Základní struktura neuróz

Základní struktura neuróz

Úzkost má svoje kořeny v momenální situaci či v hlubší minulosti. V ukázce je odkaz až na dětský věk, ve kterém se utváří osobnost člověka. Pokud dítě cítí, že je milované a oceňované, snese i mnohá příkoří (tělesné tresty apod.). Pokud však vyrůstá v rodině bez hlubších citových vazeb, příkoří ze strany rodičů mohou narušit jeho psychický vývoj.

Úzkost může být plně vysvětlena aktuální konfliktní situací. Pokud se však se situací, jež vyvolává úzkost, setkáme u charakterové neurózy, vždy musíme vzít do úvahy již dříve existující úzkosti, abychom vysvětlili, proč v tomto konkrétním případě vznikla hostilita a proč byla vytěsněna. Zjistíme pak, že tato předchozí úzkost byla sama důsledkem ještě dříve existující hostility a tak dále. Abychom pochopili, jak celý tento vývoj začal, musíme se vrátit do dětství.
Toto je jedna z mála příležitostí, kdy se budu otázkou zážitků v dětství zabývat. Důvod, proč se budu na dětství odvolávat méně, než je v psychoanalytické literatuře běžné, není ten, že bych považovala zážitky z dětství za méně důležité, než je tomu u jiných psychoanalytických autorů, ale že se v této knize více zabývám skutečnou strukturou neurotické osobnosti než individuálními prožitky, které ji podmiňují.
Při zkoumání kazuistik z období dětství u velkého množství neurotických lidí jsem zjistila, že společným jmenovatelem všech je prostředí vykazující v různých kombinacích následující rysy.
Základním zlem je v každém případě nedostatek opravdové vřelosti a citu. Dítě může vydržet velkou dávku toho, co se často považuje za traumatické – jako například náhlé odstavení, občasné bití, sexuální zážitky – pokud vnitřně cítí, že je chtěné a milované. Netřeba zdůrazňovat, že dítě přesně pozná, zda je láska ryzí, a že je nelze oklamat žádným falešným předstíráním. Hlavní důvod, proč dítě nedostává dostatek vřelosti a citů, spočívá v neschopnosti rodičů toto poskytnout kvůli jejich vlastní neuróze. Ze své zkušenosti vím, jak často se zásadní absence vřelých citů maskuje a rodiče tvrdí, že jednají v nejlepším zájmu dítěte. Výchovné teorie, přehnaná starostlivost nebo sebeobětující postoj „ideální“ matky jsou základními faktory přispívajícími k atmosféře, která více než cokoli jiného klade základní kámen pro budoucí pocity obrovské nejistoty.
Dále na straně rodičů nacházíme různé chování či postoje, které nutně musí vyvolat hostilitu – například upřednostňování jiných dětí, nepředvídatelné přechody mezi nadměrnou shovívavostí a odmítavým posměchem, nesplněné sliby a v neposlední řadě postoj k potřebám dítěte. Ten prochází nejrůznějšími stupni od chvilkové nešetrnosti až po trvalé narušování těch nejlegitimnějších přání dítěte jako například znevažování kamarádství, zesměšňování nezávislého myšlení, tlumení zájmu o vlastní aktivity, ať už umělecké, sportovní nebo stavitelské – což celkově představuje takový postoj rodičů, který – třeba ani ne záměrně – znamená zlomení dětské vůle.
V psychoanalytické literatuře, jež se zabývá faktory vyvolávajícími u dítěte hostilitu, je hlavní důraz kladen na frustraci dětských přání, zejména přání v sexuální oblasti, a na žárlivost. Je možné, že infantilní hostilita vzniká zčásti kvůli zakazujícímu kulturnímu postoji vůči potěšení všeobecně a vůči dětské sexualitě konkrétně – ať už se týká sexuální zvídavosti, masturbace nebo sexuálních her s jinými dětmi. Avšak frustrace není určitě jediným zdrojem vzpurné nepřátelskosti. Pozorování ukazují zcela jasně, že děti, stejně jako dospělí, dokážou snášet značnou deprivaci, pokud mají pocit, že tato deprivace je spravedlivá, nutná nebo účelná. Dítěti například nevadí výchova k čistotě, pokud na ní rodiče nepřiměřeně nebazírují a nenutí k ní dítě menším či větším násilím. Stejně tak dítěti nevadí občasný trest, pokud se celkově cítí jisté a milované a pokud považuje trest za spravedlivý a nevykonávaný s úmyslem zranit nebo ponížit. Otázka, zda frustrace jako taková navádí k hostilitě, se těžko posuzuje, protože v okolí, které dítěti přináší mnoho deprivací, je obvykle přítomna celá řada dalších podněcujících faktorů. Záleží spíše na tom, v jakém ovzduší frustrace dolehne, než na frustraci samotné.
Zdůrazňuji to proto, že zveličování nebezpečí frustrace jako takové dovedlo mnohé rodiče k tomu, že zacházejí ještě dále než sám Freud a upouštějí od jakéhokoli nátlaku na dítě, aby mu náhodou neublížili.
Žárlivost určitě může být zdrojem silné nenávisti jak u dětí, tak u dospělých. Není pochyb o roli, již může u neurotických dětí hrát žárlivost mezi sourozenci 2 a žárlivost jednoho nebo druhého rodiče, ani o trvalém vlivu tohoto postoje na pozdější život. Nicméně vzniká otázka po okolnostech vzniku této žárlivosti. Vznikne žárlivá reakce, tak jak je pozorována při sourozenecké rivalitě a při oidipském komplexu, u každého dítěte, nebo je vyvolána specifickými okolnostmi?
Freud pozoroval oidipský komplex na neurotických lidech. Přitom zjistil, že vybičované žárlivé reakce ze strany jednoho z rodičů jsou dostatečně destruktivní na to, aby vyvolaly strach a pravděpodobně také měly trvalý nepříznivý vliv na formování charakteru a osobních vztahů. Jelikož tento jev pozoroval u neurotických lidí dnešní doby často, považoval jej za univerzální. Nejenže předpokládal, že oidipský komplex je samotným jádrem neuróz, ale také se tímto způsobem snažil pochopit složité jevy jiných kultur. Ovšem toto zobecnění je diskutabilní. Některé žárlivé reakce opravdu vznikají v naší kultuře snadno ve vztazích mezi sourozenci stejně jako ve vztazích mezi rodiči a dětmi, tak jako se objevují v každé skupině lidí, kteří žijí blízko vedle sebe. Avšak neexistují žádné důkazy, že destruktivní a trvalé žárlivé reakce – a právě tyto máme na mysli, když mluvíme o oidipském komplexu nebo o sourozenecké rivalitě – jsou v naší kultuře, nemluvě o kulturách jiných, tak běžné, jak Freud předpokládá. Jsou to obecné lidské reakce, ale jsou uměle vyvolávány atmosférou, v níž dítě vyrůstá.