Etika psychoterapie zaměřené na tělo

Etika psychoterapie zaměřené na tělo

Ukázka se zabývá problematikou etiky při psychoterapii, terapeutovým chováním a přístupem. Je zde také kladen důraz na dobré vztahy mezi terapeuty a potlačení terapeutova EGA.

Jedním z pojmů, který je používán při definici etiky, je „povinnost“. Takže v této kapitole popíši některé z povinností, jež považuji pro psychoterapeuta zaměřeného na tělo za dobré a vhodné. Etika psychoterapeuta zaměřeného na tělo se obecně v žádném případě neliší od etiky jiných psychoterapeutů. Existují však určité etické úvahy, které mají specifické aplikace pro práci s tělem.
Za první etickou povinnost považuji to, co nazývám „egosyntonním imperativem“. Mám tím na mysli, že má -li člověk optimálně fungovat v roli terapeuta, je nezbytné, aby se k pacientovi vztahoval pouze způsoby, které jsou v souladu s tím, kdo (terapeut) je. Techniky, jak jsem již zdůraznil, získávají život a význam prostřednictvím osoby terapeuta. Je tedy imperativem, aby terapeut interagoval s pacientem pouze pomocí technik, které jsou konzistentní s jeho osobností. Používání egodystonních technik vede k mechanické a neautentické práci. Takže když se terapeut při používání techniky cítí sám sebou, jako by tato technika vycházela z něj, pak je vhodné, aby ji ponechal ve svém repertoáru. Další stránkou egosyntonního imperativu je, že pacient musí pracovat terapeutovým způsobem; způsobem, který terapeutovi umožňuje udržet si svoji integritu. Na tento bod mě upozornil John Warkentin na supervizním semináři před několika lety. Základní myšlenkou je: „Jsem, kdo jsem, a pracuji, jak pracuji.“ Jestliže pacient požaduje jiný způsob práce, který já neprovádím, je lepší s takovým pacientem nepracovat. Barry Stevens (1970, str. 7) to formuloval: „Když nesprávný člověk používá správné prostředky, správné prostředky fungují nesprávně.“
Když citlivý a obratný terapeut zaměřený na tělo pořádá workshop nebo seminář, kde předvádí svůj způsob práce, účastní se ho někdy pacienti jiných terapeutů, kteří jsou prací zaměřenou na tělo přitahováni. Pacienty může přitahovat sama práce s tělem, se kterou rezonují a považují ji za přínosnou. Druhou možností, která může nastat spolu s první, ale i bez ní, je okamžitý a silný pozitivní přenos, jejž si pacient vytvoří na vedoucího semináře, kterého pak vnímá ho jako velmi mocného až magického. Tito pacienti se pak mohou chtít stát pacienty vedoucího semináře. Etickou povinností v tomto případě je respektovat již existující terapeutický vztah. Suše řečeno, je etickou povinností nekrást pacienty jiným terapeutům. To znamená nesouhlasit s návštěvami pacienta jiného terapeuta bez výslovného souhlasu tohoto terapeuta, nebo dokud pacient první terapii jasně a čistě neukončí. Ukončení první terapie by nemělo být podporováno vedoucím workshopu či semináře. Cítím jako eticky jednoznačné následující věci. Za prvé u workshopů, které mám administrativně pod kontrolou, tisknu na přihlášku formulaci, že vyžaduji od všech účastníků, kteří v současné době docházejí na terapii, aby se přihlásili pouze s vědomím a souhlasem svého terapeuta. Za druhé nikdy nenavrhuji, aby účastníci workshopu pokračovali v terapeutické práci se mnou. Za třetí nikdy nekritizuji postupy jiných terapeutů, když se mě na ně účastníci ptají. Za čtvrté, když se mě účastník ptá, jestli by ke mně mohl chodit, vždy zjišťuji, zda v současnosti je, či není v terapii. Odpoví- -li ano, vždy navrhuji, aby téma probral se svým terapeutem. Příležitostně mě kontaktuje někdo, kdo chodí do terapie k někomu jinému a chce současně chodit ke mně. Pokud to ještě neprodiskutoval se svým terapeutem a nezískal jeho souhlas, požádám dotyčného, aby tak učinil. Již jsem tímto způsobem s lidmi, kteří zároveň chodili do terapie k někomu jinému, pracoval. Aby taková práce fungovala, vyjasnil jsem si, že tento terapeut je primárním terapeutem a já jsem v sekundární roli konzultanta. Kromě toho je nezbytné, aby mezi mnou a druhým terapeutem byla jasná a otevřená komunikace. V takovém případě to byl úspěšný počin, i když šlo o terapeuta, který měl odlišný teoretický přístup a pracoval odlišným způsobem. Například šlo o situaci, kdy byl pacient současně v psychoanalýze. Etickým principem je nevyužívat kouzlo práce s tělem způsobem, který nerespektuje jiné terapeuty a terapeutické aliance.
V pojednání o expresivní práci s tělem jsem zmínil, že exprese může být nácvikem vyjádření ve skutečné situaci, nebo může jít o primární expresi s cílem symbolického zpracování určitého tématu v terapeutickém sezení. V druhém případě, kdy je cílem odblokování či dezinhibice primární úrovně exprese, je povinností terapeuta objasnit, že expresivní práce neznamená povolení chovat se tímto způsobem v reálném světě, ani není nácvikem takového chování. Terapeut musí jasně rozlišit mezi svobodou, která je důsledkem otevření primárních způsobů konkrétního vyjádření, jež umožňují symbolické zpracování dříve zablokované energie, a odpovědností za volbu vhodného chování v sociálním světě.
Poměrně samozřejmou etickou povinností, kterou chci však přesto zmínit, je nepoužívat sílu technik zaměřených na tělo k posilování terapeutova ega. Jak již bylo mnoha slovy napsáno a citováno, funkcí terapeuta je podporovat růst pacienta, a nikoli předvádět vlastní moc. To znamená posuzovat, jaká intervence, pokud vůbec nějaká, je v danou chvíli v pacientově nejlepším zájmu a jednat podle toho. Často to obnáší vyhnout se pokušení okázalých a dramatických intervencí. Toto pokušení je pravděpodobně větší, když práce probíhá před svědky, jako na workshopech nebo seminářích.
S předchozím etickým principem je úzce spojen další, který se týká toho, zda je práce zábavná. Opět, jak již bylo řečeno výše, etickým cílem terapeuta je podporovat růst pacienta, tedy být s pacientem jakýmkoli způsobem, který tomuto cíli slouží a zároveň uchovává integritu terapeuta. To znamená vyhnout se pokušení si spolu s pacientem hrát a bavit se, pokud to v danou chvíli není v pacientově nejlepším zájmu a slouží to vyhýbání. Pacient zde není pro terapeutovu zábavu. Nicméně u dobré terapie se může stát, že terapeut pacienta oceňuje a terapie jej v kontextu dobrého terapeutického procesu baví. Humor, hra a veselí mají jistě v terapii své místo, pokud to jsou způsoby bytí vedoucí k růstu, a ne způsoby vyhýbání se práci, která je pro terapeuta nebo pacienta méně příjemná. Nakonec pacient je tím, kdo platí.