Historie prostituce

Historie prostituce

V mnoha původních společnostech byla volná láska považována za posvátnou a přirozenou tak jako jídlo a pití. Dívka, která holdovala volné lásce, nebyla v opovržení, nýbrž byla pokládána za zasvěcenou bohům. Neomezené ukájení pohlavního pudu bylo často výsadou nejvyšších vrstev (královské dcery u Drávidů ve východní Indii, vznešené dívky na Marshallových ostrovech či ženy s královskou krví ze Zlatého pobřeží). Ve staroindickém eposu Mahábhárata stojí:

„Muž, k němuž přijde žena ve své zralosti a on nesplní její přání, je vykladači vědy nazýván vrahem klíčící bytosti. Kdo, požádán důvěrně toužící a zralou bytostí, nevejde k ní, přestává být ctnostným a moudrými je nazýván vrahem klíčící bytosti.“

V Indii údajně panoval zvyk, že se dívka musela v určitém věku rozhodnout buď pro manželství, nebo pro volnou lásku. Pokud zvolila druhý případ, byla zasvěcena bohu.

Starověk

V žádné době a v žádném městě světa nehrály lehké ženy a prostitutky větší roli než v Athénách a Korintu ve zlatém věku řecké kultury. Ve starém Řecku ovládala Venušina služba (prostituce) ve svých nejrůznějších podobách všechny oblasti života. Ale hlavně ji používali v boji proti homosexualitě. Už filozof a zákonodárce Solon předepsal mužům nevěstince jako lék proti homosexualitě, proto nechal zřídit první nevěstinec. V této instituci viděl blaho a klid lidu. Sehnal vhodný dům, do něhož nechal koupit mladé otrokyně, a ustanovil nízké vstupné. Tímto chtěl zabezpečit klid a bezpečí slušným ženám. Zformovaly se tři velké skupiny Venušiných služebnic: obyvatelky nevěstinců zvané dikteriady, tanečnice a hráčky na flétnu označované pojmem auletridy a třetí byly hetéry. Dikteriady podléhaly nižším úředníkům, takže jejich příjmy byly mnohem nižší než příjmy hetér, a ještě navíc byly přísně kontrolovány a daněny. Athény ochotně trpěly prostituci, protože jim z ní plynuly nemalé daně, z nichž financovaly stavbu lodí a nákladnou výzbroj. Nevěstky byly pro stát tak důležité, že si musely vyžádat zvláštní povolení, když chtěly překročit athénské hranice, a poskytnout záruky, že se vrátí.

V Řecku a později i v ostatních starověkých městech musely tzv. dikteriady nosit zvláštní oblečení určené barvy nebo jasné znamení, aby se odlišily od počestných žen. Také nevěstince musely být označeny, např. nezaměnitelným obrazem či reliéfem nad vchodem. Pro hráčky na flétnu a tanečnice neplatila tak přísná pravidla, protože nebyly nuceny vydělávat si jen prodejem vlastního těla. Byly hlavně využívány při slavnostech a hrách. Pro hetéry neplatila téměř žádná pravidla. Řekové měli pod označením hetéra na mysli něco jako přítelkyně, družka. Byla více než jen souložnice, a dokonce často bývala věrná jednomu muži několik měsíců i roky. Hetéry byly královny všech lehkých žen.

V Římě určovalo právo nevěstkám výjimečné postavení a prostitutky často byly u zrodu důležitých státních ustanovení. Veřejná prostituce se objevovala hlavně při zvláštních příležitostech, jako byly slavnosti. Jinak byla existence prostituce v Římě nenápadná. Cenzura dozírající nad mravy byla v Římě zavedena v 5. století před naším letopočtem. Prostitutky pak např. nesměly zanechávat závěti, nesměly svědčit u soudu a uzavírat manželství. V Římě byla spíše než ženská prostituce oblíbenější mužská. Byli dováženi mladí otroci, jejichž cena byla vysoká a byli v té době považováni za velký luxus.

