Kapitola 5. - Útěk

Kapitola 5. - Útěk

Mnoho mladých lidí utíká z domova, i když nedosáhli zralosti, nutné pro samostatný život. Utíkají, protože si myslí, že situaci v rodině už nevydrží. Přitom mohou být jejich životní podmínky opravdu patologické a extrémně nevýhodné, např. jeden z rodičů nebo oba jsou závislí na drogách.

U Janaježka jsou podmínky v rodině opravdu zralé pro útěk! Nakonec utíká, ale předtím prosí otce, aby mu nechal v kovárně okovat kohouta, pak chce odjet a nikdy se nevrátit. Tady vyvstává otázka, co dělat s kohoutem. Abychom ji zodpověděli a připomněli si význam kohouta, je třeba si uvědomit, že kohout hraje v pohádce symbolickou úlohu. Když si dáme práci s pozorováním života na drůbežím dvorku, na kterém vládne kohout, k čemuž je v dnešní době bohužel méně příležitostí, pak je nám jasné, oč tady jde. Kohout ztělesňuje nepochybně hrdost!

Mně osobně se při práci s touto pohádkou mnohem víc ozřejmil význam, jaký může mít hrdost. O hrdosti se obvykle mluví s negativním nádechem, často se přehlíží, že může mít důležitou funkci, někdy zachraňující život.

Vzpomínám si na televizní reportáž o dětech ulice v Săo Paulu. Jen v tomto brazilském městě žije podle oficiálních odhadů třicet až čtyřicet tisíc dětí a mladistvých na ulici. Žijí z krádeží a žebrání, přičemž jedním z jejich nejdůležitějších nástrojů je láhev s lepidlem, které vdechují, aby se omámili a potlačili hlad. Často si navzájem způsobují bolest a zranění, ne kvůli vzájemným sporům, ale jako výraz svého narušeného cítění. Cítí se prázdní a mají dojem, jako by jim části jejich těla nepatřily. Vzájemné zraňování je vlastně pokus pocítit sebe sama. Večer jezdí městem nákladní auta, a děti, kterým je často teprve čtyři nebo pět let, jsou nakládány na korbu, a na dvoře, obehnaném vysokou zdí, znovu „vyloženy“. Ráno se otevře brána a děti proudí znovu do ulic, kde hladoví, žebrají, kradou a trpí. Eskadry smrti, najímané obchodníky, je střílejí jako zvěř. Stejně brutální je obchod s orgány těchto dětí. Jsou chytány, vyoperují jim hledané orgány, a pak je nechají znovu běžet anebo je zabíjejí. Jejich oči, ledviny atd. se prodávají za velké peníze na Západě.

Televizní žurnalista, který se zabýval jednou ze skupin těchto dětí, chtěl vědět, jestli někdy netouží po bezproblémové rodině, která by se o ně postarala, kde by nemusely hladovět. Je možné, že když něco podobného neprožily, nemohou mít jasnou představu o věcech, na které se je žurnalista ptal. Jejich odpověď však byla jednoznačná: skupina shromážděných dětí odpověděla písní, písní svobodných, hrdých tuláků silnice, kteří by svou svobodu a hrdost nevyměnili za nic na světě!

Hrdost má pro tyto děti ohromný význam. Lidi, kteří nemají žádnou naději, kteří jsou opuštění, nechtění a odmítaní, kteří nemají žádnou perspektivu do budoucnosti, může zachránit jen jejich hrdost, anebo zůstanou ponecháni svému osudu a nakonec spáchají sebevraždu. Pohádka má tedy pravdu, když nechá uniknout Janaježka na jeho kohoutovi. Paralely k nechtěným dětem ve slumech celého světa jsou zřejmé.

Francouzský básník François Villon, který žil v 15. století, vystihl jako málokdo tuto náladu ve své Tulákově baladě:

U plných stolů krutým hladem zmírám,
u žhnoucích kamen zabíjí mne mráz,
čeho se dotknu jen střepy sbírám,
až po krk v blátě zabíjím svůj čas.
Můj úsměv rybníček je slzavý,
a slzy zas tak veselé,
když náhodou mne Slunce pozdraví,
že v životě jak v kostele
bych kleknout moh’, ať požehná mi Pán ...
já, všemi ctěn a všemi popliván.

