Nácvik podpůrného empatického rozhovoru

Nácvik podpůrného empatického rozhovoru

Z mé kantorské zkušenosti na lékařské fakultě vyplývá, že naučit se tento typ rozhovoru není pro mediky zrovna jednoduché. Přitom se v podstatě nejedná o nic složitého. Obtížnost spočívá v neschopnosti vzdát se všeho složitého promýšlení, vytváření hypotéz, snahy řešit situace, interpretovat události. Opustit svůj intelekt a přestat si dokazovat, že jsem dobrý a že to vymyslím. Emoce nejsou záležitostí bravurního lidského uvažování a myšlení. Odložit svou intelektuální domýšlivost je asi prvním krokem k prostému mezilidskému setkání.
Ti, co znají a dovedou používat focusing, už vědí, že intelektuální dovednosti mnoho ze skrytých významů našeho prožívání neodhalí. Lze jen dovedně vytvářet podmínky pro to, aby se objevily spontánně. Podobně v mezilidském setkání připravujeme svými intervencemi podmínky, aby se mezi námi pozitivní věci staly samovolně. Následující tabulka připomíná jednotlivé fáze podpůrného rozhovoru. Na nich vystavíme své dovednosti k vytváření podmínek pro pomoc druhému.
Tabulka 10 je klíčem k nácviku emočně podpůrného rozhovoru. Jak jsme již uvedli, ve video- či audiozáznamu se jednotlivé fáze nepravidelně střídají a modifikují. Přirozené vedení rozhovoru neprobíhá strukturovaně. Nácvik však ano. Při nácviku je důležité si v každé fázi uvědomit, co je obtížné v roli terapeuta – co působí v roli klienta. Popišme si, jak provádět první nácvik ve dvojicích.

Cvičící si ve dvojici rozdělí role. Sezení je uspořádáno podle diagramu 4 nebo 5 (viz str. 70 a 71). Osoba v roli klienta si připraví nějakou skutečnou událost, v níž prožíval silnější emoci. Pro nácvik není dobré vybrat si situaci vztahující se k ústředním osobním problémům nebo choulostivé a velmi citlivé události. Měla by to však být situace, která je pro vyprávějícího důležitá a výrazná, protože by ji měl prožívat znovu i s emocí. Pro nácvik lze vyjít také z nějaké výrazně pozitivní situace, v níž měl „klient“ velkou radost, prožíval štěstí apod. Osoba v roli terapeuta povede rozhovor a má k dispozici výše uvedenou tabulka 10 (na zvláštním archu papíru).

1. Terapeut nejdříve seznámí klienta se strukturou nácviku (pokud možno nehrajeme role, jsme spontánní): „Vyprávěj mi nějakou událost ze svého života, ve které jsi prožíval výraznou emoci. Máš na vyprávění asi 10 minut. Po tu dobu tě nebudu přerušovat ani jinak do tvého povídání vstupovat. Je to čas jen pro tebe. Když se odmlčíš, nebudu tě ničím rušit, aby tě mohlo napadnout cokoliv dalšího.“ Po této instrukci probíhají fáze I. a a I. b. Když uběhne určená doba, např. 10 minut, nácvik se přeruší nebo pokračuje dále.

2. Terapeut pokračuje v instrukci: „Děkuji ti za tvé sdělení, já se nyní pokusím říci, jak jsem tvému vyprávění porozuměl, co vše jsem si zapamatoval. Je možné, že jsem si něco nezapamatoval přesně, ale nech mě to doříci a nijak mi nepomáhej. Tak tedy…“ Terapeut se v tomto kroku snaží vrátit klientovi ty nejdůležitější významy z jeho vyprávění. Nejde zde o přesnou echolalickou zpětnou vazbu. Nejdůležitější je to, co a jak se zachytilo v terapeutově prožívání . Přitom terapeut může používat klientovy slovní výrazy, přehrávat jeho gesta, zaujímat podobné pozice jako on.

3. Terapeut ukončí svou promluvu např. takto „…Tak toto jsem si zapamatoval, takhle jsem to pochopil. Něco důležitého jsem asi zapomněl nebo jsem možná nějaký význam posunul. Zpřesni mi prosím jakoukoliv drobnost. Možná tě napadlo i něco dalšího, co jsi ještě neřekl.“ Pak opět naslouchá klientovi a zpřesňuje své pochopení, které si ověřuje přímo v interakci. Zdržuje se důsledně všech rad, interpretací, ověřování hypotéz, hodnocení událostí. Také se nenechává strhnout zvědavostí k otázkám. Současně hlídá čas, této fázi vymezí např. čtyři minuty.

4. Terapeut pak uvede IV. fázi nácviku rozhovoru: „Na závěr našeho povídání bych jen v krátkosti řekl, jak mi s tebou bylo…“ Terapeut během maximálně dvou minut sdělí, jaké nejvýraznější pocity v něm vyprávění vyvolalo. Osobní výpověď uzavře nabídkou V. fáze rozhovoru: „…Takhle jsem to viděl já. Pro tebe to však nemusí být vůbec důležité, a to mi klidně také řekni.“ Klient může a nemusí odmítnout terapeutovo sdělení.

První nácvik je možné po jednotlivých krocích přerušovat. Zajímavá diskuse ve skupině bývá po průběhu prvního a druhého kroku a po zakončení cvičení. Každý reflektuje své působení v roli. Je velice zajímavé si uvědomit, jak na každého určitá role působí a jaké má obtíže při jejím zvládání. Samozřejmě, že první obtíží je strukturovanost rozhovoru. Při skupinovém nácviku je třeba se řídit předem domluvenými časy, což přináší jistá omezení.
V prvním kroku v roli terapeuta se musí nacvičující nejvíce zdržet toho, aby nezačal vyprávět své vlastní prožitky, které se mu spontánně vybavují při poslechu klientova příběhu. „Terapeuté“ mají sklon udělovat rady, chlácholit, vysvětlovat příčiny, hodnotit, ověřovat hypotézy a hledat řešení, kterými přerušují roli naslouchajícího. V roli klienta je mnohdy s povděkem kvitován nikým nepřerušovaný prostor pro sdílení. Nepříjemné bývají zejména tiché pomlky. Vyvolávají v „terapeutovi“ tenzi (jsem tady přece proto, abych pomáhal, a zatím sedím a mlčím).
V druhém kroku mají obtíže většinou ti „terapeuti“, kteří se snaží výpověď mechanicky zapamatovat. Zpočátku je těžké věřit jen svému spoluprožívání s důvěrou, že se vše důležité samo postupně vybaví. Když se porozumění podaří, lidé v roli klientů udávají, že porozumění jim udělalo dobře. Potvrdilo se jim, že se druhý o ně zajímal. Mnohdy jsou udiveni, že to zpřeházené a pro ně samotné nepřehledné sdělení má najednou hlavu a patu. Také je spontánně napadají další podrobnosti ke sdělení. Pokud porozumění není přesné, „klienti“ zjišťují, jak důležité je zpřesnit svou výpověď, aby druhý porozuměl.

Dokončení ukázky najdete v knize Práce s emocemi pro pomáhající profese