Středověk

Křesťanství vyzývalo k cudnosti, odříkání a pohlavní zdrženlivosti. Asketové hlásali dokonce zatracení žen a nazývali je nádobami hříchu. Ale i církev se s prostitucí musela nakonec smířit. Dokonce jí z toho plynuly určité výhody. Papežská komora pobírala příjem z domů, které pronajímala správcům nevěstinců. Nad prostitucí bděla stálá církevní i světská kontrola. Měšťané, řemeslníci, ale i duchovní toužili po styku s prostitutkami. Museli vymýšlet nouzová řešení, jako byl vznik ženského domu. V ženském domě, který byl zřizován při statku, byly shromažďovány nevolnické ženy a dívky, aby tu pod dozorem pracovaly. Bylo to něco na způsob harémů. Zde si mohl každý muž za malý obnos vybrat dívku, kterou chtěl.

Ve vrcholném středověku se rozhodli městští hodnostáři zřídit pro vojáky, cestující a zámožné měšťany tzv. zábavní domy. Ženy v tomto domě měly mnoho výhod, město nad nimi drželo ochrannou ruku, nesmělo se jim ubližovat a okrádat je o mzdu. Byly také dokonce chráněny před konkurencí domů vzniklých bez povolení. Prastaré řemeslo prostitutek mělo tedy ve středověkém městě de facto svá cechovní pravidla, bylo zatíženo daněmi a chráněno před nekalou konkurencí. Ženské domy spravovalo sice město, ale muselo odvádět církvi část výnosů. Jeden z biskupů dal dokonce takový dům postavit.

Lehké ženy sloužily hlavně dvěma skupinám mužů – vojákům a duchovním. Kněží nesměli uzavírat manželství, takže byli odkázáni na služby konkubín nebo prostitutek. Ve středověkém vojsku byla potřeba žen a poptávka po nich ještě vyšší než mezi duchovenstvem. Tyto ženy nebo dívky byly vždy pod přísným dozorem jednoho muže, který je měl hlídat a vést k práci. Musely vařit, zametat, prát, starat se o nemocné, nosit jídlo a pití, čistit latríny apod. Bylo pro ně výstižné pojmenování – vojandy.

Francie byla až do počátku 11. století centrem mravního úpadku. Prostituce byla jen bezvýznamným hříchem. Nejčastějšími zákazníky pařížských prostitutek byli studenti. Ti dokonce tvrdě bojovali proti potírání prostituce. Největším odpůrcem prostituce byl Ludvík IX. Byl totiž velmi zbožný a rozhodl se bojovat proti nemravnosti svých poddaných. První jeho opatření byla konzervativní a neměla velký význam. Ludvík zakládal ve městech domy, kde se nevěstkám ochotným zanechat svého povolání nabízela ochrana, živobytí a bydlení, a dokonce i renta. Jeho výzvu uposlechlo tak málo žen, že se rozhodl vydat zvláštní výnos. Ludvík hrozil každé prostitutce, která nezanechá svého řemesla, zabavením majetku a vyhnáním z města. O sto let později vymysleli radní opatření, kterého se využívá dodnes. Pokusili se vytlačit prostituci do určitých čtvrtí nebo ulic. Dále požadovali zřetelné a jednoznačné vnější označení prostitutek na veřejnosti. Pak vznikla tzv. ulička lásky, kde nevěstkám velela abatyše. Jednou v týdnu prohlédl všechny obyvatelky uličky lékař, a pokud byla některá nemocná, musela odejít.

Novověk

Na počátku 15. století se konal církevní koncil v Kostnici. Tam se ve velmi vysokém počtu shromažďovaly prostitutky, protože tam nacházely svou nejvěrnější klientelu – duchovní, vojáky, učence a hodnostáře všeho druhu. Došlo také k mravnímu úpadku papežství. Do Říma přesídlovalo hodně lidí a mezi nimi i kurtizány. To byly vzdělané, emancipované ženy, které uměly psát, číst, zpívat. Objevovaly se na nejznámějších obrazech a bylo o nich hodně napsáno. Kurtizány se orientovaly na nejlepší klientelu, najímaly si krásné byty a žily v přepychu.

Prostitutky v této době platily daň a také musely být označené zpravidla červenou stužkou nebo odznakem na rameni. I nyní se města snažila vytěsnit prostitutky do určité lokality. Město jim poskytovalo dva lékaře, protože se snažilo zabránit šířící se epidemii syfilis. Pak se začala objevovat první opatření a nařízení proti této epidemii. Syfilis mařila veškeré potěšení z kurtizán a byla mnohem účinnější než všechna nařízení zakazující prostituci.

