Dlouhá cesta domů

Dlouhá cesta domů

Poutavý příběh o tom, že snaha o perfektcionismus a dokonalost může být (někdy) překážkou ve vztazích. Právě naše nedokonalost nás často přibližuje ostatním.

Období krize bývá často také obdobím objevů, kdy už nemůžeme jednat starými osvědčenými způsoby a rychle si osvojujeme nové. Krize je někdy významným impulzem osobního růstu.
Chodívala ke mně žena, která před osmi lety prodělala rakovinu děložního čípku. Když docházela na onkologickou léčbu, vídaly jsme se jednou týdně, ale teď ke mně zašla jen občas, když prožívala napjaté období. Helena byla krasavice a věnovala mnoho času péči o svůj vzhled. Dokonce i v nejtěžším období chemoterapie a nemoci měla dokonale upravené nehty a učesané paruky. Nikdo ji nikdy neviděl nenalíčenou. V současné době žila sama, ale když byla vdaná, vstávala vždy o půl hodiny dříve než manžel, aby se upravila a oblékla.
Podle koeficientu stresu, který vytvořili američtí psychologové Holmes a Rahe, je povýšení v práci stejnou zátěží jako propuštění; sňatek působí na hladinu stresu stejně jako rozvod. Zdrojem stresu je patrně změna sama a nezáleží na tom, zda člověk prožívá ztrátu nebo úspěch. Tentokrát za mnou Helena přišla proto, že se zasnoubila. Popisovala svého snoubence jako skvělého člověka – je laskavý, oddaný, inteligentní a vtipný. Navíc je úspěšný a vynalézavý obchodník. Žijí jistý čas společně a vycházejí spolu velmi dobře. K dokonalosti mu chybělo jediné: postrádal vášeň. Jejich intimní život byl příjemný, ale nudný. Žádal ji o dovolení pokaždé, když ji chtěl políbit. Mužné chování si Helena představovala poněkud jinak.
To vše se změnilo 17. října 1989, čtyři minuty po páté hodině. Onoho odpoledne byla Helena v jednom z luxusních obchodních domů ve středu San Franciska a nakupovala šaty, které si chtěla vzít na obchodní večeři pořádanou fi rmou jejího snoubence. Ve společnosti prodavačky právě zkoušela fuchsiové hedvábné šaty a rozhodla se, že si je koupí. Prodavačka Heleně navrhla, aby si nechala šaty na sobě a zašla si do sedmého poschodí vybrat vhodné střevíce. Helena nechala všechny své věci v zamčené zkušební kabince a šla do oddělení s obuví. Ve chvíli, kdy si zkoušela střevíčky v odstínu šatů, udeřilo zemětřesení.
Všechna světla zhasla. Budova se prudce otřásla a Helena upadla. Ve tmě slyšela, jak všude kolem padají předměty. Jakmile otřesy ustaly, podařilo se jí společně s několika prodavačkami a ostatními zákazníky sejít po tmavém schodišti ke vstupním dveřím. Všude se válelo rozbité sklo.
Helena stála na ulici v drahých šatech a v dokonale sladěných střevících s deseticentimetrovými podpatky. Všude kolem pobíhali vyděšení a zmatení lidé. Helenino oblečení i peněženka zůstaly kdesi v temných útrobách budovy, do níž se už neodvažovala vstoupit. Neměla u sebe peníze ani klíčky od auta. Zašla na roh do telefonní budky a zvedla sluchátko. Telefon byl hluchý.
Helena nikdy neuměla požádat o pomoc a nedokázala to ani v tuto chvíli. Obrátila se k severu a vydala se na cestu k domovu, který ležel mnoho kilometrů odtud v San Rafael.
Cesta domů jí trvala téměř osm hodin. Po chvíli ji rozbolely nohy, proto si sundala střevíčky a zahodila je. Zanedlouho se samozřejmě roztrhaly i punčochy a Heleně začala krvácet chodidla. Míjela zhroucené budovy, překračovala sutiny, brodila se špinavou vodou z hasičských stříkaček. Špinavá, zpocená a rozcuchaná prošla přístavem k mostu Golden Gate a pokračovala v cestě. Domů dorazila chvíli po půlnoci a zaklepala na vstupní dveře. Snoubenec jí otevřel. Poprvé v životě ji viděl neučesanou. Beze slova ji popadl do náruče, prudce zavřel dveře, zasypal její špinavý a uslzený obličej polibky a pomiloval se s ní na podlaze v předsíni.
Helena je velmi inteligentní žena, ale nechápala, proč se z jejího snoubence najednou stal tak vášnivý milenec. Když se ho na to zeptala, odpověděl prostě: „Vždycky jsem se bál, že ti rozmažu rtěnku.“
Helena mi vyprávěla, že když se začíná vracet ke svému bývalému perfekcionismu, vzpomene si na to, co viděla ve snoubencových očích ve chvíli, kdy jí otevřel dveře. Po celý život byla zvyklá na pohledy mužů, ale takový výraz v mužských očích dosud nikdy neviděla.
V jádru každého důvěrného vztahu je jistá zranitelnost. Je těžké svěřit se někomu s vlastní zranitelností, dokud u něj nezpozorujeme stejnou zranitelnost a dokud nemáme jistotu, že nás nebude soudit. V jistém smyslu je to právě naše nedokonalost, a dokonce i bolest, které nás přibližují ostatním.