Formy, způsoby a motivy suicidálního jednání

Formy, způsoby a motivy suicidálního jednání

J. Koutek

U suicidálního chování a jednání rozlišujeme různé formy: od suicidálních myšlenek a tendencí přes suicidální pokus až po letálně končící dokonané suicidium. Pro posouzení nebezpečnosti sebevražedného jednání i pro jeho výsledek má význam způsob, jakým chtěl postižený svého úmyslu docílit. Při vyšetření se též zaměřujeme na motivy, které k tomuto jednání vedly.

3.1 Formy suicidálního chování

Suicidální chování u dětí a adolescentů se vyskytuje stejně jako u dospělých v několika formách. Rozlišujeme suicidální myšlenky, suicidální tendence, suicidální pokus a dokonané suicidium. Je otázkou, zda formy suicidálního chování se od sebe liší pouze kvantitativně, nebo je mezi nimi rozdíl kvalitativní. V prvním případě by podle některých autorů toto chování leželo na jedné kontinuální přímce a rozdíl by byl pouze v intenzitě suicidálních tendencí a v pevnosti rozhodnutí zemřít. Pokud by toto rozhodnutí nebylo jednoznačné, pak by se suicidální chování projevovalo pouze myšlenkami, silnější intenzita suicidálních tendencí by byla spojena s konkrétním plánováním suicidia. Nejsilnější tendence zemřít se pak projevuje sebevražedným pokusem a dokonanou sebevraždou. Podle jiných autorů toto chování neleží na jedné přímce a neliší se pouze kvantitativně, ale i kvalitativně. Z tohoto hlediska něco jiného znamenají suicidální myšlenky a suicidální tendence, suicidální pokus pak není pouze nepodařená sebevražda.

Suicidální myšlenky

S myšlenkou, co by bylo, kdyby člověk nebyl, kdyby usnul a neprobudil se, je asi konfrontován téměř každý. Dosti typicky tyto myšlenky patří k dospívání. Jde však ve většině případů pouze o frustní suicidální nápady, bez větší intenzity a zcela u nich chybí tendence k realizaci. Někdy mají spíše nutkavý charakter. Suicidální myšlenky jako forma suicidálního chování jsou intenzivní, dotyčný se jimi zabývá převážnou část svého času a myšlenky jsou obtížně odklonitelné. Někteří pacienti nám myšlenky na sebevraždu líčili jako egosyntonní, tj. myšlenky, které považovali za své, byli s nimi srozuměni a nepovažovali je za cosi cizorodého. Jiní však tyto myšlenky popisovali jako egodystonní, až nutkavé, které se vracely, ačkoliv je chtěl jejich nositel zaplašit.

Suicidální myšlenky jsou charakterizovány podle Poustky verbálními i neverbálními projevy toho, že se jejich nositel zabývá myšlenkami na sebevraždu. Pokud zkoumáme suicidální myšlenky, musíme se zabývat hodnocením jejich intenzity, kolik času pacientovi zabírají, nakolik jsou odklonitelné. Důležitým faktorem pro posouzení jejich nebezpečnosti je jejich konkrétnost, tj. nakolik je jasná představa o možnosti sebevraždy, jakým způsobem a na jakém místě by se měla odehrát, zda je např. připravován dopis na rozloučenou apod.

Pokud je suicidium již konkrétně připravováno, postižený si již např. shromažďuje léky nebo si pořídil za tímto účelem zbraň, hovoříme o suicidálních tendencích. Suicidální tendence představují další krok v suicidálním chování směrem k suicidiu.

 

Patnáctiletá dívka trpící depresí, jejímž obsahem je školní neúspěšnost, obavy z budoucnosti, z toho, jak zvládne přijímací zkoušky, měla suicidální nápady a myšlenky asi tři týdny. Napadalo ji, že si koupí v lékárně léky, sní je, poté usne a již se neprobudí. Postupně tyto nápady a myšlenky vykrystalizovaly do rozhodnutí, že skočí z výšky. V inkriminovaný den nešla do školy, nejdříve několikrát prošla přes Nuselský most, ke skoku z něho se však neodhodlala. Poté vešla do výškové budovy, vyjela výtahem do nejvyššího patra a rozhodovala se skočit dolů. Opět to naštěstí nedokázala, po několika hodinách zatelefonovala své matce na mobil a požádala ji o pomoc.

