Krajní pravice

Krajní pravice

Expanzivní nacionalismus se v průběhu 19. století pozvolna spojoval s rasismem, resp. antisemitismem, do ideového konglomerátu, který po první světové válce vyústil ve fašismus a nacismus .

Idea národní výlučnosti založené na pokrevní sounáležitosti souzněla s ideou rasové politiky prováděné ve jménu kultury a civilizace. Představa hierarchického rasového uspořádání celého lidstva, jak ji představovaly rasové teorie, nacházela odezvu i v obdobném modelu hierarchického uspořádání uvnitř jednotlivých společností. Jsou -li lidé různí, pak jsou nepochybně někteří lidé lépe uzpůsobeni vládnout než jiní, kteří jsou naopak předurčeni poslouchat. V důsledku představuje tato idea základ pro přesvědčení o nutnosti spravování státu na vůdcovském principu a odmítnutí demokratických postupů.
V těchto představách rezonoval původní požadavek Josepha de Maistre, který odmítal demokracii, liberalismus a individualismus a požadoval opětovné zřízení monarchie, stejně jako podřízení jednotlivců „přirozeným společenstvím“, jako jsou rodina, zaměstnání a národ. Společenská hierarchie a podřízenost byly v jeho interpretaci zcela přirozené, neboť moc otce nad rodinou, krále nad národem a papeže nad církví vnímal jako odraz hierarchického uspořádání celého univerza, v jehož čele stojí Bůh, který je nadřazen všem.

Významný podíl na formování nacistické rasové teorie měl také Friedrich Wilhelm Nietzsche (1844–1900) svým učením o nadčlověku („plavovlasá bestie“), které obsahovalo mimo jiné i volání po likvidaci slabých a představy o novém amorálním člověku obdařeném vůlí k moci a schopností být sám sobě bohem. Nicméně Nietzsche byl fi lozofem podstatně širšího záběru, kterého nelze vnímat jako jednoznačného předchůdce nacismu, byť se to dnes často děje.
Významnou roli při formování krajní pravice sehrál také ideologický boj s konkurenční aktivistickou ideologií – komunismem. Komunismus , který vystupoval jak proti hierarchickému uspořádání společnosti svým tvrzením o rovnosti všech lidí, tak také proti nacionalismu svým internacionalismem, byl všem nacionalistům a rasistům trnem v oku. Když se později ukázalo, že v bolševickém Rusku je mezi komunisty vysoké procento Židů, spojil se agresivní antikomunismus se starším antisemitismem a došlo ke vzniku zárodků extrémní pravice, jak ji známe dnes. Vzhledem k tomu, že komunistická ideologie nebyla přijatelná pro široké vrstvy obyvatelstva, představoval boj proti komunismu i vítaný a krajní pravicí masivně využívaný propagační materiál.
Formující se ideologie krajní pravice však současně nijak neskrývala svou inspiraci právě socialismem. Fašistický diktátor Benito Mussolini (1883–1945) například navazoval na myšlenky teoretika revolučního syndikalismu Georgese Sorela (1847–1922), který již na počátku 20. století provedl revizi marxistických myšlenek a nahradil původní Marxův racionalismus voluntarismem. Sorel předpokládal, že k aktivizaci mas nestačí racionální a logické zdůvodnění, ale naopak iracionální imaginace, kterou nacházel v mýtu o generální stávce. Když se tento mýtus ukázal jako nepostačující, obrátili se Sorelovi následovníci k mýtu národa.