Mou jistotou je nestálost a zmatek,
jasno mi vzchází z temných nočních chvil.
Jen to je mé, čeho mám nedostatek,
a to, co miluji, jsem dávno zardousil.
Když v představách svých včerejší jsem host,
až s dneška soumrakem jsem přijít měl.
Tvář i vlas Měsíce má sinavost.
Kéž bych list fíkový byl aspoň obdržel
když bědný, nahý budu světem štván ...
já, všemi ctěn a všemi popliván.

A přece tolik naděje mám v duši,
štěstíčko na mne přímo dotírá,
že zabouchnu, protože mě to ruší,
všechny ty dveře, co svět mi otvírá.
Ke zlatým mísám už se nakláním
a červi prahnou po mých útrobách,
smůla mě škrtí, já se nebráním
kam hvězda nesvitne, tam ve mdlobách
keř bezu černého mít budu za altán,
François Villon, vždy ctěn a popliván.

 

Kdo se bude zabývat životopisem básníka, rozpozná brzy syndrom Janaježka. François Villon, vždy ctěn a popliván: rozštěpení je v tomto posledním verši vyjádřeno jako charakteristika osobnosti. Balada má samozřejmě autobiografické črty, jinak by asi ani nebyla napsána. Villon, pocházející z chudých poměrů, v prvních letech života nezřídka ohrožován smrtí hladem se naučil držet nad vodou krádežemi a drobnými lumpárnami. Jeden duchovní rozpoznal nadprůměrnou inteligenci dítěte a zajistil mu studium na univerzitě. Villon dosáhl titulu magistra a od té doby žil ve dvou světech. Na jedné straně chtěl být vždycky dobrým chovancem svého příznivce, využívat svého nadprůměrného nadání, na druhé straně stále víc upadal do sexuálních a alkoholických výstřelků. Byl víckrát trestán, ve stálém odporu a opozici ke šlechtě a k vyšším vrstvám, dával přednost nevázanému životu. Po jedné intrice, kdy byl neprávem soudem obviněn z vraždy, byl pověšen.

Hrdost má význam u mnoha forem nedostatečnosti, kterou člověk pozoruje sám na sobě. Zámožný člověk, který má všechno a všechno si může koupit, je díky tomu společensky uznáván, a z tohoto postavení se u něj rozvíjí méně „obrácené“ hrdosti. Pokud mu něco chybí, dokáže se postarat o to, aby to získal, nejčastěji si to může koupit. Skrývat se musí ten, kdo se nehodí do společensky uznávaného obrazu. Proto se duševně nemocní, alkoholici, narkomani a postižení lidé často cítí donuceni tvářit se tak, jako by byli v pořádku a odpovídali normě. Nezřídka neprosí o pomoc ze studu a falešně chápané hrdosti.

Janježek uniká před svým otcem, nenechá se polapit do deprese. Bere si s sebou osly a prasata, které chce v lese pást. Jeho postoj není rezignace, ale boj a konflikt. Chce otci ukázat, co se v něm skrývá.

Lidé se syndromem Janaježka, se kterými jsem se setkal v terapii, měli nezřídka silný vztah k lesu. Jeden z nich to popsal takto: „V noci jsem tajně odcházel z dětského domova a schovával se v lese. Tam jsem pozoroval hvězdy. Někdy jsem tam skoro zmrzl, ale dělal jsem to pořád.“ Obraz, který se zde nabízí, je především obrazem vnitřního stažení se, vnitřní emigrace do osamělosti a nepochopení. „Nikdo mi nerozumí“ je častý trucovitý výrok lidí jako Janježek.

Bolestný pocit vyvržení a neporozumění vede k sebeodmítání, hluboké nedůvěře a k odmítání ostatních lidí. Lidé jako Janježek často vyhledávají intenzivní kontakt se zvířaty. Ta pro ně mají větší hodnotu než lidé, většinou i vyšší hodnotu než oni sami. „Pro mě byli moji psi vším. I když se mi dařilo zle, staral jsem se o to, aby dostali to nejlepší, i když jsem kvůli tomu musel hladovět.“ Po příliš velkém zklamání v lidech i v sobě samém se zdají zvířata jediným spolehlivým protějškem. Je tomu tak i u Janaježka, jemuž nenabízejí rodiče bezpečnou, srdečnou atmosféru. Kohout, se kterým se zdá srostlý, je náhražkou za to, co mu nemohli dát rodiče. Význam kohouta nesmíme podceňovat, protože velmi dobře slouží emoční stabilitě, pocitu bezpečí, a pomáhá přežít.

Na tomto místě přeskočíme setkání s králi v lese, protože se mi jeví vhodnější zabývat se jimi v souvislosti s děním na obou královských dvorech.