Pomoci s emocí

Pomoci s emocí

Při setkání dvou lidí, vzájemná interakce ovlivňuje prožívání jednoho i druhého. V komunikaci si můžeme pomoci navzájem také s emocemi, jak o tom vyprávěla popsaná událost v předchozí kapitole. Posuneme-li se do oblasti profesionálů školených pro pomoc druhým, vyvstává otázka, jak vést rozhovor s klientem, aby pocítil úlevu od problematického prožívání. V kontextu této knihy zní otázka takto: Jakým způsobem musíme vést komunikaci, aby se u klienta rozběhlo tělesně zakotvené prožívání? Popisem vhodného postoje terapeuta vůči klientovi se zabýval ve svých dílech C. R. Rogers (1957, 1967, 2000). Zdůrazňoval především následující kvality pomáhajícího:

�� schopnost vidět každého člověka jako individualitu a akceptovat jeho „pravdu“, jeho hodnotu;
�� důvěra ve schopnosti člověka měnit se ve smyslu dovednějšího zvládání života;
�� dovednost vytvořit podmínky ke kultivaci těchto schopností u klienta;
�� terapeutické schopnosti vycházející z tréninku svého vlastního prožívání.

Tyto kvality charakterizoval pomocí třech proměnných, které pojmenoval: opravdovost (congruence, genuiness), nepodmíněné pozitivní přijetí (unconditional positive regard), odpovídající empatické porozumění (accurate empathic understanding). I když známost těchto proměnných je velice rozšířena, mnohdy bývají spojeny s velmi vágními představami. Proto si je přibližme podrobněji a dejme je do vztahu s tělesně zakotveným prožíváním. Použijme slovo terapeut jako zjednodušující výraz pro toho, kdo pomáhá ve své profesi druhému. Nezáleží na tom, zda jde o lékaře, psychoterapeuta, psychologa, sociálního pracovníka, pedagoga atp.

Opravdovost
Terapeutovou opravdovostí je míněn soulad mezi tím, co v dané chvíli terapeut prožívá, a tím, co vyjadřuje navenek vůči klientovi. Vyjádřením navenek není rozuměno pouhé verbální sdělení, ale i veškeré neverbální signály, které vysílá – vědomě nebo bez uvědomění – směrem k protějšku. Klient bývá mnohdy naladěn právě na tuto rovinu terapeutovy komunikace a citlivě vnímá rozpor mezi verbálním a neverbálním.
Znamená to tedy, že na terapeuta je kladen požadavek, aby nehrál žádnou roli, jejíž scénář je řízen ideálními představami o tom, jak má podle něho terapeut vypadat. Takováto „profesionální“ maska bývá nasazována většinou tehdy, když si terapeut o sobě myslí, že by „on přece nemohl být takový“, a nepřipouští si své pravé motivy, nechává se zatlačit do obrany svých nerealistických názorů a zásad, snaží obhájit svou profesionální erudici a bezchybnost.
Vztáhneme-li se ke triádě prožívání – vědění – jednání (viz diagram 2, str. 51) a k tělesně zakotvenému prožívání, nutným předpokladem k terapeutovu jednání, které vychází z jeho prožívání, je vědění o tomto prožívání. Jinak řečeno, terapeut si uvědomuje nejen své myšlenky, představy, ale i tělesné pocity vynořující se během sezení s klientem. Jestliže ovládá focusing, dokáže si výstižně „přeložit“ významy tělesných pocitů do srozumitelných výrazů. Tyto významy terapeut může bezprostředně vyjádřit v komunikaci s klientem. Zde je nutno zdůraznit, že ne každý prožívaný význam lze v rozhovoru okamžitě vyjádřit. I když si terapeut před sebou nic nenalhává, což je také nutným předpokladem jeho opravdovosti, může vybírat svým volním rozhodnutím ze svých prožitků pouze to, co je pro daného klienta smysluplné, co jej nezraňuje. V opačném případě by mohl díky takovéto pseudo upřímnosti klienta psychicky poškodit. Velmi záleží na terapeutově formulaci těchto prožívaných významů, na jeho zkušenosti, na obtížích klienta a na vývoji jejich vzájemného vztahu.
Zjistím-li např., že se s klientem nudím, protože opakuje určitou záležitost poněkolikáté, bylo by chybou tento pocit nudy bezprostředně sdělit. Nejsem-li si jist, že toto vyjádření si klient nemůže vysvětlit ve smyslu: „nejsem terapeutovi dost dobrý“ nebo „jsem to ale nudná osoba“, pak je daleko lepší konstatovat pouze tu skutečnost, na niž mě můj pocit upozornil, totiž na opakování jednoho tématu klientem. Pokud se při tomto způsobu sdělení projeví pocit nudy na neverbální rovině, je v souladu s vyřčeným a navíc může zvýšit klientovu motivaci rozmotat bludný kruh, v němž se pohybuje.
Autentickým vyjádřením svých pocitů se stává terapeut také modelem pro klientovu sebeexploraci* a jeho jednání během sezení. Jeho sdělení může být příkladem, jak se vztahovat ke svým pocitům, k vlastnímu tělesně zakotvenému prožívání. Na druhé straně autentické sdělení dává hranice klientovu případnému nevhodnému nebo agresivnímu jednání vůči terapeutovi a otevírá možnosti mluvit o tématech, která jsou v jejich vztahu dočasně tabuizována. Tyto intervence však vycházejí z prožívání, které v nás indukoval klient. I v pomáhajícím vztahu vzniká jednotlivými vstupy aktérů interpersonální ohnisko a ovlivňuje intraindividuální prožívání klienta a terapeuta. V interpersonálním ohnisku, které má sdílený význam – úlevu klienta, nalézáme další aspekt – odpovídající empatické porozumění.

Dokončení ukázky najdete v knize Práce s emocemi pro pomáhající profese