V 17. a 18. století měl luxus a velkolepost zařízení vrátit hostům důvěru v prostituci. Využívaly se k tomu speciálně proškolené prostitutky. Kurtizány vyjížděly na projížďky v kočárech a sjednávaly si schůzky. Za Jiřího III. existoval první dvorní nevěstinec. Tyto dámy chodily v odvážných toaletách, zúčastňovaly se plesů lásky apod. Téměř všechny se do tohoto postavení vypracovaly z ulice.

V 18. století se prosadila prostituce jako nejoblíbenější oblast zábavního průmyslu. Na provozu veřejných domů se v té či oné formě podílela celá desetina londýnského obyvatelstva. V Benátkách nechala vláda vyhnat všechny prostitutky z města, ale brzy je zase musela zvát zpátky, a dokonce obdržely náhradu ušlých zisků a nové byty. Byly totiž nedílnou součástí státní politiky a nejlepšími informátorkami.

Další velkou odpůrkyní prostituce byla Marie Terezie. Vydávala nařízení, mravnostní zákony, a dokonce vytvořila celý aparát strážců mravnosti. Mezi tresty za provozování nejstaršího řemesla bylo stříhání vlasů, nucené práce, a několik jich dokonce popravili. Těch pár, které se přesto odvážily toto řemeslo provozovat, se muselo uchylovat k nejrozmanitějším trikům. Nejznámější byly vídeňské pokojské, které se maskovaly uniformami pokojských a pracovaly v počestných domech, kam mravnostní policie nemohla. V důsledku těchto přísných opatření existovalo na počátku 19. století ve Vídni jen 1500 evidovaných a kontrolovaných prostitutek.

V Rusku toto řemeslo vykonávaly hlavně cikánky a Estonky, a to především proto, aby unikly doživotní nevolnické dřině na panských polích. Nejhezčí z těchto nevolnic pak utíkaly do měst a živily se prostitucí.

V 18. století byla Paříž nejznámějším a nejvyhledávanějším městem lásky, a proto byla nazývána hříšný Babylon. Nejznámějším místem, kde se shromažďovaly prostitutky, byl Palais Royal. Prostitutky se procházely po zahradách a přijímaly pozvánky na večer. V roce 1836 byly všechny kurtizány odsud vyhnány. V Paříži byly všechny prostitutky evidovány pomocí seznamů, které vedl hlavní inspektor. Ten měl povinnost každý měsíc vyřadit 300–400 dívek a odeslat je do špitálu nebo za hranice města. Dále existovalo opatření, které hrozilo hostinským nebo ubytovatelům vysokou peněžní pokutou, pokud přijme prostitutku.

V 19. století došlo k vytvoření silné kapitalistické vrstvy. Reprezentanti této zbohatlé vrstvy dávali přednost podnikům, kde si mohli vybrat z velkého počtu dívek, které byly vystavené nahé a měly pevnou cenu. V roce 1840 bylo v Paříži napočítáno 200 takových nevěstinců.

Období světových válek

V tomto období začala etapa zániku nevěstinců. Moderní společnost totiž dávala přednost tajné prostituci a hodinovým hotelům, protože jí připadaly diskrétnější. Na druhou stranu začal vznikat jiný typ nevěstinců, a to tzv. pojízdný polní puff. Objevoval se hlavně v posádkových městech. Vojáci měli dovoleno se s ženami stýkat, ale museli si dávat pozor na pohlavní choroby. Druhým nebezpečím bylo prozrazení vojenského tajemství, to ovšem platilo hlavně pro důstojníky. Novinkou této doby bylo používání prostitutek jako tajných informátorek nasazených na důstojníky. Jednou z nejznámějších vyzvědaček byla Mata Hari.

