Vybojovat, nebo svést?

Vybojovat, nebo svést?

K uznání existence samičího výběru bylo třeba shromáždit mnohem víc důkazů. Spousta tvrdohlavců se nevzdávala a nepřestávala obhajovat Huxleyho představu, že samčí ozdoby jsou projevem konkurence mezi samci.

„Tam, kde byl zjištěn samičí výběr, hraje tento jen doplňkovou a nevýznamnou roli ve srovnání s kompeticí mezi samci,“ psal britský biolog Tim Halliday ještě roku 1983. Jako se laň páří s jelenem, který si úspěšně vybojoval harém, tak se prý i pávice páří s vítězem soutěže mezi samci. (Halliday, 1983)
V jistém smyslu není tento rozdíl příliš významný. Jak pávice, které si vyberou jednoho kohouta, tak i laně, jež se podvolí jedinému vládci harému, si „vybírají“ jediného z mnoha dostupných samců. Pávice si v žádném případě nemusí „vybírat“ o nic dobrovolněji nebo vědoměji, než si vybírá laň. Jediný rozdíl je v tom, že pávice jsou spíše svedeny než vybojovány. Mohou podlehnout svodům nejlepšího samce, aniž je napadne jediná vědomá myšlenka – aniž si uvědomí, že si „vybírají“. Lidé se opakovaně nechávali mást představou, že každá volba musí být vědomá a aktivní, a tudíž že nemá smysl hledat u zvířat „racionální kritéria“ pro volbu partnerů (Cronin, 1992). Přemýšlejme o lidských analogiích. Jedním extrémem je karikatura dvou pravěkých lovců, kteří spolu zápasí na život a na smrt a vítěz pak uchopí ženu poraženého soka kolem ramen a odvede si ji. Druhým extrémem je Cyrano z Bergeraku, snažící se naklonit si Roxanu pouhými slovy. Mezi nimi najdeme tisíce permutací. Muž může ženu získat „vítězstvím“ v soutěži s jinými muži, může ji svést, případně může kombinovat obě možnosti.
Obě zmíněné techniky – námluvy a vítězství nad konkurenty – vytřídí stejně účinně „nejlepší“ samce. Rozdíl je jen v tom, že zatímco první technika upřednostňuje dandyho, druhá upřednostňuje rváče. Proto jsou samci rypoušů a jelenů mohutní, ozbrojení a nebezpeční, zatímco pávi se svým peřím a slavíci se svým zpěvem jsou nápadní a esteticky působiví.
Od poloviny osmdesátých let se začaly hromadit důkazy, že samice mnoha druhů mají při výběru svých sexuálních partnerů poslední slovo. Tam, kde se samci shromažďují na specifických místech, kde se jako v arénách společně předvádějí samicím, závisí úspěch jednotlivého samce spíše na jeho tanečních schopnostech a naparování než na úspěšném boji s jinými samci. (Höglund, Robertson, 1990)
Až několika vynalézavým Skandinávcům se podařilo dokázat, že ptačí samičky při výběru partnera skutečně věnují pozornost samčímu peří. Anders Møller , dánský vědec, jehož proslavila řada chytrých a důkladných experimentů, zjistil, že samečci vlaštovek, jimž uměle prodloužil ocasní péra, získali rychleji partnerky, vyvedli více mladých a zažili více cizoložných dobrodružství než samečci s ocasními péry normální délky (Møller, 1988). Jakob Höglund zase dokázal, že samec bekasíny větší, který se předvádí okolním samičkám vystavováním bílých ocasních per, získal více samiček díky prosté proceduře, při níž mu vědec obarvením zvětšil bílou plochu na ocase (Höglund, Ericsson, Lindell, 1990). První z těchto manipulativních experimentů provedl Malte Andersson , který v Africe studoval vdovky dlouhoocasé. Tito ptáci mají mohutná černá ocasní péra několikrát delší než tělo, a když poletují nad travnatou savanou, drží je ve vertikální poloze. Andersson chytil celkem šest samečků, ostříhal jim ocasní péra a pak na jejich místo bu přilepil delší peří, nebo je ponechal zkrácená. Samečci s prodlouženými péry získali více samiček než samečci se zkráceným peřím nebo s peřím nezměněné délky (Andersson, 1982). I při dalších pokusech s prodloužením rýdovacích per u druhů, které se vyznačují dlouhými ocasy, se podařilo zvýšit samčí úspěšnost. (Cherry, 1990)
Samice si tedy vybírají. Nezvratné důkazy o dědičné povaze samičích preferencí se dosud nepodařilo získat, bylo by však podivné, kdyby dědičné nebyly. Zajímavé informace pocházejí z Trinidadu, kde dva američtí vědci studovali biologii drobných ryb živorodek duhových čili pavích oček. Trinidadská paví očka se v přírodě vyskytují v řadě barevných forem, různé formy obývají různé úseky toků. Ukázalo se, že samice pocházející z vod, kde žijí jasně oranžoví samci, skutečně preferují oranžově zbarvené samce. (Houde, Endler, 1990)
Svou zálibou v jasně zbarvených ozdobách mohou samice dokonce ohrozit samčí přežívání. Zářivě zelený pták strdimil stromový (Anhreptes fraseri) obývá svahy hory Keňa. Živí se květním nektarem a hmyzem, jejž loví za letu. Sameček má na ocase dvě prodloužená „kormidlová“ péra, jejichž délkou se řídí samičky při výběru partnerů. Dva vědci provedli experiment, při kterém rozdělili odchycené samečky do čtyř skupin. Samečkům z jedné skupiny péra prodloužili, z druhé zkrátili, třetí skupině zatížili ocasní péra závažím a čtvrté umístili stejně těžká závaží na nohy. Podařilo se jim dokázat, že dlouhá ocasní péra pro jejich majitele skutečně představují zátěž. Ptáci s delšími nebo těžšími ocasy byli méně úspěšní v chytání hmyzu, samečci se zkrácenými ocasy lovili hmyz lépe než normální samečci a samečci se závažím na nohách lovili stejně dobře jako normální samečci. (Evans, Thomas, 1992)
Samice si vybírají a jejich vybíravost je dědičná. Dávají přednost partnerům s přemrštěnými ozdobami a takové ozdoby samcům komplikují život. Až potud se dnes všichni vědci shodují. Darwin se tedy nemýlil.