Hledání toho pravého

Hledání toho pravého

Heike je 27 let a má tři děti. Ona i o rok starší Werner byli sami ještě napůl děti, když se před devíti lety narodila jejich Jessica. „Bylo mi 18 a byli jsme zamilovaní. Pak se to stalo. Na potrat jsem jít nechtěla. Jessica přišla na svět, my jsme spolu zůstali a vzali jsme se.“ Z hlediska statistiky neměli dobré vyhlídky na trvalé soužití. Většina takových časných manželství se závazkem se do sedmého roku soužití rozvádí. Příklady, které bychom nechtěli zažít na vlastní kůži, známe všichni.
Heike si tehdy vůbec nekladla otázku, je-li Werner opravdu ten pravý. „Následovalo devět nelehkých roků,“ vyprávěla nám, „málo peněz a hodně chlastu.“
„Teprve teď ví, že jsem pro ni ten pravý,“ říká Werner, jemuž se vrátil starý humor. „Však jsem se taky pořádně změnil.“
Takže se to přece podařilo! Vždyť jen málokdy ze z první velké lásky stane „muž na celý život“.

Linda žije jinak. „Párkrát jsem se zamilovala. Bylo to vždycky silné, ale prchavé. Bláznivá doba. Jsem ráda, že jsem to prožila, i když to nebylo vůbec lehké,“ řekla nám.
Dnes je Lindě 37 let a po „mnoha pokusech“ žije sama, bez muže. Má jednoroční dceru, kterou vychovává jako samoživitelka. S mužem, který je otcem, by bývala ráda zůstala. Ale on nechtěl zůstat s ní. Přesto s ním chtěla mít dítě. Dosud s pevným přesvědčením říká: „On by byl pro mě ten pravý.“

Matky samoživitelky to nemají lehké. Příklady zná jistě každý, a každý by měl dítě nejraději se stálým partnerem, pokud to jde.

Neschopni svazku?
O pouhou generaci dříve žila většina lidí ve věku 30 let již v manželském svazku. Studie hamburské univerzity udává 69 %. Dnes sice spousta dvojic žije ve „stálém partnerství“, nicméně pouhých 16 % třicetiletých již uzavřelo manželství.
Obrovská většina (83 %) si přeje žít po celý život s jedním člověkem, zdaleka ne vždy k tomu ovšem potřebují oddací list.
A hlavně už nehodlají zůstat spolu za každou cenu! Nezajímá je jen trvalost vztahu, ale též to, zda se partner dostatečně podobá ideálu životního druha. Přistoupit předem na kompromis znamená pro mnohé přímo zradu vlastních ideálů. To ovšem nemá co dělat s „neschopností žít ve svazku“.
Ve srovnání s generací našich rodičů se dnes dříve vzdáváme pokusů o nalezení partnera na celý život. Z životních druhů se stále častěji stávají druhové pro určitou životní etapu.
Existují milostné vztahy, které trvají dlouhá léta přesto, že jeden z dvojice ví, nebo oba tuší, že ten druhý „ještě není ten pravý“. Dvojice plánuje dovolenou, bydlení a leccos jiného, ale nemají oddací list – a děti už vůbec ne.

Typickým příkladem jsou Angela, 38 let, a Carl, 41 let. Rozešli se, když je otázka „mít dítě, nebo ne“ uvrhla do neřešitelné krize. Angela je lékařka. Vždy toužila po životě s dětmi. Čas jí utíkal, a ona už začínala mít noční můry na téma neplodnosti.
„Najednou jsem nějak věděla, že to s Carlem není dál možné. Byli jsme spolu deset let, měli jsme společný byt a společné přátele. Mimoto měl každý z nás i svůj vlastní život. Carl byl starostlivý a milý, ale děti a rodinu nechtěl. Chtěl žít dál stejným způsobem, a to jsem už nechtěla já.“
Byli jsme svědky toho, jak každý z nich žil po rozchodu. Angela se vdala, v 39 letech se jí narodilo první dítě a druhého syna porodila ve 42.
V té době považoval Carl děti stále za „jemnou formu šílenství“. Po třech letech, ve svých 44, už si rovněž dovedl představit, že jednou bude mít děti. On na rozdíl od Angely mohl bez většího biologického rizika odsunout otázku dítěte na pozdější dobu. Dnes žije i on „s tou pravou“ a s jejím synem. Projevuje se jako dobrý pěstoun.

Ne každý, kdo najde „toho pravého“ v pozdějším věku, ho už dlouho hledal. Mnohé ženy potřebují léta trpkých zkušeností, aby věděly, co vlastně nechtějí.

Také Petra musela čekat do svých 39, než konečně založila svou rodinu.
„Žila jsem spoustu let s mužem, který nechtěl dítě ani za nic. Dvakrát jsem byla v jiném stavu a v obou případech to skončilo interrupcí. Gynekolog tehdy radil: ‚Do pětatřiceti se musíte vypořádat s tím, jestli chcete mít děti.‘ Ani to nepomohlo. Zato jsem pochopila, že takhle to nejde dál.“
Teď, při našem rozhovoru, je už šestý měsíc v jiném stavu se svým novým milencem; zná se s ním teprve šest měsíců. Nebylo jí zapotřebí dalších bůhví kolika let, aby přišla na to, že tím pravým je pro ni takový muž, který se s ní podělí nejen o slasti, ale i o strasti, muž, který chce mít rodinu.