku se svým jménem, adresou a telefonním číslem, buď v peněžence, nebo v SOS medailonku na řetízku kolem krku, případně na hodinkách nebo na náramku, na kterém může být vyryto jeho jméno, adresa a telefon. Identifikační informaci můžeme také vyšít (nebo napsat) na kousek látky, který potom všijeme do kabátu či saka. Aby byl náš pacient „viditelnější“ na ulici, můžeme mu na oblečení, ve kterém chodí ven, také našít reflexní pásku.
Na vesnici se většinou lidé znají, a proto většina z nich bude vědět, kdo z nich trpí demencí. Protože ve městě je to mnohem méně pravděpodobné, stojí za to informovat o mentálním stavu svého pacienta lidi z okolí. Mezi ně patří zaměstnanci obchodů, restaurací nebo místní policie. Také může být užitečné dát jim čerstvou fotografii (nebo videoklip, je-li to možné) nemocného člověka.