Suicidální pokus

Dalším stupněm suicidálního chování je suicidální pokus. Suicidální pokus je definován jako každý život ohrožující akt s úmyslem zemřít, avšak nikoli s letálním koncem. Je otázkou, zda suicidální pokus je pouze „nepodařená sebevražda“, tedy rozdíl je pouze kvantitativní, nebo je kvalitativně odlišnou formou suicidálního jednání. Jak jsme se již zmínili, někteří autoři vidí suicidální chování a jednání jako kontinuální přímku, kde na jednom pólu jsou suicidální myšlenky a na pólu druhém dokonané suicidium. Přechody mezi jednotlivými formami tohoto chování nevidí tak ostře a jednoznačně, jak by bylo možno uvažovat podle výsledku suicidálního jednání, kdy na jedné straně je život a na straně druhé smrt. Jiní vidí mezi suicidálním pokusem a dokonaným suicidiem přímo kvalitativní rozdíly.

Mezi suicidiem a suicidálním pokusem jsou uváděny následující rozdíly:

l u žen se vyskytuje častěji suicidální pokus, u mužů dokonané suicidium;

l sebevražedný pokus u obou pohlaví dominuje především v první polovině života, zatímco dokonané suicidium v druhé polovině;

l při sebevražedných pokusech je častěji použita tzv. měkká metoda (např. intoxikace medikamenty), zatímco u dokonaných suicidií jsou voleny tzv. tvrdé metody (strangulace, střelná rána);

l motivy vedoucí k suicidálním pokusům jsou většinou z oblasti interpersonálních vztahů, zatímco u sebevraždy bývají motivy z oblasti intrapsychické a z problémů ohrožení;

l k suicidálním pokusům dochází nejčastěji ze spontánního, málo promyšleného rozhodnutí, suicidium je naproti tomu výsledkem delšího plánování a příprav.

Mnozí autoři upozorňují na to, že úmysl zemřít nemusí být jednoznačný. Mohou být přítomny ambivalentní postoje ke smrti a suicidálním činem je vlastně dáván život v sázku. Postoje ke smrti mohou být vědomé i nevědomé a mohou být vyjádřeny charakterem, a tedy často i výsledkem suicidálního jednání. Nejednoznačnost postoje k přání zemřít je typická pro adolescentní věk. Řada našich pacientů v tomto věku nám i po somaticky závažném suicidálním pokusu sdělila, že „to jen zkoušeli; kdyby umřeli, bylo by to dobré; to, že přežili, je rovněž dobré“. Tomuto jednání jsou nápadně podobné některé „adrenalinové sporty“ adolescentů, jako je jízda na nárazníku metra nebo vjíždění plnou rychlostí do křižovatky z vedlejší silnice.

Zvláštním případem nedokonaného suicidálního jednání je parasuicidium. To je definováno jako suicidální pokus, u něhož není přítomen úmysl zemřít – jde tedy spíše o sebepoškození. I to však může nešťastnou náhodou či nesprávným odhadem např. toxicity léku skončit letálně.

Můžeme se též setkat s přímou simulací suicidálního jednání, tedy jeho předstíráním. Toto jednání nebývá spojeno s autoagresivními projevy a jeho účelem je něčeho dosáhnout, případně se něčemu nepříjemnému vyhnout.

Suicidium

Dokonané suicidium je charakterizováno jako sebepoškozující akt s následkem smrti, který je způsoben sebou samým s vědomým úmyslem zemřít. Tato definice naráží na již výše uvedený problém kombinace vědomé a nevědomé motivace a nejednoznačnosti úmyslu zemřít. Stengel proto navrhuje suicidium definovat jako každý záměrný sebepoškozující akt, při němž si osoba, která se ho dopouští, nemůže být jista, zda jej přežije. Ačkoliv připouštíme nepochybně i složku nevědomé motivace, patří k sebevražednému aktu úmysl zemřít „zde a nyní“. Jde též o časově ohraničený akt, v průběhu jedné chvíle, několika minut či hodin, nanejvýše několika dnů. Můžeme se setkat například s protrahovaným suicidálním jedním, kdy se dítě nebo adolescent intoxikuje medikamenty opakovaně v průběhu několika dnů. Často dochází k postupnému zvyšování dávky. Důvodem může být i to, že suicidant neodhadne potřebnou dávku vedoucí k letálnímu konci. Když zjistí, že jeho čin nevedl ke smrti, svůj pokus opakuje. Další příčinou bývá ambivalentní postoj ke smrti, který vede k tomu, že není použita letální dávka. V tomto případě lze samozřejmě též uvažovat o pevnosti jeho rozhodnutí, opět jde spíše o „dávání života v sázku“ s větší možností přežít. Protrahované suicidální jednání může být prováděno různými způsoby, například pořezáním. Toto chování často hraničí se sebepoškozováním, u něhož však úmysl zemřít není přítomen.

