Vliv času

Vliv času

Čas je jednou ze základních, klasických podmínek psychologických pokusů. Doba trvání např. slyšitelného podnětu se dá snadno měnit. Podobně doba řešení určité situace se dá snadno měřit. Jakou roli hraje čas při řešení mezilidských konfliktů? Dříve než se podíváme na experimentální práce, v nichž byl čas záměrně proměnnou, pozastavme se zde nad otázkou: Kde přichází čas v úvahu při řešení konfliktů?

A. Doba, která je k dispozici pro rozhodnutí

Každá duševní činnost trvá určitou dobu. Potřebuje svůj čas. Není--li času k dispozici tolik, kolik je ho minimálně zapotřebí, dochází k projevům tzv. časového tlaku, stresu. Kolik času potřebuje člověk k řešení konfliktu? Je doba potřebná k řešení konfliktu závislá na druhu konfliktní situace? Je závislá na krutosti konfliktní situace? Jak se projevuje vliv časového tlaku, stresu? Na čem všem závisí potřeba času k rozhodnutí konfliktní situace?
Nejjednodušší formou studia vlivu času na rozhodování jsou záměrné změny doby, která je k dispozici k řešení konfliktní situace. Pokusy tohoto druhu byly provedeny. Výsledky naznačily existenci určité hranice, pod niž není možné jít, nemá-li tím trpět kooperativní úroveň řešení konfliktu. Jakmile se doba, kterou mají účastníci k dispozici k řešení konfliktu, zkrátí pod tuto hranici, pak automaticky dochází ke snížení úrovně spolupráce. Není-li k dispozici dost času k promyšlení nenulového konfliktu, sáhne se obvykle k jednodušším, soupeřivějším způsobům řešení. Jinými slovy:

Spolupráce chce čas – soupeřit se však dá velice rychle.

Z hlediska prevence to znamená: Chcete-li vejít s někým ve vztah vzájemné důvěry, chcete-li s někým spolupracovat, pak mu musíte dopřát dostatek času, aby celou situaci mohl zažít. Naléhání se zde nevyplácí.
Existuje též horní časová hranice? I na tuto otázku byla hledána odpověď v pokusech M. Pilisuka, P. Pottera, A. Rapoporta a J. A. Wintera. Bylo v nich použito zvláštní formy konfliktu typu mučedníka. Rozhodnutí se zde jednou provedlo naráz, podruhé v sérii pěti kroků a potřetí v sérii dvaceti kroků. Výsledky pokusů se 120 osobami ukázaly, že rozložení rozhodnutí zde mělo kladný výsledek. Úroveň spolupráce zde byla ne náhodou vyšší.

Postupné řešení konfliktů je z hlediska spolupráce zřejmě lepší než řešení skokem, tj. jednou volbou provedenou naráz.

B. Řešení izolovaného konfliktu a řešení série konfliktních situací

Existují konflikty, kde jedním rozhodnutím vše končí. Oba partneři se po tomto konfliktu rozejdou a už se neuvidí. Na druhé straně jsou situace, při nichž jedním rozhodnutím vše nekončí. Zde jde právě naopak o řešení celé série konfliktních situací. Někdy je to dokonce tak jako v pohádce o Honzovi, kde drakovi narostly hned tři jiné hlavy, když mu Honza jednu usekl. Jak se řešení takovýchto konfliktních situací od sebe liší? V pokusech se ukázalo, že:

Lidé se k sobě chovají přátelštěji a kooperativněji, řeší-li ojedinělé, izolované konfliktní situace, než tam, kde řeší celé série konfliktních situací.

I zde je možné vidět vztah k obecnému povědomí o tom, že se někdo k cizímu člověku chová lépe než k domácímu. Cizího přitom vidí třeba jen jednou, ale s domácím je v nepřetržité řadě konfliktních situací (viz tzv. ponorkovou nemoc – dlouhodobé soužití dvou lidí v sociální izolaci – např. starých manželů).

C. Vliv povědomí o tom, že tento konflikt není poslední

Je možné srovnávat nejen izolovanou konfliktní situaci s celou sérií takovýchto situací, ale i první situaci v této řadě s ostatními. Jak působí povědomí o tom, že po daném konfliktu bude následovat řada dalších? K. W. Terhune porovnával situace, kde v jednom případě pokusné osoby věděly, že po prvním konfliktu budou následovat další, a v druhém případě naopak věděly, že daný konflikt je zároveň první i poslední. Výsledky této studie ukázaly, že povědomí o tom, že vyřešením jedné konfliktní situace vše nekončí, má velice nepříznivý vliv na úroveň spolupráce.

