Charakteristika kouzelných a terapeutických pohádek

Charakteristika kouzelných a terapeutických pohádek

Pohádky tvoří zcela zvláštní svět. S jejich pomocí se dítě učí pravidlům, která vládnou ve skutečném světě, a seznamuje se s různými modely chování. Pohádky však především probouzejí vnitřní svět dítěte a poskytují mu mnoho radosti. Umožňují dítěti ztotožnit se s hrdinou a prožívat stále nové a nové příhody a emoce. Pohádkový svět se řídí pravidly dobra, které vždy vítězí. Šťastný konec poskytuje dítěti, které se cítilo být hrdinou nebo účastníkem příběhů, příjemný pocit úspěchu. Všechny pohádky – nezávisle na tom, zda jsou to pohádky vycházející z folkloru, nebo moderní současné pohádky – mají některé rysy společné. Je to magická skutečnost viděná očima dítěte a fiktivnost příběhů.
Svět vytvořený v pohádce se shoduje s vysněným světem jejího hlavního hrdiny. Závažné problémy se řeší pomocí kouzel, a to umožňuje náhlou změnu skutečnosti. Takto myslí i malé dítě: připisuje neživým předmětům vlastnosti živých osob a hledá lidské rysy u zvířat. Pohádkový svět je fiktivní, nereálný a malí čtenáři to vědí. Proto můžeme tato díla zařadit pod společný název kouzelné pohádky. V těchto pohádkách hraje důležitou roli magie, s jejíž pomocí lze svět začarovat a vybavit ho nástroji, které náhle změní situaci – a usnadní její pochopení způsobem přiměřeným věku dítěte.
Jednu z nejstarších písemných podob dal kouzelným lidovým pohádkám Charles Perrault, tvořící v 2. polovině 17. století. Lidé byli nejdříve fascinováni lidovou slovesností. Naivní vyprávění se šťastným koncem se rychle rozšířila a našla si mnoho věrných čtenářů nejprve mezi dospělými; později se stala i oblíbenou četbou dětí. Posláním těchto lidových výtvorů bylo vysvětlit zákonitosti, kterými se řídí svět, umožnit porozumět jim a zbavit člověka strachu. Díky pohádkám lidé získávali odpověď na dvě nejdůležitější otázky: Jaký je náš svět a jakými pravidly se řídí? Jak si můžeme poradit se situacemi ohrožení?
Tak jako se dítě učí oddělovat skutečnost reálnou od skutečnosti fiktivní a sen od skutečnosti, tak také člověk, který nechápal zákony přírody, si vytvářel představy o světě v závislosti na úrovni svých znalostí. Tento nereálný svět uspokojoval jeho potřeby poznávání, pomáhal porozumět reálnému světu, umožňoval přijímat morální rozhodnutí a jednoznačně ukazoval, kdo je poškozený, a komu a jak je proto potřeba pomoci. Pohádky vytvářejí kompaktní orientační systém, ve kterém reálné a nereálné prvky tvoří jednolitý celek.
Nejdůležitější úlohu při odstraňování úzkosti však pohádky hrají především tím, že ukazují, jak překonávat hrozivé situace. Dále poskytují podporu plynoucí z vědomí, že nad námi bdí hodná sudička. Současně naznačují, že osud se může nečekaně změnit.
V kouzelných pohádkách rozlišujeme složku proměnnou a složku stálou. Proměnná se vztahuje ke skutečnosti popisované v pohádkách a vypráví o tom, jaký je svět. Proměnná složka je přítomna, protože skutečnost podléhá přeměnám. Dnešní děti méně často sahají po vyprávění o zakletých rytířích či princeznách, protože je to svět, kterému nerozumějí, svět minulých epoch, ve kterém byl úspěch hodnocen výlučně z hlediska uzavření výhodného manželství nebo změny společenského postavení (ze sedláka na krále). Nabízené vzory jsou nevhodné, směšné nebo zcela nesrozumitelné. Naproti tomu díky přítomnosti stálé složky se pohádky vždy těšily neslábnoucímu úspěchu, protože zbavovaly strachu. Hrdina v nich přivyká různým svízelným situacím, které mohou nastat, a vždy najde správné řešení. Příběh končí šťastně, posluchač nebo čtenář si oddechne a jeho úzkost mizí. Právě díky těmto charakteristickým prvkům mají pohádky univerzální význam. Schopnost hrdinů poradit si ve velmi obtížných situacích posiluje vnitřně i čtenáře, dává mu sílu a pozitivně ho orientuje, aby hledal řešení vlastních těžkostí každodenního života.
V minulosti byly pohádky psány pro dospělé čtenáře – jako příklad mohou sloužit Chaucerovy Pověsti Canterberské, které lze interpretovat různým způsobem. Jinak je chápou dospělí a jinak děti. Co bylo kdysi buď adresováno dospělým, nebo bylo předmětem víry, je dnes určeno hlavně dětem, např. řecké mýty, příběh Robinsona Crusoe atd. Díky dynamickým civilizačním změnám nacházejí kouzelné pohádky čtenáře hlavně mezi dětmi – nejčastěji od čtyřletých po devítileté. V období dospívání se mládež často vrací do světa magie, v němž hledá oporu; utíká od příliš těžké a smutné skutečnosti, aby v čarovném světě pohádek nalezla to, co člověk potřebuje nejvíce, tedy naději.
Pohádka je výtvor, který rozvíjí a vychovává osobnost dítěte. Prizmatem pohádky dítě poznává svět, dostává se do jiného prostředí a do jiného historického období. Seznamuje se s cíli, které si lidé kladou, s modely jednání, poznává smysl existence a normy morálky a chování, jejichž dodržování je očekáváno a odměňováno. Pohádky ukazují určitou část reality a lákají děti k jejímu poznávání. Jedním z důležitých úkolů pohádky je rozvíjení představivosti. Děti si nejenom představují pohádkovou skutečnost a spojují ji s fakty a událostmi, krajinami atd., nýbrž – inspirované pohádkami – mění nebo obohacují obsah příběhů, a některé si vymýšlejí naprosto vlastní výtvory. Malí čtenáři se učí nejenom chápat skutečnost, ale také získávat schopnost ji měnit. Učí se rovněž odlišovat fikci od skutečnosti. Prostřednictvím pohádky dítě formuje samo sebe, připodobňuje se hrdinovi, přijímá jeho morální vzorce, způsob myšlení a jednání. Obdivuje pohádkového hrdinu, chce být jako on – odvážné, krásné, dobré a úspěšné. Dítě objevuje vlastní totožnost: kdo je a kým touží být.