Bilanční sebevražda je suicidium dokonané na základě předchozího bilancování, kdy postižený dojde k závěru, že jeho stávající situace je pro další život neúnosná. Jako bilanční sebevraždu bychom označili například čin nevyléčitelně nemocného maligním onemocněním, sebezastřelení vojáků po prohrané bitvě apod. Tomu je blízká biická sebevražda, tedy sebevražda v normálním duševním stavu, na základě motivů vycházejících z reality. Při hodnocení těchto forem sebevraždy však musíme odlišovat motivy patologické. I u jednoznačně patických sebevražd, které mají původ v psychopatologickém obsahu a v patologické motivaci, nacházíme bilancování, hodnocení situace apod. V těchto případech je však hodnocení reálné situace chybné, vycházející z nemoci. Pacient v hluboké depresi hodnotí zcela mylně svou situaci jako beznadějnou, svá provinění, která nejsou vůbec reálná, jako odčinitelná pouze vlastní smrtí. Nemocný s kancerofobiií se domnívá, že by mohl dostat nevyléčitelnou nemoc, a proto raději zemře vlastní rukou.

Účelové suicidální jednání je charakterizováno jako jednání, jehož cílem není smrt, ale vyřešení jinak svízelné situace. Tomu je podobné demonstrativní suicidální jednání. Rozdíl je v tom, že při účelovém jednání je tento cíl sledován nevědomě, při demonstrativním vědomě. Je ovšem nutné zdůraznit, že i účelové nebo demonstrativní suicidální jednání může skončit letálně. Smrtí může nešťastnou náhodou skončit rovněž simulace sebevražedného jednání, která je často s demonstrativním či účelovým jednáním zaměňována. Na rozdíl od nich je však simulace vědomé předstírání, jehož účelem je vyhnutí se nějaké nepříjemné situaci, např. nástupu trestu.

Zkratkovité suicidální jednání je taková suicidální aktivita, při níž jedinec jedná zkratkovitě. Zkratkovité jednání je obecně charakterizováno jako takové jednání, které jde co nejrychleji ke stanovenému cíli, bez jakýchkoliv odboček, bez zamyšlení nad jinými možnostmi a výhodami či nevýhodami zvoleného řešení. Za takové jednání můžeme považovat např. to, když školák dostane špatnou známku a zareaguje tak, že zahodí žákovskou knížku. Neuvědomí si v první chvíli, že tím situaci nejen nevyřeší, ale ještě ji zhorší. Suicidální jednání zkratkovitého charakteru probíhá stejným způsobem. Chlapec či dívka si přeje co nejrychleji vyřešit těžkou situaci, dostat se z ní, a snaží se tak učinit co nejrychleji a nejpříměji, i za cenu vlastního života.

 

Sedmnáctiletý učeň oboru kuchař-číšník žil pouze s matkou. Rodiče se rozvedli, když mu bylo deset let, s otcem se stýkal sporadicky. Matka jej vychovávala hyperprotektivně, chtěla mu „vynahradit“ absenci otce. Chlapec se během několika měsíců zadlužil částkou cca 40 tisíc korun, za které nakoupil své dívce různé dárky. Jeho věřitelé byli vrstevníci, většinou spolužáci z učiliště. Začali na něm dluh vymáhat a on nebyl schopen jej splatit. Spolužáci mu vyhrožovali „nakládačkou“, několik dnů se bál vycházet z bytu. Byl ve velkém napětí, nevěděl, jak celou situaci řešit. V den svého závažného suicidálního pokusu zahlédl vcházet do jejich domu několik svých věřitelů. Velmi se bál, vylezl na parapet okna bytu ve třetím patře panelového domu. Ve chvíli, kdy uslyšel zvonek, skočil z výšky dolů. Měl velké štěstí, protože jeho pád zabrzdilo křoví u domu, a on s několika zlomeninami přežil. Sám pak při vyšetření uvedl, že při skoku z okna se chtěl co nejrychleji dostat z tíživé situace. Nijak nepřemýšlel o možných následcích a ve chvíli, kdy letěl vzduchem, byl přesvědčený, že přežije. Tento suicidální pokus lze charakterizovat jako zkratkovité jednání v tíživé situaci.