Před válkou a během ní se rozvíjel nový názor – abolicionismus (od abolire – odstranit). Jeho stoupenci byli většinou ženského pohlaví. Ty byly podporovány právníky, lékaři a především duchovními. Abolicionistická předloha navrhovala zákaz prostituce a její trestní stíhání. Ale podařilo se jim prosadit jen mírnější podobu zákona, a to zákaz nevěstinců. Podle očekávání se pak na ulicích velkoměst rozšířila prostituce daleko více. V Paříži se abolicionistická kampaň nejprve setkala s mizivou odezvou a poté s hlasitým výsměchem. Místo toho se ještě více prosazovaly návštěvy míst volné lásky a lepších nevěstinců. Třináctého dubna 1946 bylo uzákoněno uzavření veřejných domů. Jejich vybavení bylo vyprodáváno na bleších trzích a v aukcích. Tím se však znásobil počet prostitutek v ulicích, které neplatily daně, a také došlo k zdvojnásobení počtu onemocnění syfilidou a nárůstu homosexuality. Jediné vládě se podařilo vypořádat jednoduše, leč brutálně s prostitucí – nacistickému Německu. Všechny prostitutky a pasáci byli posíláni do koncentračních táborů. Po válce si sex a prostituce vytvořily novou říši v bytech a apartmánech za pomoci telefonních linek. Tato říše je větší, nebezpečnější, hůře dostupná než kterákoliv dřívější.

Prostituce v Čechách

Prostituce se ve středověku rozvíjela hlavně ve městech, protože vesnická společenství prostituci prakticky neznala. Prostitutkami se většinou ženy stávaly z touhy po snadnějším životě a výdělku. Chtěly žít v lepším prostředí, než do jakého se narodily. Mnohé dívky a ženy byly ovšem k prostituci donuceny jako zástava nebo úhrada dluhů svých otců nebo manželů. Existovala zde institucionalizovaná prostituce, která byla světskou mocí kontrolovaná a spravovaná. Vedle ní ovšem existovaly také nelegální nevěstince vedené kuplířkami. Nejznámější centra pražských prostitutek byly v Krakovské ulici, na Koňském trhu a v Benátkách. Ale prostituci se dařilo dobře i mimo hlavní centra. Prostitutky bydlely blízko městského kata, který byl městskou radou ustanoven za jejich dozor. Počet prostitutek se ještě zvýšil, když se Praha stala významným evropským univerzitním městem.

V období husitských válek byly všechny prostitutky z Prahy vyhnány a nevěstince rozbořeny. Pro trestání cizoložství, smilstva a jiných nemravností byl dokonce zřízen zvláštní úřad. Prostituce začala zase vzkvétat za dob Zikmunda Lucemburského. Arcibiskup Jan Rokycana nařídil, aby byly prostitutky nějak viditelně označeny, a také požadoval opětné zřízení radního mravního úřadu.

Dalším velkým impulzem pro pražskou prostituci bylo přesídlení císařského dvora z Vídně do Prahy. Šestnácté století přineslo ovšem novou hrozbu nevěstek – syfilis, ale ani ta nedokázala rozvoj prostituce zastavit. Prostituce přežila i třicetiletou válku i hrozné morové epidemie v 17. a 18. století. V této době byla prostituce tolerována bez výraznějších zásahů ze strany veřejné moci. Nejvíce se jí dařilo v pohraničních městech (Liberec), v severočeském hornickém revíru (Most) či ve městech svázaných s rozvojem těžkého průmyslu (Kladno). Policie byla ochotna tolerovat veřejné domy, jejichž zaměstnankyně byly evidovány, podrobovaly se pravidelným lékařským prohlídkám a byly ochotné spolupracovat. Ženy k této práci většinou donutila chudoba. Většina z nich přicházela z chudých zemědělských oblastí. Od počátku 20. století začaly veřejné domy pomalu vycházet z módy. Těžiště prostituce se začalo přesouvat na ulici. Tam neměla policie už takové možnosti kontroly.

