Existenciální terapie: dynamická psychoterapie

Existenciální terapie: dynamická psychoterapie

Existenciální psychoterapie je forma dynamické psychoterapie. „Dynamický“ je pojem v oboru duševního zdraví často používaný – jako například ve slově „psychodynamika“; a má-li člověk pochopit jeden ze základních rysů existenciálního přístupu, je nutné jasně vymezit význam pojmu dynamická terapie. „Dynamický“ má jak laický, tak odborný význam. V laickém smyslu „dynamický“ (odvozený od řeckého dynasthai, „mít sílu nebo moc“) evokuje energii a pohyb („dynamický“ fotbalista nebo politik, „dynamo“, „dynamit“); ale toto není jeho odborný význam, neboť kdyby byl, který terapeut by se přiznal k tomu, že je nedynamický – to jest pomalý, loudavý, stagnující, netečný? Ne, tento pojem má konkrétní odborné použití, které obsahuje vlastní pojetí „síly“. Freudovým hlavním přínosem k pochopení člověka je jeho dynamický model duševního fungování – model, který předpokládá, že v člověku existují konfliktní síly a že myšlení, emoce a chování, jak adaptivní, tak psychopatologické, jsou výslednicí těchto konfliktních sil. Dále – a to je důležité – tyto síly existují na různých úrovních uvědomění; některé jsou vlastně zcela nevědomé.
Psychodynamika člověka tudíž zahrnuje různé nevědomé a vědomé síly, motivy a obavy, které se odehrávají uvnitř nás. Dynamické psychoterapie jsou terapie založené na tomto dynamickém modelu duševních dějů.
Prozatím v pořádku. Existenciální terapie, tak jak ji budu popisovat, se pohodlně vejde do kategorie dynamických terapií. Ale co když se zeptáme, které síly (a obavy a motivy) jsou spolu v konfliktu? Jaký je obsah tohoto vnitrního vědomého a nevědomého zápasu? Právě na tomto rozcestí se existenciální terapie loučí s jinými dynamickými terapiemi. Existenciální terapie je založena na zásadně jiném pohledu na konkrétní síly, motivy a obavy, které se v člověku vzájemně střetávají.
Přesnou povahu nejhlubších vnitrních konfliktu nikdy není snadné identifikovat. Klinický psycholog pracující s postiženým pacientem málokdy dokáže zkoumat prvotní konflikty v jejich nejčistší formě. Místo toho v sobe pacient nese nesmírně složitou sadu problému: prvotní problémy jsou hluboko pohrbeny, obaleny mnoha vrstvami vytěsnění, popření, přemístění a symbolizace. Klinický vyšetřovatel se musí spokojit s klinickým obrazem mnoha nitek tak spředených dohromady, že jejich rozpletení je krajně obtížné. Pro identifikaci prvotních konfliktu je třeba použít mnoha přístupových cest – hluboké reflexe, snu, nočních můr, záblesku hlubokých prožitku a vhledu, psychotických výroku a studia dětských zážitku. Na vhodném místě tyto cesty prozkoumám, ale prozatím muže být užitečný stylizovaný, schématický výklad. Stručný přehled tří protichůdných pohledu na prototypický vnitrně-psychický konflikt člověka – freudovský, neofreudovský a existenciální – ilustruje pomocí zdůraznění rozdílů existenciální pohled na psychodynamiku.

FREUDOVSKÁ PSYCHODYNAMIKA
Podle Freuda je dítě ovládáno instinktivními silami, které jsou vrozené a které se, tak jako vějířovitý list kapradiny, postupně rozvíjejí v rámci psychosexuálního vývojového cyklu. Jsou tu konflikty na několika frontách: duální instinkty (instinkty ega versus libidózní instinkty nebo, ve druhé teorii, Eros versus Thanatos) jsou vzájemně protikladné; tyto instinkty se dostávají do střetu s požadavky prostředí a později s požadavky zvnitřněného prostředí – nadjá; od dítěte se požaduje, aby hledalo kompromis mezi vnitřním tlakem k okamžitému uspokojení a principem reality, jenž požaduje odklad uspokojení. Instinktivně poháněný člověk je tudíž ve válečném stavu se světem, který zabraňuje uspokojení vrozených agresivních a sexuálních sklonů.

NEOFREUDOVSKÁ (INTERPERSONÁLNÍ) PSYCHODYNAMIKA
Neofreudovci – zejména Harry Stack Sullivan, Karen Horneyová a Erich Fromm – představují jiný pohled na základní konflikt člověka. Dítě, spíše než aby bylo poháněno instinkty a předem naprogramováno, je namísto toho bytostí, která, s odhlédnutím od vrozených neutrálních vlastností jako temperament a míra aktivace, je zcela utvářena kulturním a mezilidským prostředím. Základní potřebou dítěte je bezpečí – přijetí a souhlas od druhých lidí – a kvalita interakcí s významnými dospělými, kteří mu toto bezpečí poskytují, určuje jeho charakterovou strukturu. Dítě, přestože není poháněno instinkty, má nicméně velkou vrozenou energii, zvědavost a nevinnost těla, inherentní potenciál růstu a touhu po výlučném vlastnění milovaných dospělých. Tyto vlastnosti nejsou vždy v souladu s požadavky okolních významných dospělých a mezi těmito přirozenými tendencemi k růstu a potřebou bezpečí a přijetí nastává klíčový konflikt. Pokud dítě nemá to štěstí a jeho rodiče jsou natolik zapleteni do svých vlastních neurotických problémů, že nedokážou ani poskytnout bezpečí, ani povzbudit autonomní růst, pak u dítěte vzniká těžký konflikt. V takové situaci je růst vždy obětován ve prospěch bezpečí.