Zvláštní formou suicidálního jednání je tzv. suicidální dohoda. Ta spočívá v tom, že se dva nebo více lidí dohodne, že společně spáchají sebevraždu. Často jeden z nich je induktorem tohoto jednání, který přesvědčí o nutnosti a vhodnosti zemřít toho druhého. Může nastat situace, kdy jeden z postižených je duševně nemocný a ten své symptomy přenese na svého blízkého, který je pod jeho vlivem. Jde o zvláštní formu folie `a deux. Jsou známy případy hromadných sebevražd náboženských sekt pod vlivem jednoho duševně vyšinutého jedince a jeho idejí. Je třeba uvést, že z hlediska trestněprávního je napomáhání k sebevraždě trestným činem.

 

Jana a Ivana byly patnáctileté spolužačky a kamarádky. Janina matka je majitelkou hotelu ve vzdáleném městě, o dívku se starají prarodiče a tzv. teta, kamarádka matky. Vlastní otec před časem zemřel, manžel matky s rodinou již nežije. Ivana se své matce narodila mimo manželství, zpočátku vyrůstala u prarodičů, teprve od svých deseti let u matky. Odmalička s ní byly problémy, kradla v samoobsluze, lhala. S matkou mají dosud časté konflikty. Obě dívky chodí pomáhat do baru, jen za pití, údajně nealkoholické. Mají povoleno být tam do 21 hodin, domů však přišly až o půlnoci. Jana měla poté konflikt s matkou, která jí pohrozila, že si ji vezme k sobě. Druhý den nešly dívky do školy, ráno nejdříve navštívily praktickou dětskou lékařku. Poté odešly domů a dohodly se na společné sebevraždě, na kterou Ivana myslela již delší dobu. Obě byly nešťastné a měly pocit, že je nikdo nechápe. Měly též zlost na své matky, společně si představovaly, jak se budou pozůstalí na pohřbu trápit. Obě společně požily větší množství medikamentů a jen šťastnou náhodou je našel v bezvědomí příbuzný. Dívky měly nefunkční rodinné zázemí. V tomto případě šlo o suicidální dohodu.

Rozšířená sebevražda má jednoznačně patologický podklad. Jde o případ, kdy duševně nemocný pod vlivem depresivního prožívání či imperativních halucinací spáchá sebevraždu a vezme s sebou ještě někoho ze svých blízkých osob. Motivací může být nesnesitelnost života pro něj a v jeho představách i kupř. pro dítě. Tuto situaci je nutné z terapeutických i forenzních důvodů odlišit od situace, kdy není přítomna psychotická motivace. Příkladem může být rozvodová situace, v níž akcentovaná matka nejdříve zabije své dítě, často z pomstychtivosti k otci, a následně se pokusí či dokoná suicidium. V tomto případě však jde o vraždu a následnou sebevraždu.

 

Dvaačtyřicetiletý muž, vyučený zedník, pět let invalidní důchodce. Patnáct let se léčí pro schizoafektivní psychózu, v průběhu onemocnění měl kromě příznaků schizoformních opakovaně manické a depresivní fáze. Asi dva týdny před sebevražedným pokusem došlo opět ke zhoršení nálady s ranními pesimy, budil se ve tři hodiny ráno, již neusnul. Měl pocit, že život je k neunesení, nedá se vydržet, rozhodl se ho ukončit. Napsal dopis na rozloučenou, nabil brokovnici a nejdříve z ní vystřelil na svého devatenáctiletého syna. Naštěstí se netrefil a syn utekl do bezpečí. Poté si přiložil zbraň zespoda k bradě a vystřelil. Způsobil si závažné poranění hlavy, které mu zpočátku bránilo mluvit. Na anesteziologicko-resuscitačním oddělení psal neustále na papír autoakuzující výroky typu „jsem masový vrah, nezasloužím si žít“ apod. Po zlepšení zdravotního stavu bylo možno provést psychiatrické šetření. Při něm uvedl, že chtěl zemřít, měl pocit, že již nedokáže žít. Život svého syna viděl rovněž jako nesnesitelný, zejména s ohledem na to, že syn měl v krátké době nastoupit základní, tehdy dvouletou vojenskou službu. Chtěl mu toto trápení ušetřit, a proto rozšířil svůj sebevražedný úmysl i na něj.

