Dana Němcová-žena, matka, disidentka…(recenze M. Těthalové)

Dana Němcová-žena, matka, disidentka…(recenze M. Těthalové)

Jak spojit péči o rodinu se studiem, zaměstnáním, kontakty s přáteli? To jsou otázky, které řeší a řešila řada žen. Dana Němcová vyrostla z dívky a studentky v partnerku a matku (dlužno dodat, že děti přišly již během jejího studia). Do jejího života patří řada přátel, s nimiž se podílela na „protistátní“ činnosti. Po pádu komunismu se zapojila i do politického života. O tom, jak zajímavá, ale i náročná byla její životní cesta, se přesvědčíme v knižním rozhovoru Lidé mého života. S Danou Němcovou rozmlouval výtvarník a redaktor Jan Bárta.

Dana Němcová vypráví Janu Bártovi nejen o svých přátelích a rodině, ale zejména o svém hledání „smyslu života“. Potřeba zakotvení vyplynula nejen z pocitů samoty a smutku. Setkání se řádovými sestrami, které pracovaly v nemocnici, se stalo jakousi směrovkou, která vedla další hledání. Svědectví a příklad přátel, kteří prošli jejím životem, ji nakonec přivedly ke křesťanské víře.

Opravdovost, s jakou hledala smysl svého bytí, najdeme i v jejím postoji ke společnosti a zejména k jejím politickým představitelům. Do života Dany Němcové zasáhla nejen německá, ale také sovětská okupace. Srpen roku šedesát osm zastihl Danu Němcovou jako matku velké rodiny. Ani několik malých dětí ale nebylo Daně a Jiřímu Němcovým překážkou ve společném opuštění republiky. Do Čech se po několika měsících vrátili, protože chtěli dokončit započatou práci.

Sedmdesátá léta, která přinesla „normalizaci“, sice neprovázely takové represe, jaké se odehrály v letech padesátých, ale přesto nebyla veselým časem. Dana Němcová se musela rozloučit s prací psycholožky a nastoupila svou „kariéru“ uklízečky a domovnice. Neztratila však odvahu a vydala se proti proudu. Charta 77-projev nesouhlasu s režimem nastoleným po „bratrské pomoci“-vyvolala okamžitou reakci režimu. Dana Němcová byla jednou z prvních signatářek a s tajnou policií si užila své. Přesto ani v tak těžké době neztratila optimismus a smysl pro humor, který pomáhal zvládat těžké chvíle.

Nepřekvapí, že Dana Němcová, která se zúčastňovala růžných demonstrací a protestních akcí, nechyběla ani na studentské demonstraci na Albertově. Listopad osmdesát devět považuje za nejkrásnější dobu svého života. Svržení komunistického režimu jí otevřelo cestu do politiky. Nestala se však „salónní“ političkou, ale pustila se do pomoci potřebným-lidem s postižením a uprchlíkům.

Život Dany Němcové rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou. Represe režimu a nemoc nebyly jedinými starostmi, které ji trápily. I osobní život zasáhly velké nesnáze-rozchod s manželem a ztráta jednoho syna. Dana Němcová vypovídá o všech peripetiích svého života jako poctivá křesťanka, nezapomíná ani na to, co se nepovedlo, a tak výsledný dojem z rozhovoru rozhodně nepřipomíná „limonádu“. Právě toho jsem se zpočátku obávala; přece jen rozhovor se „zasloužilou“ matkou, aktivistkou, političkou….by mohl dopadnout právě tak. Dana Němcová však nezastírá, že musela čelit mnohým obtížím. Právě poctivost a přiznání vlastních chyb spolu s vědomím úcty k tomu, co nás přesahuje, odlišuje tuto knižní rozmluvu od rozhovorů plných „senzací“. Řekla bych, že kniha může být inspirací zvláště pro ženy, které se snaží skloubit všechna svá poslání.

Mgr. Marie Těthalová