Profesionálové nepláčou

Profesionálové nepláčou

Lékařská profese vyžaduje nemalé nároky na psychiku. I doktor je jenom člověk. Zamyšlení nad ztrátami a zklamáním při neúspěšné léčbě pacientů přináší tato ukázka.

Jednou z nejčastějších zkušeností v lékařské praxi je pocit ztráty a zklamání. Každý lékař zažívá během jediného týdne řadu zklamání, od těch malých, kdy laboratorní testy ukážou, že léčba je neúčinná, až po ta velká, kdy pacient zemře. Pro každého odpovědného člověka je to nemírná zátěž. Přesto většinu těchto ztrát nikdo nepřizná a nikdo se pro ně nermoutí.
V současné době vedu na místní lékařské fakultě kurz pro studenty prvního a druhého ročníku. V jednom z večerních seminářů zkoumáme své postoje ke ztrátě; odkrýváme své názory, které si přinášíme z rodiny; popisujeme své strategie, jimiž se vyrovnáváme se ztrátami; zkoumáme, co děláme místo truchlení. Často je to velmi dojemná zkušenost, díky níž studenti poznají sami sebe a své spolužáky z jiného hlediska.
Na závěr jednoho z večerních seminářů se přihlásila jedna studentka a řekla, že jejich skupina už absolvovala dvě přednášky o truchlení na katedře psychiatrie. Nevěděla jsem o tom a omlouvala jsem se. Snad jsem měla pro naši diskusi vybrat jiné téma. „Ale kdepak,“ řekla studentka. „Bylo to docela jiné. Přednášeli nám o teorii žalu a jak máme poznat, když pacient truchlí kvůli ztrátě. A že to máme respektovat. Neřekli nám ale, že i my bychom měli truchlit.“
Očekávat, že každodenní kontakt s utrpením a ztrátami se nás nedotkne, je stejně bláhové jako čekat, že projdeme vodou a nezmáčíme se. Tento typ popření není žádná maličkost. Způsob, jímž se vyrovnáváme se ztrátami, do značné míry utváří naši schopnost naplno prožívat život. Způsob, jímž se před ztrátami chráníme, může být současně způsobem, jímž se distancujeme od života.
Jestliže se člověk chrání před ztrátou a nedovolí si truchlit a potom se ze ztráty zotavit, je na nejjistější cestě k vyhoření. Jen velmi málo odborníků, které jsem léčila kvůli vyhoření, za mnou přišlo se slovy, že vyhořeli. Myslím, že si to většinou ani neuvědomovali. Nejčastěji jsem od nich slýchávala: „Něco se se mnou děje. Už mi na ničem nezáleží. Před očima se mi dějí strašné věci a já nic necítím.“
Ale lidé, kterým na ničem nezáleží, jen málokdy vyhoří. Psychopati nevyhoří. Neznáme vyhořelé tyrany a diktátory. Do stavu otupělosti se dostanou jen lidé, kteří mají zájem o druhé. Člověk nevyhoří proto, že by neměl zájem o druhé, ale proto, že neumí truchlit. Člověk vyhoří proto, že jeho srdce překypuje pocitem ztráty a není v něm další místo na starost o druhé.
V knihách o vyhoření se píše o faktorech, které pomáhají tuto situaci překonat: odpočinek, pohyb, hra, opuštění nerealistických očekávání. Podle mých zkušeností se vyhoření začne hojit teprve tehdy, až se člověk naučí truchlit. Truchlení je jistým typem péče o sebe, je protijedem proti profesionální rutině. Profesionální zdravotníci nepláčou. Bohužel.
Druhý den mé praxe na pediatrickém oddělení jsem šla s nemocničním lékařem za mladými rodiči. Měli jsme jim říci, že při automobilové nehodě, z níž oni sami vyvázli bez zranění, zahynulo jejich jediné dítě. Nebyla jsem na podobné situace zvyklá a když se rodiče rozplakali, plakala jsem s nimi. Později si mě lékař vzal stranou a řekl mi, že jsem se chovala velmi neprofesionálně. „Ti lidé se spoléhají na naši sílu,“ řekl. Prý jsem je zklamala. Vzala jsem si kritiku k srdci. Poté co jsem se sama stala nemocniční lékařkou, jsem neplakala celá léta.
Onoho roku jsme v nemocnici zachraňovali dvouleté dítě, které zůstalo na chvíli bez dozoru a utopilo se ve vaně. Snažili jsme se dítě vzkřísit, ale asi po hodině jsme museli přiznat porážku. Vzala jsem s sebou praktikanta a šli jsme říci rodičům, že se nám jejich dítě nepodařilo zachránit. Zdrcení rodiče začali plakat. Stála jsem tam mlčky a klidně ve svém bílém plášti a vedle mě stál otřesený praktikant. Otec dítěte ke mně po chvíli vzhlédl: „Promiňte, paní doktorko, za chvíli se uklidním.“ Vzpomínám si na toho muže s uslzenými tvářemi a zahanbeně myslím na jeho omluvu. V té době jsem byla přesvědčená, že můj žal je zbytečné plýtvání časem. Dostala jsem se do postavení člověka, kterému se lidé omlouvají za to, že truchlí.
Vzpomínám si na svou praxi na pediatrickém oddělení v nemocnici Memorial Sloan-Kettering Cancer Center v New Yorku. Každý den zemřelo jedno dítě. Vždycky ráno jsme se sešli v pitevně a mluvili jsme s patologem o dítěti, které zemřelo včera nebo v průběhu noci. Pak jsem odcházela z pitevny na dětské oddělení a v duchu jsem si říkala: „Tak, jedeme dál.“
Stejný přístup ke ztrátám jsem si osvojila také ve své rodině. Ještě téhož odpoledne, kdy nějaké auto na silnici přejelo mé desetitýdenní kotě, mě matka vzala do obchodu se zvířaty a koupila mi nové kotě. Od časného věku mě učili, že když se stane něco smutného, nejlepší je nemyslet na to a začít se zabývat něčím jiným. V medicíně to obvykle bohužel byla další tragédie.
V zásadě jde o to, že zármutkem nepomáháme žádnému konkrétnímu pacientovi. Truchlíme proto, že tím pomáháme sobě. Zármutek nám umožní pokračovat dále i po utrpěné ztrátě. Uzdraví nás natolik, abychom mohli znovu někoho milovat. Přístup „jedeme dál“ je popřením běžné lidskosti; je tvrzením, že před našima očima může zemřít člověk, aniž by se nás to dotklo. Je to odmítnutí celistvosti, základního lidského vztahu. Když to vyslovíme nahlas, nedává to žádný smysl.