Sebevražené jednání jako sebepoškozující jednání musíme odlišit od jiných forem autoagresivního chování. Takovým chováním je u adolescentů dosti časté sebepoškozování, například pořezání žiletkou na paži. V tomto případě však není přítomen úmysl zemřít. Jinými formami chování, které ohrožují život, jsou zneužívání drog a alkoholu nebo medikamentů, jídelní praktiky v rámci poruch příjmu potravy apod. U těchto aktivit, které v delším časovém horizontu ohrožují život, se předpokládá i složka autoagresivní suicidální motivace. Tato motivace je však nevědomá.

Zvláštní formou ke smrti vedoucího jednání je sebeotování. Zde má smrt význam oběti ve prospěch jiných lidí, společnosti nebo idealistických cílů. Tuto formu jednání nelze chápat jako suicidální. U sebeobětování zcela chybí vědomá touha zemřít. S tímto jednáním je možné se setkat během válek, teroristických útoků apod.

Jako sebevraždu nelze rovněž hodnotit sebezabití. Sebezabití sice rovněž vede k ukončení života, není však přítomna snaha zemřít nebo si uškodit. Jako sebezabití lze kvalifikovat například situaci, kdy nemocný při kvalitativní poruše vědomí uniká svým domnělým nepřátelům skokem z okna.

3.2 Způsoby suicidálního jednání

Způsob suicidálního jednání je důležitým faktorem pro výsledek každého sebevražedného pokusu. Obsahem téměř veškerých suicidálních myšlenek bývá úvaha o tom, jakým způsobem lze ukončení života docílit. V těchto úvahách hraje významnou roli představa a fantazie o účinku jednotlivých metod, posouzení nebezpečnosti a jejich dostupnost. Při hodnocení nebezpečnosti použité metody však zejména u dětí a dospívajících musíme počítat s tím, že nebezpečnost nemusí být hodnocena reálně. Dítě může mít nerealistickou představu o účinku některých léků, vycházející například z varování rodičů. Děti pak mohou mít představu o velké nebezpečnosti několika tablet acylpyrinu a jejich úmysl zemřít může být přes somatickou nezávažnost intoxikace vážný. Na druhé straně dítě a dospívající nemusí docenit nebezpečnost intoxikace některými běžně dostupnými léky. Příkladem může být dosti častá intoxikace paracetamolem, která může být nebezpečná svou hepatotoxicitou. Přitom paracetamol je asi nejběžnější lék v domácnostech, po kterém ve zkratkovitém jednání dítě sáhne nejdříve. Přitom však úmysl zemřít nemusí být míněn zcela vážně.

V hrubých obrysech lze použité způsoby suicidálního jednání rozdělit na metody tzv. tvrdé a měkké. Mezi měkké metody patří ty, u nichž je nebezpečnost nižší a možnost záchrany života vyšší, tedy metody, které většinou nevedou okamžitě ke smrti. Mezi takové metody lze zařadit intoxikaci medikamenty, povrchní pořezání nebo skok z nízké výšky. U těchto metod zůstává naděje, že dotyčný bude včas nalezen a zachráněn. U jednotlivých typů suicidálního jednání pak lze uvažovat o vědomých nebo nevědomých tendencích přežít sebevražedný pokus. V adolescenci je dosti typický způsob „dát život v sázku“, kdy suicidant počítá s oběma možnostmi: buď že zemře, nebo bude zachráněn. Oba výsledky jsou pro něj stejně přijatelné.

Takzvané tvrdé metody naopak vedou nejčastěji okamžitě nebo velmi rychle ke smrti a možnost záchrany je velmi snížena, případně vyloučena. Mezi tyto metody patří zejména strangulace, použití střelné zbraně a skok z velké výšky. Na hranici stojí pořezání; při jeho hodnocení musíme brát v úvahu jeho závažnost a též místo suicidálního činu. Pro Prahu je typický ke smrti jednoznačně vedoucí způsob suicidálního jednání – skok z Nuselského mostu.