Prostituce a náboženské kulty

Zamyslíme-li se nad tím, jaké vážnosti až úcty u přírodních národů požívala volná láska, dojdeme ke zjištění, že tato úcta úzce souvisí s kulty plodnosti. Dívka či muž, kteří měli větší počet partnerů, ukazovali, jak jsou plodní. U některých národů docházelo k souložím ve volné přírodě, protože se věřilo, že jde o oplodňovací kouzlo. Stejný účel mělo vyřezávání obrazů ženských genitálií do ovocných stromů. Vše mělo sloužit k tomu, aby se zazelenaly stromy, rozkvetly květiny, vyrašilo obilí. Jak popisuje Frezer (srov. Česal, 2001), Pipilové obývající Střední Ameriku se nesmějí čtyři dny před setbou dotknout svých žen. Uzdu svým vášním mohou povolit tu noc, která těsně předchází setí. Několik vybraných mužů dokonce vykonávalo soulož přímo v okamžiku setí. Na obdobné obřady můžeme narazit na celém světě. Na některých ostrovech, ležících mezi západním pobřežím Nové Guineje a severní Austrálií, je slunce považováno za mužský princip, který oplodňuje zemi. Nazývají jej Upu-lera neboli Pán Slunce a zpodobňují ho jako lampu zhotovenou z listů kokosové palmy. Lampa visí v každém domě, jakož i na posvátném fíkovníku. Je zajímavé, že některé z rituálů početí zůstaly zachovány i v období křesťanství. Na Ukrajině, na den sv. Jiří, 23. dubna, vycházel kněz se svými ministranty do polí, aby požehnal rašící obilí. Pak si mladí novomanželé lehli v párech na osetá pole a váleli se po nich, protože věřili, že podpoří růst obilí. Z Ruska je znám obdobný zvyk s tím rozdílem, že místo novomanželů válely ženy po rašícím obilí kněze. Je docela možné, že z posvátného rituálu početí vznikla tzv. posvátná prostituce, kde kněžka zasvěcená určitému božstvu zajišťuje plodnost pro celou zemi. Někteří badatelé soudí, že s těmito rituály by mohly souviset i určité megalitické stavby, např. jasně falické manhiry.

Specifickým druhem posvátné prostituce je tzv. chrámová prostituce, která je spojena se svatostánkem určitého božstva. Nejznámější kulty, při nichž byla provozována chrámová prostituce, byly zasvěceny u Féničanů bohyni Astarté, u Babyloňanů bohyni Ištar, na Kypru pak Afroditě. Chrámovou prostituci nacházíme ve třetím tisíciletí před Kristem v těch nejrozvinutějších společenstvích. Všude však byla vykonávána ve veřejných zařízeních, která byla součástí chrámů, které z ní čerpaly část svých příjmů. Všude byla také bisexuální, tj. oddávali se jí muži i ženy. Na tomto „obchodním stavu“ prostituce nic neměnil ani fakt, že prostituti vystupovali jako služebníci boží. V dobových zprávách se o nich hovoří jako o „svatých“ (Morus). Nejstarší dochované nevěstince byly nalezeny na území Sumerů, ve městě Uruku. V Uruku byl chrám nejvyššího boha Anu. Prostituti byli zasvěcenci jeho dceři, smyslné Ištěr. Dům, v němž prostitutky žily, se nazýval gugum. Sumeové rozeznávali tři kategorie chrámových prostitutek: kizrétu, senchátu a charimtu. Nejhorší pověst měla třetí skupina. Muž, který upadl do jejích rukou, byl ztracen. Herodotos uvádí, že v Mezopotámii se každá žena musela oddat v chrámu před sňatkem cizímu muži. Na základě těchto zpráv pocházejících od Herodota se tvrdí, že existovala i nucená chrámová prostituce, kterou musely podstupovat počestné dívky, které se musely oddat každému, kdo jim v chrámu hodil do klína minci. Z tohoto zvyku se usuzuje, že se pravděpodobně jednalo o náboženský kult, obřad, obětování počestné dívky bohyni, jíž měla jednu noc patřit každá žena. „Bohyně sama vyhledala ženám milence.“ Bylo to zcela anonymní spojení, mystické splynutí s božstvem, jež děvče zbavilo panenství ještě před vstupem do manželství. Předsvatební zvyky tohoto druhu jsou však známy i u jiných primitivních národů. Jedním z mála náboženství, které neznalo chrámovou prostituci, byl hinduismus, který přísně odděloval víru od obchodu a sexuality.

Za zlatý věk prostituce je označována antika. Právě za klasického starověku dochází u prostituce k nebývalému rozmachu a pestrosti. Hesychios napočítal 66 názvů pro ženskou a 74 pro mužskou prostituci. Nejstarším a nejoblíbenějším výrazem je porné. Už v Homérově Iliadě se vyskytuje hetíra. Athéňané takto začali označovat prostitutky asi v 6. století před Kristem. Šlo však o velmi vzdělanou a ušlechtilou kastu dam, které oplývali vzděláním a holdovali různým uměním. Mnohé dosáhly významných státních postů a vlivu, a některé z nich byly dokonce zbožštěny a jejich sochy uctívány v chrámech.

