Politický extremismus a teorie aktivismu

Politický extremismus a teorie aktivismu

Chceme -li hovořit o moderním politickém extremismu, musíme se pokusit najít jeho kořeny, takže se na chvíli ponoříme do historie. Myšlenek, které bychom dnes označili za extremistické, se v průběhu dějin objevila v Evropě celá řada, přičemž většina z nich nedošla většího ohlasu, nebo přesněji – málokdy došlo k jejich realizaci.

Ať již jmenujeme Platóna s jeho představou dokonalé obce, nebo představy utopistů (Thomas More, Tommaso Campanella), jedná se vždy o modely společnosti, která má velmi pevný řád a není v ní de facto místo pro diverzifi kaci. Tyto politické představy odpovídají typu racionalistického či utilitaristického myšlení, který předpokládá, že je možné poznat všechny – a zejména ty „správné“ – potřeby lidí a pak je pomocí zákonů vynucovat.
Na druhou stranu musíme dodat, že tyto představy měly v tradičních společnostech jen nepatrnou šanci na rozšíření (pokud o to vůbec jejich autoři stáli – alespoň v případě Thomase Mora je to velmi sporné). Pevně ustavený omezený politický styl totiž nějaké výrazné rozšíření v podstatě nedovoloval. Politické rozhodování bylo tradičně v rukou úzké vrstvy šlechty a části církve a lid – jak ho chápeme dnes – byl z politiky vyloučen. Celý systém tak byl vůči podobným myšlenkám – byť za cenu jisté strnulosti – relativně odolný.
Změna nastala až po sérii otřesů, které zasáhly evropskou společnost zejména v souvislosti s průmyslovou revolucí na poli technickém a buržoazními revolucemi na poli politickém. Revoluční události v Anglii, Holandsku a Americe předznamenaly dramatický vývoj ve Francii a představovaly základní milníky na cestě k odstranění panovnického absolutismu. Tyto události defi nitivně změnily tvář Evropy. Od raného novověku zažívala Evropa rostoucí napětí mezi feudálním a postfeudálním zřízením, které omezovalo podnikání a významně ovlivňovalo veškeré společenské mechanismy. Na konci 18. století již bylo zcela zřejmé, že absolutní monarchie není schopna refl ektovat požadavky nastupujícího kapitalismu a na jeho půdorysu ustavující se společnosti. Buržoazní revoluce tento spor materializovaly, a i když revoluce samotné mohly být poraženy, nové myšlenky, které přinesly, zasáhly celou Evropu. Společenských změn, které se odvozují zejména od Francouzské revoluce, proběhla celá řada, nicméně pro nás je zásadní oblast politiky, na niž se zaměříme.
Co se v politice po Francouzské revoluci změnilo? Pro pochopení kořenů politického extremismu je nejdůležitější fakt, že zanikl omezený politický styl a byl nahrazen stylem, který můžeme označit za aktivistický nebo také lidový.
Co to je politický aktivismus ? Teorií aktivismu se zabývá Noel O’Sullivan ve své knize Fašismus , kde si všímá rozdílů mezi omezeným a aktivistickým politickým stylem. Již jsme narazili na to, že pro archaické společnosti až do 18. století byl typický tzv. omezený politický styl. Pro tento styl byly podle Sullivana klíčové čtyři základní postuláty:

1. Poutem společnosti je zákon, a nikoli společný cíl.
2. Existuje jasný rozdíl mezi soukromým a veřejným životem i mezi státem a společností, stát je pouze svrchovaná autorita.
3. Pro bezproblémové fungování společnosti je třeba vytvořit záruky proti zneužití moci. (V praxi to vedlo k situaci, kdy moc byla ve společnosti svěřena omezenému počtu osob, jejichž povinností bylo spravedlivě panovat, zatímco poddaní se této moci měli dobrovolně podrobovat.)
4. Stát je konkrétní územní jednotka vzniklá víceméně náhodně jako výsledek válek a sňatků.

Oproti tomu podle nového aktivistického stylu měly být v popředí následující postuláty:

1. Poutem společnosti je společný cíl, který se koncentruje v konkrétních ideologiích.
2. Lidský osud má smysl pouze v rámci kolektivu, a politika se proto stává totální, všeobjímající.
3. Moc sama o sobě je pozitivní veličinou, která umožňuje vládnutí i samu existenci národů.
4. Definice státních hranic je otevřená a odvozuje se primárně od ideologie.

Tyto čtyři představy jsou podstatné pro pochopení nového aktivistického stylu, který zasáhl Evropu po Francouzské revoluci. Hlavním výrazem aktivismu je takové politické přesvědčení, které postuluje ideální život jako život sebe obětování se nějaké ideji, a to bez ohledu na stávající legalitu. Aktivismus ovšem není samostatným politickým učením nebo ideologií. Ve skutečnosti je pouze jejich atributem, avšak atributem základním a určujícím. Ideologie vznikající po Francouzské revoluci aktivismus refl ektují a staví na něm.