Psychoterapeutické intervence zaměřené na tělo

Psychoterapeutické intervence zaměřené na tělo

Ukázka, ve které se dozvíme stručný popis a rozdělení expresivních technik na "tvrdé" a "měkké." Expresivní techniky slouží k ztělesněnému prožívání pacientova psychodramatu.

V části tři se zaměřuji na tělo jako místo intervencí v psychoterapeutickém procesu. V této části budeme zkoumat různé způsoby interakce s pacientem, pojímaným jako ztělesněné self, které mají potenciál podpořit růst pacienta. V kapitole 4 jsem předložil organismickou perspektivu psychoterapie. Třetí část je rozpracováním této teorie do konkrétních aplikací.
Kapitola 8 se zabývá tím, co nazývám „měkkými technikami“. Tyto postupy bývají jemné a spíše pacientovi něco umožňují, než že by ho do něčeho nutily.
Středem zájmu kapitoly 9 budou techniky, které jsou velmi silné a dramatické. Tyto techniky, jež jsou nepohodlné a někdy dokonce bolestivé, označuji jako „tvrdé“.
Kapitola 10 se věnuje expresivním technikám, doméně gestalt terapie a psychomotorické terapie. Expresivní techniky obnášejí ztělesněné prožívání pacientova psychodramatu, které má symbolický význam. Právě v takovém psychodramatickém přehrávání se mohou dříve neuzavřené kontaktní cykly uzavřít.
Měkké a tvrdé techniky se zaměřují na nabití organismu pomocí podpory dýchání a rozpouštění tělesného pancíře. Z hlediska kontaktního cyklu to znamená, že měkké a tvrdé techniky kladou důraz na fázi vzrušení→emoce→ akce, přičemž je zde zpětnovazebná smyčka, která zesiluje uvědomění chtění. Tyto techniky tedy umožňují proudění energie do emocí a posouvají pacienta do bodu akce.
Expresivní techniky jsou vytvořeny k tomu, aby umožnily proudění energie ve fázi cyklu kontaktu/stažení, kdy jde o akci→ interakci. Tyto techniky jsou zaměřeny na neretroflektovanou akci muskuloskeletálního systému a jeho interakci s okolním světem.
Uvažuji o dvou rovinách uvědomění. Existuje uvědomění před vyjádřením a uvědomění založené na činnosti. První rovinu uvědomění je možné rozvinout na dokonalou úroveň, avšak stále je to odlišná úroveň a má odlišnou kvalitu než uvědomění založené na vyjádření. Uvědomění založené na činnosti je celostnější a plnější, protože to není jen uvědomění potřeby, vzrušení a emoce, ale uvědomění celého cyklu kontaktu/stažení. Tyto úrovně uvědomění označuji jako úroveň I a úroveň II. Expresivní práce s tělem, pokud se podaří, posouvá pacienta na úroveň uvědomění II.
A závěrečná úvaha týkající se intervencí zaměřených na tělo, které se chystám popsat: mám dojem, že se u těchto technik objevuje jev analogický „poločasu rozpadu“ atomové fyziky. Radioaktivní prvky se rozpadají neboli ztrácejí radioaktivitu (tzn. energii či sílu) různou rychlostí, avšak u všech prvků se to děje podle stejného vzorce. Během určitého časového intervalu, přičemž délka tohoto intervalu je charakteristickou vlastností každého radioaktivního prvku, se rozpadne polovina atomů. Během dalšího časového intervalu o stejné délce se rozpadne polovina zbylých atomů a totéž se opakuje s každým dalším časovým intervalem. Takže poločas rozpadu radioaktivního prvku je doba potřebná k tomu, aby se rozpadla polovina atomů.
Z toho vyplývají tři důležité implikace. Za prvé radioaktivní energie v čase klesá. Za druhé pokles energie probíhá po logaritmické křivce. A za třetí lze radioaktivní prvky srovnávat podle rychlosti rozpadu neboli poločasu rozpadu. Jsem přesvědčen, že analogicky to platí i o technikách práce s tělem. Za prvé, když se techniky s pacientem používají opakovaně, ztrácejí během času účinnost. Za druhé průběh poklesu účinnosti, ačkoli nejde přesně matematicky popsat, se podobá logaritmické křivce. A za třetí má každá technika (přesněji technika v té podobě, v jaké ji provádí konkrétní terapeut) charakteristickou, i když ne matematicky přesnou rychlost ztráty účinnosti. Některé techniky mají tak dlouhý poločas rozpadu, že je lze s konkrétním pacientem téměř neomezeně opakovat, a stále mají dramatický přínos. Jiné techniky mají krátký poločas a mohou být efektivní pouze při několika opakování s jedním pacientem, nebo dokonce mohou být cenné pouze jednou či dvakrát. Poločas rozpadu se zřejmě nevztahuje k síle techniky jako takové, ale pouze k tomu, jak si technika uchovává působivost při opakovaném použití. Některé z nejintenzivnějších a nejdramatičtějších technik jsou vlastně, jak naznačoval Reich, technikami na jedno použití. Doporučuji, aby čtenář tento jev poločasu rozpadu zkoumal, když bude následující techniky praktikovat.