Organismický pohled na psychopatologii

Organismický pohled na psychopatologii

Velice zajímavý a čtivý rozbor popisující problematiku sociální izolace a procesu lidských kontaktů. V ukázce je názorně popsán princip kontaktů, od počáteční fáze chtění až po jejich naplnění.

Dokud se kontaktní cykly vynořují a ustupují hladce, uchovávají organismus a naplňují jeho potřebu sebeaktualizace, potud je organismus ve stavu psychobiologického zdraví. Existují však dvě kategorie problémů, které mohou cykly narušovat. První je, že v prostředí není přítomna osoba nebo věc nezbytná pro uspokojení potřeby. To je problém politiky, ekonomie, technologie, ekologie a podobných oborů, nikoli otázkou psychopatologie osobnosti jako takové. Druhou kategorií problémů, které narušují zdravý kontakt a stažení, je psychopatologie jedince. Tato kategorie se týká způsobu, jak člověk sám sebe v kontaktním cyklu zastavuje, a brání tak jeho rytmickému průběhu. Například: když budu sám na vzdáleném a izolovaném místě, nebudu schopen naplnit své interpersonální potřeby (pozitivní ocenění, úctu, lásku, sex). Skutečné interpersonální naplnění těchto potřeb nebude možné a mé lidství bude strádat, pokud tam budu dlouhou dobu. Tak to bude bez ohledu na úroveň mého psychického fungování. Na druhou stranu pokud své interpersonální potřeby nebudu schopen naplnit v situaci, kdy kolem mě budou vhodní a přijatelní lidé, je zde psychický problém. Když nenaplním své potřeby ze strachu vyjít ven, žádat a kontaktovat, pak funguji patologicky. Psychopatologii definuji jako jakýkoli vzorec navyklých způsobů sebepřerušování v cyklu kontaktu a stažení (Smith, 1979). Tyto navyklé způsoby sebepřerušování zatemňují vnitřní hlas sdělující „moudrost organismu“ a vedou ke stále narůstajícímu sebeodcizení.
V kontaktním cyklu je několik bodů, kdy může k sebepřerušení dojít (viz obr. 3). Tyto body jsou jedním z faktorů, které přispívají k myriádám forem, jichž může psychopatologie nabývat.
Nyní chci rozvést téma, „co“ tvoří psychopatologii, tedy způsoby sebepřerušování v životním procesu.
Zaprvé je zde volba – uvědomit si svá chtění, či nikoli. Nebýt si vědom svých chtění znamená zůstat v epizodě stažení, ačkoli se již objevilo chtění. Takový pacient je bez výrazu, anebo na otázky: „Co chceš?“, „Co by sis přál?“ odpovídá: „Já nevím.“ Často skutečnost, že chtění je přítomno, ačkoli mu není dovoleno vstoupit do vědomí, naznačuje zvýšený neklid a nervozita. To je podstatou nudy: něco chci, nedovolím si uvědomit, co to je, takže cítím nedostatek a neklid.
Zajímavou variantou problému s uvědoměním chtění je neschopnost rozlišit potřeby a preference. Obvyklou formou je zaměnit preferenci za potřebu. To samozřejmě „zvýší sázku“ (úsilí) , protože potřeby jsou nezbytné pro přežití organismu a uchování lidskosti. Pokud si člověk myslí, že preference je potřebou, bude reagovat silně a nepřiměřeně na něco, co je ve skutečnosti pouze nepohodlí vyvolané upřením určité preference. Množství extrémního chování, náročnosti a násilí je důsledkem právě tohoto neúplného a slabého uvědomění. Záměna preference za potřebu může být označena jako závislost. Závislý člověk jedná tak, jako by musel uspokojit chtění téměř za jakoukoli cenu. Tragickým případem takové závislosti je člověk, který chce milenku, avšak věří, že jeho preference určité osoby je potřebou. Je pak touto osobou „posedlý“, a pokud dotyčná s jeho potřebou lásky, náklonnosti a pozornosti nesouhlasí, může v zoufalství zabít sebe nebo i ji. Tato závislost je silně posilována lyrikou populárních písní (např. „Musíš to být ty…“, „Nemohu bez tebe žít…“). K podrobnému a inspirativnímu zkoumání potřeb, preferencí a závislosti a jejich vztahů, dynamiky a důsledků doporučuji knihu Kena Keyse The Handbook to Higher Consciousness (Průvodce k vyššímu vědomí, 1972).
Druhým bodem sebepřerušování je kritický bod mezi chtěním a vzrušením. Člověk, který se přerušuje v tomto bodě, není schopen si uvědomit probíhající fyziologické vzrušení. Takže když se ho zeptáme, čeho si je vědom, odpoví: „Ničeho,“ ačkoli na něm mohou být patrné vnější známky vzrušení.
Přechod od vzrušení k emoci je třetím bodem možného sebepřerušení. V tomto případě brání nedostatečné uvědomění diferenciaci vzrušení na specifickou afektivní zkušenost. Takový pacient, když se jej zeptáme, co cítí, odpoví něco jako: „Cítím napětí“ nebo „Jsem nervózní.“
Čtvrtý bod sebepřerušování, přechod mezi emocí a akcí, je posunem do oblasti exprese. Při blokování přechodu od poloviny kontaktní epizody související s uvědoměním k polovině související s expresí je znemožněno proudění energie do muskuloskeletálního systému. Rozhodnutí přerušit se v tomto bodě a zůstat v oblasti před akcí je běžné u nadměrně socializovaných pacientů, kteří se zabývají ruminacemi a obsesemi, místo aby riskovali „špatné chování“.
Jakmile člověk přejde do oblasti exprese, následuje rozhodnutí, jestli jednat interaktivně, či nikoli. To je pátý bod sebepřerušení – nedovolit, aby akce směřovala k interakci s cílem, který by umožnil uspokojení. Volbou zde je buď vůbec neinteragovat, nebo interagovat s cílem, který je pro poskytnutí uspokojení nevhodný.
Šestý bod sebepřerušování je mezi interakcí a uspokojením. Pacient, který se blokuje v tomto momentě, si nedovolí uspokojení, přestože všechny předchozí kroky proběhly přiměřeně.
Jestli se člověk po dosažení uspokojení přesune do epizody stažení, či nikoli, je sedmý rozhodující blok proudění či bod sebepřerušování. Pokud se epizoda kontaktu prodlužuje za bod uspokojení, začne být kontakt nucený a nepřirozený, a to, co dříve bylo uspokojivé, je nyní nechutné a odporné. To je situace pacientů, kteří se různou formou „něčeho drží“ (jsou závislí); od přejídání po zůstávání ve špatných vztazích nebo pracovních situacích. Perls (1969) to nazýval „zakousnout se a nepustit“.
Shrneme -li výše řečené, sebepřerušování v kontaktním cyklu je možné uskutečnit v jakémkoli ze sedmi bodů cyklu. Takové sebepřerušování způsobuje, že tok psychobiologických životních procesů proudí v krátkém oběhu. Otázka zní, zda umožňuji přirozený tok svých energetických procesů, nebo zda nedbám moudrosti organismu a toto proudění přerušuji. Rozhodnutí přerušit sebe sama znamená ponechat potřebu či preferenci bez naplnění, a tudíž nahromadění „nedokončených záležitostí“. Přerušit sebe sama znamená vyhnout se: vyhnout se dalšímu kroku v cyklu, a nakonec se vyhnout plnosti života.