Smysl života a další základní náležitosti

Smysl života a další základní náležitosti

Naše lidská potřeba celkového percepčního rámce a systému hodnot, o nějž lze opřít jednání, spolu tvoří „ryzí“ důvody, proč hledáme v živote smysl. Obecně se však otázka smyslu neobjevuje izolovaně: jsou na ni navázány a maskují ji další otázky, jiné než smysl per se.
Vraťme se na chvíli k Tolstému, jenž se často ptal: „Má můj život nějaký smysl, který nebude zničen smrtí, jež mě nevyhnutelně čeká?“ „Všechny mé činy, cokoli dělám, budou dříve či později zapomenuty a já sám budu pryč. Proč se tedy čímkoli obtěžovat?“ Tyto otázky se netýkají smyslu, ale meta-smyslu a točí se kolem otázky pomíjivosti: zanecháme za sebou něco trvalého? Zmizíme beze stopy, a pokud ano, jak může na našem životě vůbec záležet? Je všechno bezúčelné, pokud, jak si stěžoval Bertrand Russell, „všechna námaha věku, všechno obětování, všechna inspirace, každé vzepjetí lidského ducha je předurčeno k záhubě v obrovské smrti slunečního systému a celý chrám lidského pokroku musí být nevyhnutelně pohřben pod troskami rozpadlého vesmíru?“
Ernest Becker přesvědčivě argumentuje, že naší „univerzální ambicí“ je „prosperita“ („trvalé prožívání“) a že smrt je hlavním nepřítelem, s nímž musíme zápasit. Lidé se snaží překonat smrt nejen nejrůznějšími způsoby popisovanými v prvním oddíle této knihy, ale také tím, že na nich záleží, že něco ze sebe zanechají zde:

Člověk překonává smrt nejen tím, že stále utišuje svůj hlad [to jest, ve zjednodušených blažených vizích nebe], ale zejména hledáním smyslu života, nějakého většího schématu, do něhož by zapadal ... Výrazem vůle je žít, palčivou touhou každé bytosti je mít vliv, zanechat stopu na této planetě, protože zde žila, vznikla na ní a pracovala, trpěla a zemřela.

Přání zanechat po sobe něco, na čem by záleželo, co by se počítalo, je tedy, tvrdil by Becker, výrazem úsilí o překonání smrti. Smysl, použitý ve významu, že člověk svým životem zanechal stopu, že něco změnil, že část sebe zanechal pro potomstvo, se zdá odvozený od přání nezaniknout. Když si Tolstoj stěžoval, že jeho život nemá žádný smysl, který by nebyl zničen nevyhnutelnou smrtí, neříkal, že smrt ničí smysl, ale že neumí najít smysl, který by zničil smrt.
Příliš snadno předpokládáme, že smrt a smysl jsou na sobě zcela závislé. Má-li vše zaniknout, jaký smysl může potom život mít? Má-li být naše sluneční soustava nakonec spálena na popel, proč se o něco snažit? Přesto, i když smrt dodává smyslu další rozměr, smysl a smrt nesplývají. I kdybychom uměli žít věčně, přesto bychom stále hledali smysl. Co když prožitky přecházejí do paměti a pak navždy mizí? Jaký význam to má pro smysl? Takový bývá osud prožitku. Jak by tomu mohlo být jinak? Prožitky jsou časové a člověk nemůže existovat mimo čas. Když jsou pryč, tak jsou pryč a nic se s tím nedá dělat. Zanikne minulost? Je pravda, jak řekl Schopenhauer, že „to, co bylo, existuje stejně málo, jako to, co nikdy nebylo“? Copak paměť není „skutečná“? Frankl tvrdí, že minulost je nejen reálná, ale trvalá. Lituje pesimistu, který propadá zoufalství, když vidí, jak se mu každý den s odtrženým listem ztenčuje nástěnný kalendář, a obdivuje člověka, který si každý další list uschová a s radostí vzpomíná na bohatství prožitku ve dnech, které jsou v těch lístcích kalendáře zachyceny. Takový člověk si pomyslí: „Namísto možností mám skutečnosti.“
Zabýváme se zde hodnotovými soudy, nikoli faktickými tvrzeními. V žádném případě není objektivní pravda, že nic není důležité, co netrvá věčně nebo co nakonec nevede k něčemu jinému, co vytrvá věčně. Určitě existují cíle, které jsou úplné samy o sobě, aniž by potřebovaly nekonečný řetěz důvodů stojících mimo nás. Jak řekl David Hume v osmnáctém století: „Je nemožné, že by mohl existovat pokrok donekonečna a že jedna věc muže být vždy důvodem pro věc jinou. Něco musí být vhodné samo o sobě, kvůli svému okamžitému působení nebo kvůli souladu s lidským cítěním nebo prožíváním“. Kdyby žádné cíle nebyly samy o sobě úplné, kdyby vše muselo být zdůvodněno něčím jiným stojícím mimo, což by dále rovněž muselo být zdůvodněno, pak zde máme nekonečný regres: řetěz příčin, který nikdy neskončí.
Nejen že se úzkost ze smrti často maskuje jako absence smyslu, ale také se úzkost pramenící z vědomí svobody a osamělosti často zaměňuje s úzkostí z absence smyslu. Považovat existenci za součást nějakého velkolepého plánu, který existuje „tam venku“ a v němž je člověku přidělena nějaká úloha, je způsobem, jak popřít vlastní svobodu a vlastní odpovědnost za plán a stavbu vlastního života a způsobem, jak se vyhnout úzkosti z nezakořeněnosti. Strach z absolutní osamělosti také člověka nutí, aby hledal identifikaci s něčím nebo někým. Být součástí větší skupiny nebo angažovat se pro nějaké hnutí nebo věc jsou účinné prostředky jak popřít osamělost.