Je samozřejmé, že tzv. měkké metody jsou používány u suicidálních pokusů často účelového nebo demonstrativního charakteru. U zkratkovitého jednání má význam zejména rychlá dostupnost metody. I v těchto případech se setkáme často s intoxikací léky, nejde však o promyšlený čin s jednoznačným úmyslem zemřít. Při zkratkovitém jednání nelze vyloučit i použití nebezpečnější metody, např. skoku z výšky, strangulace či použití střelné zbraně, pokud je k dispozici. Jsou známy případy dokonaných sebevražd zastřelením jako reakce na zcela banální autonehodu. Literatura uvádí, že vlastnictví střelné zbraně pětkrát zvyšuje nebezpečí, že její majitel obrátí svou zbraň proti sobě samému. Zde je možné zvažovat význam snadné dostupnosti metody vedoucí vcelku rychle ke smrti, též nelze pominout určitý typ osobnosti tendující k vlastnictví takové zbraně.

U dokonaných sebevražd samozřejmě převažuje použití tzv. tvrdých metod. Trendy zůstávají v posledních letech stejné. Nejčastější metodou dokonaného suicidia je dlouhodobě strangulace, v roce 2000 tak zemřelo celkem 906 osob, tedy 55,7 % všech zemřelých dokonaným suicidiem. Na dalších místech stojí zastřelení, celkem 178 osob, tedy téměř 11 %, a skok z výšky 173 osob, což reprezentuje 10,6 %. Zajímavý je vzestup významu zastřelení v posledních letech. V roce 1985 tak ukončilo život 3,8 %, v roce 1990 4,5 % a v roce 1995 10,2 % osob. Tento trend nepochybně souvisí s nárůstem střelných zbraní v držení obyvatelstva. Přes uvedenou „měkkost“ metody suicidia intoxikací medikamenty patří sebeotrávení léky a podobnými látkami mezi významné příčiny úmrtí. V roce 2000 tak zemřelo celkem 118 osob, tedy 7,25 %. Při suicidálních pokusech jde však o zdaleka nejpoužívanější způsob.

Podstatné rozdíly v metodách suicidálního jednání nacházíme mezi muži a ženami. Muži mají tendenci k použití agresivnějších a tvrdších metod, zatímco ženy používají spíše metody méně drastické. V roce 2000 zemřelo intoxikací léky téměř 17 % všech na suicidium zemřelých žen, zatímco u mužů to bylo jen 4,5 %, u strangulace byl tento poměr opačný. U mužů byla strangulace použita v téměř 61 %, zatímco u žen v 37,5 %. Muži dále oproti ženám významně preferují použití střelné zbraně. Ženami upřednostňované metody jsou skok z výšky a pořezání.

Ve skupině dětí do 14 let a adolescentů do 19 let nacházíme u chlapců převážně strangulaci, u dívek skok z výšky, i když jiné způsoby rovněž nejsou vyloučeny. Výjimečně vedlo ke smrti sebevraždou pořezání, u starších chlapců pak zastřelení.

Jak již bylo výše uvedeno, při suicidálních pokusech, tj. suicidálním jednání, které neskončilo letálně, jsou používány spíše metody tzv. měkčí. Neznamená to ovšem, že by nebylo možno přežít i při použití některé z nebezpečnějších metod. K dispozici je však pouze statistika vedená do roku 1989, poté byla statistická evidence suicidálních pokusů zrušena. Ze statistiky z roku 1989 vyplývá, že nejčastější metodou u sebevražedných pokusů v České republice byla otrava pevnou nebo tekutou látkou, celkem v 71,9 % případů, u mužů v 55,9 %, u žen dokonce 84 %. Dalším častým způsobem suicidálního jednání bez letálního konce bylo pořezání – 18,2 %. Zde byl poměr mužů a žen opačný, 28,8 ku 10,2 %.

Ve skupině dětí do 14 let byla při sebevražedném pokusu v roce 1989 jak u dívek, tak i u chlapců použita převážně metoda intoxikací pevnou či tekutou látkou, v praxi nejčastěji medikamenty. Šlo o téměř 90 %, v ojedinělých případech pak byla použita strangulace, pořezání a skok z výšky. Ve věkové kategorii od 15 do 19 let opět vede intoxikace léky – v 81 %, přibývá však i dalších způsobů, zejména pořezání. To se objevilo celkem v 15 % případů a v tomto věku je preferováno zejména chlapci. Ačkoliv lze soudit na značné nepřesnosti ve statistice, určité trendy tato čísla vyjadřují.

Na Dětské psychiatrické klinice FN Motol bylo v letech 1995–1999 hospitalizováno celkem 127 dětí a mladistvých po suicidálním pokusu. I v této skupině převažují intoxikace, celkem ve 110 případech, pak následuje pouhých šest případů pořezání (viz graf č. 7).