Úzkost ze smrti: definice

Úzkost ze smrti: definice

Nejprve mi dovolte prozkoumat význam „úzkosti ze smrti“. Budu používat synonymně několik pojmů: „úzkost ze smrti“, „strach ze smrti“, „smrtelná hrůza“, „strach z konečnosti“. Filozofové hovoří o uvědomění si „křehkosti bytí“ (Jaspers), o děsu z „nebytí“ (Kierkegaard), o „nemožnosti dalších možností“ (Heidegger) nebo o ontologické úzkosti (Tillich). Mnohé z těchto pojmů v sobě zahrnují rozdíl v důrazu, neboť lidé mohou strach ze smrti prožívat velmi odlišně. Můžeme se vyjádřit přesněji? Čeho přesně se na smrti bojíme?
Badatelé zkoumající tento problém se domnívají, že tento strach je složen z několika menších, oddělených strachů. Například James Diggory a Doreen Rothmanová požádali velký vzorek (N = 563) lidí z celkové populace, aby uspořádali podle důležitosti několik dusledků smrti. Toto byly běžné obavy ze smrti, uspořádané podle klesající četnosti výskytu:

1. Má smrt způsobí žal mým příbuzným a přátelům.
2. Všechny mé plány a projekty skončí.
3. Proces umírání může být bolestivý.
4. Už nebudu moci dále nic prožívat.
5. Už se nebudu moci starat o ty, kdo jsou na mně závislí.
6. Bojím se, co by se se mnou mohlo stát, existuje-li život po smrti.
7. Bojím se, co by se po smrti mohlo stát s mým tělem.

Z těchto obav se některé zdají pro vlastní smrt okrajové. Strach z bolesti se očividně dotýká této strany smrti; obavy z budoucího života k této otázce přistupují tak, že smrt mění na událost neznamenající konec; obavy o druhé samozřejmě nejsou strachem o sebe. Strach z vlastní záhuby je pravděpodobně v ohnisku obav: „skončí mé plány a projekty“ a „už nebudu moci dále nic prožívat“.
Jacques Choron prozkoumal hlavní filozofické názory na smrt a dochází k podobnému členění. Rozlišuje tri druhy strachu ze smrti: 1. co přijde po smrti, 2. „událost“ umírání a 3. ukončení bytí. Z těchto jsou první dva, jak zdůrazňuje Robert Kastenbaum, obavy související se smrtí.2 Zdá se, že je to právě ten třetí strach, „ukončení bytí“ (zničení, vyhynutí, sprovození ze světa), jenž je více centrálním strachem ze smrti; a právě o tomto strachu pojednávám v těchto kapitolách.
Kierkegaard jako první jasně odlišil strach a úzkost (děs); dal do protikladu strach, jenž je strachem z něčeho, a děs, jenž je strachem z ničeho – „nikoli“, jak ironicky poznamenal, „strachem z nějakého nic, se kterým by člověk neměl co do činění“. Člověk se děsí (neboli má úzkost z toho), že sám sebe ztratí a stane se nicotou. Tato úzkost se nedá lokalizovat. Jak říká Rollo May: „Útočí na nás ze všech stran najednou.“ Strachu, který se nedá ani pochopit, ani lokalizovat, se nelze postavit, a tudíž se stává ještě strašnějším: plodí pocit bezmoci, který nevyhnutelně vyvolává další úzkost. (Freud se domníval, že úzkost je reakcí na bezmocnost; napsal, že úzkost „je signálem oznamujícím nebezpečí“ a že člověk „očekává nástup bezvýchodné situace“.
Jak můžeme s úzkostí bojovat? Tím, že ji přesuneme z ničeho na něco. Toto měl Kierkegaard na mysli, když řekl: „To nic, jež je objektem děsu, se jaksi stává stále více něčím.“ Toto má na mysli Rollo May, když říká, že „úzkost usiluje stát se strachem“.Dokážeme-li přeměnit strach z ničeho na strach z něčeho, můžeme zahájit nějakou kampaň na vlastní obranu – to jest můžeme se oné obávané věci vyhnout, vyhledat proti ní spojence, vymyslet tajemné rituály na její usmíření nebo naplánovat systematickou kampaň na její detoxikaci.