Národ

Národ

Definice pojmu "národ."

S debatou o etnicitě a její domnělé předmodernosti úzce souvisí také diskuse o národech a nacionalismu. Anthony D. Smith (1989), abychom se pro větší srozumitelnost drželi téhož autora jako v případě pojmu etnikum , definoval národ (nation) jako „pojmenované historické a kulturní společenství s jednotným územím, masovým vzdělávacím systémem a společnými zákony“. Někteří další autoři (např. Carr, 1945; Oomen, 1997) zdůrazňují význam jazyka, který k národům – na rozdíl od etnik – téměř neoddělitelně patří (národ je společenství s vlastním jazykem a územím – vlastí). Všechny definice však mají společné jádro: Národ je politicky organizované společenství, jehož příslušníkům je společný vysoký stupeň vědomí vzájemné sounáležitosti. Příslušníci národa si uvědomují svou odlišnost od ostatních národů i bez přímé osobní zkušenosti, aniž by s nimi přicházeli do styku. To není možné bez plošného zprostředkování, například povinnou školní docházkou, povinnou vojenskou službou, prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků. K tomu v novověké Evropě dochází od přelomu 18. a 19. století, v Anglii možná – vzhledem k velkému počtu tištěných letáků a novin – již od 17. století.
Na vztah národa a etnika nepanuje ve vědě jednotný názor. Od šedesátých let 20. století až dodnes převažuje tzv. modernistické stanovisko ke vzniku národů, jež zdomácnělo zejména po roce 1983, kdy na toto téma vyšly práce tří historiků, Benedicta Andersona (1983), Ernesta Gellnera (1983) a Erika Hobsbawma (Hobsbawm a Ranger, 1983). Modernisté spojují vznik současných národů se společenskými změnami vyvolanými kapitalistickou ekonomikou a industrializací, urbanizací, moderním školstvím a státní správou, jež dohromady přinesly podstatné zvýšení sociální mobility a gramotnosti. Industrializace souvisí s rozvojem moderního státu, který je nově legitimizován jako národní, národní povědomí je pak šířeno masovým školstvím. Takzvaná perenialistická škola (z angl. perennial, věčný) ovšem tvrdí, že národy, alespoň některé, existovaly již dříve (Armstrong, 1982). Etnosymbolisté (Smith , 1986; Hroch , 1999) s tím nesouhlasí, ale kladou důraz na kontinuitu mezi etnikem a národem a soustřeďují se na rozbor období přechodu od etnika k národu (proto se také tolik snaží o jejich definici). Ostrá hranice mezi oběma pojmy podle nich neexistuje. Všichni se shodují v tom, že národ je politickou jednotkou a je charakterizován kolektivním uvědoměním (podle modernistů však na tomto uvědomění měla lví podíl nacionalistická agitace, zatímco podle perenialistů byly jeho základem sdílené vzpomínky a existující komunity a podle etnosymbolistů sdílené kulturní symboly).
Národy samy sebe definují prostřednictvím etnických hranic (tedy zhruba v mezích šesti kritérií popisovaných v části 1.1) nebo pomocí podobných, byť fi ktivních vymezení. Podle britských sociálních psychologů Stephena Reichera a Nicka Hopkinse (2001) národy, i když „nejsou nutně etnické, jsou etnocentrické, a i když nejsou rasové, jsou rasisty“. Co ovšem vystupuje v případě národů do popředí zvláště nápadně, je zájem o dějiny, a to jak o původ či jejich výchozí bod, tak o jejich průběh. Nejde tedy o něco v porovnání s etnickým cítěním specifického, spíše o zdůraznění téhož jevu. Právě výklad dějin se nejčastěji stává médiem, prostřednictvím něhož si množství jednotlivců, lišících se každodenní kulturou, dialektem, nebo dokonce jazykem, kterým hovoří, a se slabým povědomím o rozsahu společné vlasti, vytváří duchovní pouto s ostatními. Intenzivní zaměření na společný smysl dějin a jejich symbolický počátek je tedy určitým indikátorem utváření národa. Smysl dějin vypovídá o smyslu existence, o uvědomování si postavení daného společenství ve světě.