S prostitucí jsou spojeny i další mýty, pověry, kouzla a náboženské slavnosti, které však nebudeme blíže rozvádět. Snahou bylo naznačit, že prostituce je stará jako lidstvo samo a v žádném případě nejde o jev 20. století spojený s úpadkem společnosti. Prostituce byla součástí mnohých magických obřadů souvisejících s kultem plodnosti. Je zřejmé, že s koncem antického světa prostituce nezmizela, s příchodem křesťanství však byly potlačeny všechny orgiastické kulty, včetně chrámové prostituce.

Současnost

Současná sexuální promiskuita je jevem, který zasahuje lidskou společnost ve všech jejích sférách. Nahlížení na prostituci souvisí s liberálním přístupem k této problematice, s přístupem k řešení mezilidských vztahů, s výchovou v rodině, v partnerských vztazích apod. Prostituce se v posledních letech v naší republice rychle rozrostla. Mnoho dívek provozujících toto řemeslo postává na vyhlášených mezinárodních silničních tazích prakticky po celý rok. Denní počet prostituujících osob se odhaduje na 6300. Průměrný denní výdělek prostitutky je odhadován na 2500 Kč, počet odpracovaných dní u prostitutek je odhadován na 365, množství finančních prostředků, které jsou vydělávány prostitucí, se pohybuje kolem 5 749 000 Kč (čerpáno ze zprávy Českého statistického úřadu, 2002).

Kromě již zmíněných silnic mezinárodního významu je prostituce vykonávána v nočních zábavních podnicích a dalších zařízeních hotelového typu se zahraniční klientelou, ale také doma v soukromí nebo pro tento účel pronajatých bytech apod. Prostitutky se především zaměřují na cizince nebo solventní podnikatele. Určitá část prostituce je zprostředkovávána „na zakázku“, je předem objednávána dobře fungujícími „dealery prostituce“, kteří z ní velmi lukrativně těží. Část prostitutek navazuje známosti s potenciálními zákazníky autostopem. Zejména tato prostituce je pak doprovázena následnými krádežemi nebo loupežemi na obětech.

Podstatou prostituce současné doby je dosažení co největšího zisku, na kterém však profitují další osoby, kuplíři, tzv. bodygardi prostitutek, které si prostitutky skutečně samy najímají, častěji se však tito „ochránci“ nominují do této role sami. Prostituce je často doprovázena majetkovou, násilnou nebo mravnostní trestnou činností. Některé prostitutky se zaměřují na podnapilé osoby, které ve vhodnou chvíli okrádají. Vyskytují se i případy loupeží na mužích, kteří jsou vylákáni prostitutkou na příhodné místo v terénu nebo do bytu, kde jsou připraveni spolupachatelé prostitutky, vydávající se kupř. za její druhy či manžely, kteří pak v žárlivecké scéně napadají oběť prostituce. Při té příležitosti ji okradou nebo volí vydírání za nevěru. Typické pro tuto formu trestné činnosti jsou i známé „uspávačky“, tj. prostitutky, jež podávají před samotným aktem muži nápoj, zpravidla alkoholický, který obsahuje dávku rohypnolu.

I přes různost názorů na problematiku legalizování prostituce převažuje ve společnosti negativní postoj a prostituce je hodnocena jako amorální jev poškozující pověst České republiky v zahraničí, negativně je vnímána i otevřenost prostituce a veřejná přístupnost na mezinárodních tazích silnic první třídy. Bylo by však kontraproduktivní zakázat prostituci zákonným aktem. Negativní vlivy prostituce jsou obdobné jako u pornografie. Nejvíce ohroženým okruhem obyvatel jsou děti a mládež. Převládá však i nechuť podřídit provozování prostituce zákonným pravidlům, které by chránily společnost, zejména však mládež, před sociopatogenními vlivy prostituce, ale i osoby před různými pohlavními chorobami. Pro tuto situaci je příznačný patový stav, ve kterém na jedné straně převládá negativní postoj k provozování prostituce, na druhé straně však nebyla nalezena vůle prostituci regulovat zákonnými prostředky. Z právního hlediska provozování prostituce není trestné. Trestnými však mohou být související jednání, např. krádeže, loupeže nebo nakažení pohlavní chorobou, ohrožení mravní výchovy mládeže v případě, že prostituce je vykonávána před dětmi, eventuálně lze uvažovat o výtržnictví, a to v případě, že soulož je vykonávána veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. To jsou však hypotetické trestněprávní závěry, které nejsou v praxi frekventované.