Perspektiva série konfliktů vede zřejmě jednoznačně ke zvýšení krutosti a soupeřivé úrovně řešení.

D. Zvláštnosti řešení naší první společné konfliktní situace

Situace prvního konfliktu dvou partnerů se liší od všech následujících tím, že v ní máme velice málo opěrných bodů pro stavbu hypotéz o tom, jak se asi bude chovat ten druhý. Z toho důvodu je první konfliktní situace jakýmsi panenským projevem, kterému je psychology věnována mimořádná pozornost.
Nemám-li možnost jinak odhadnout to, co asi udělá partner, pak mi nezbývá než vžít se do jeho situace a říci si, co bych asi udělal já na jeho místě. Proto nám první volba říká mnoho o tom, jak ten, kdo se rozhodl, vidí svět a lidi v něm. Rozbor celé řady experimentálních prací ukázal, že:

První volba v sérii je obvykle podstatně kooperativnější než všecky volby po ní následující.

Panenský projev v mezilidských vztazích je tedy přátelštějším projevem než další projevy. O důležitosti této volby se zmíníme, až budeme hovořit o strategii.

E. Průběh série po sobě následujících řešení konfliktních situací

Ptáme-li se na vliv času, pak je možné rozumět tím i dotaz na to, jak probíhá řešení série po sobě následujících konfliktů v čase. V psychologických pokusech bývají tyto série dosti dlouhé. Někdy jde o série 30 situací, jindy o sérii 100, 200 i 300 konfliktních situací. Při zpracovávání takto zjištěných údajů se přímo nabízí zachytit úroveň spolupráce graficky. Vodorovná osa znázorňuje čas. Takovýchto grafů existuje nepřehledná řada.
Ukazuje se v nich, že:

Úroveň spolupráce nemá téměř nikdy tvar přímky. Kolísá.

Toto kolísání není zcela náhodné. Má své zákonitosti, svůj řád. Ukažme si jeho charakter v konfliktních situacích vystižených modelem sebepoškozujícího se mučedníka. Jak tam vypadá normální průběh úrovně spolupráce v sérii např. 300 po sobě následujících rozhodnutí? Tento průběh je možné vyjádřit grafem, který má několik fází:
A. Úvodní fáze sestupu spolupráce, tj. snižování úrovně spolupráce z počáteční, poměrně vyšší úrovně na úroveň nižší v nejbližších volbách následujících po prvním rozhodnutí.
B. Důl, tj. zastavení poklesu úrovně spolupráce. V tomto dolu dochází i ke zvratu od sestupu k vzestupu.
C. Fáze vzestupu úrovně spolupráce, která následuje jako třetí část po sestupu a dolu. Tento vzestup bývá zprvu výraznější, prudší, ale po určité době se tempo růstu zpomaluje a zpomaluje, až téměř vymizí.
D. Konečná fáze ustálení, stabilizace úrovně spolupráce. V této fázi již nedochází k závažnějším zvratům. Jde o dosažení oboustranně přijaté úrovně spolupráce.

Bylo by možné přenést to, co zde bylo řečeno, do řeči matematiky. Mohli bychom pokračovat popisem matematických modelů tohoto průběhu vzájemné spolupráce. Hovořili bychom o Markovových řetězcích s pohlcujícími stavy, o různých stupních těchto řetězců, o řetězcích s konstantními stavy, o řetězcích s charakteristikou učení atp. Tím se zde nemůžeme zabývat.

Závěr

Podívali jsme se na vliv celé řady podmínek zrodu důvěry a rozvoje spolupráce v konfliktních situacích. Sledovali jsme vliv různé konstelace hodnot, vliv znalosti situace, vliv komunikace, vliv postoje a orientace i vliv časových faktorů. Viděli jsme, jak se tyto podmínky dotýkají rozhodujících se stran a jak na ně působí. Neobjevil se nám jednoduchý obraz. Přesto se nám tu a tam podařilo zahlédnout existenci řádu, pravidelnosti a zákonitosti. Uvědomovali jsme si přitom, že to jsou i náznaky cest k tvořivému řešení mezilidských konfliktů?
Bylo by možné hovořit ještě o celé řadě dalších situačních faktorů, např. o vlivu barometrického tlaku, o vlivu fyzikálních podmínek (např. hluku, tepla), o vlivu zdravotního stavu (např. nemoci), o vlivu znervózňujících faktorů atp. To všechno musíme nechat stranou. Nyní budeme věnovat pozornost faktorům charakteristickým pro konflikty: strategii a taktice.