Stres – trvalý „pres“

Stres – trvalý „pres“

Čtyřicetiletá Libuše je příjemná, atraktivní žena. Na první pohled však upoutá spíše napětím, které se jí zračí v tváři a pohledu. Už mnoho let učí němčinu a dějepis na střední škole. Učitelský sbor drží docela dobře pohromadě, i když mezi kolegy je několik „perfekcionistů“. Mimo své kolegy a kolegyně neudržuje Libuše v podstatě žádné osobní kontakty a celkem jí to tak vyhovuje.

Vyčerpaná

Libuše si už dost dlouho připadá svým zaměstnáním úplně vyčerpaná. Když se občas sama sebe zeptá, jak dlouho už to vlastně takhle trvá, zdá se jí, že je to pár let. Ale co když jí její práce od samého počátku připadala víceméně namáhavá? Sama to už dnes stěží dokáže posoudit. Dnes už jen běží stále kupředu – jenže jako křeček, který běhá v kole. Nevidí světélko naděje, že by se něco zlepšilo, nemá dost sil ani zážitků úspěchu. Dříve se pokoušela alespoň být zadobře se svými žáky nebo to přinejmenším předstírat, ale dnes se už od pátku hrozí dalšího pondělka.Už nechodí do školy ráda. Občas, když má špatný den, jí vstoupí slzy do očí při představě, že bude muset až do důchodu den co den, rok co rok takhle chodit do školy, opravovat domácí úkoly a ve třídě se chovat jako suverén. Ale vystoupit z rozjetého vlaku není jen tak.

Odpočinek je vzácný

O prázdninách Libuše odkládá všechny nevyřízené školní povinnosti, ale vytoužené a nezbytné zotavení se nedostavuje. Většinou totiž sedí v křesle a zírá do prázdna. Je tak unavená, že nechce nikoho vidět. Nejraději si zalézá do svého koutku a spí. Zato během školního roku trpí obrovskými problémy s nespavostí. Jak se potom celé ty bezesné noci převaluje na posteli, přepadají ji nepříjemné myšlenky. V poslední době razantně zvýšila spotřebu prášků na spaní, ačkoli dobře ví, že to není řešení. Po nočním užívání prášků je však po celé dny příjemně omámená, což jí vyhovuje už proto, že se pak nerozčiluje kvůli každé maličkosti. Vždyť jí tolik jde o to, aby nebyla ostatním nepříjemná, a hlavně aby nepůsobila nekompetentním dojmem. Tuší ostatně, že v takovém případě by se proti ní obrátily některé z kolegyň. Libuše totiž není v kolektivu příliš oblíbená – za jejími zády se o ní říká: „Naše Libuška je trochu směšná.“

Tíže učitelské profese

Libuše není jediným učitelem, který má psychické a fyzické problémy, trpí pocitem bezvýchodnosti své situace a narůstajícím tělesným i duševním vyčerpáním. Výrazné psychické a fyzické potíže má v Německu každý druhý učitel a každý třetí dokonce trpí skutečným syndromem vyhoření. Tato porucha postihuje zejména lidi, od nichž se v práci vyžaduje vysoká míra pracovního i emocionálního nasazení a vcítění, a to bez ohledu na konkrétní činnost. Tak se může syndrom vyhoření objevovat u lidí zaměstnaných ve zdravotnictví a sociální sféře (u zdravotních sester, pečovatelů a pečovatelek apod.) stejně jako u právníků nebo daňových poradců. Postižený člověk se cítí stále více unavený, vyčerpaný a neschopný dostát náročným pracovním závazkům. Vládne předsudek, že „učitelé si žijí, mají pořád nějaké volno nebo prázdniny“. Tento předsudek se však rozplyne při bližším pohledu na jejich situaci. Vždyť v dnešní době má škola nejen zastávat funkci vzdělávacího ústavu, ale často také nahrazovat rodiče, pokud jde o zprostředkování kompetencí v oblasti řeči a učení a také hodnot, jako je čestnost, disciplína a zdvořilost.

Učitel jako obětní beránek?

Libuše si připadá jako obětní beránek faktického nesouladu mezi kolegy, žáky, rodiči a učebními plány. Z jejích kdysi tak vznosných ideálů zůstalo málo. Dosud se snaží, aby její žáci nepropadali. Ale motivace, empatie a nadšení – to všechno je dávno pryč. Zato u sebe pozoruje cynismus a negativní postoj k žákům. Pracovní den učitelů je dnes navíc ztěžován civilizačními poruchami jako LMD (vyznačující se poruchou pozornosti a hyperaktivitou), nadměrným počtem žáků ve třídě, nedostatkem učitelů, závažnými jazykovými a vyjadřovacími problémy mnoha žáků. Dnes už Libuše vykonává svou práci jen mechanicky a bez jiskřičky nadšení.

Složitá výchozí pozice

Všemi těmito a mnoha dalšími aspekty učitelského života dnes trpí stále více učitelů a učitelek. Pokud k tomu mají vhodné duševní dispozice, může se u nich rozvinout syndrom vyhoření. Nikdo už dnes nemůže popřít, že situace na školách se rapidně zhoršuje a že se mezi mladými šíří pocity beznadějnosti a nedostatku perspektivy. Situací ve školství obzvlášť trpí pedagogové, kteří si v mládí vybrali toto povolání z mladického idealismu a bez představy o tom, jak to vlastně v takové škole chodí. Svou vinu má samozřejmě i státní politika v oblasti školství.
Jistěže existují i učitelé a učitelky, kteří až do důchodu vykonávají svou práci s elánem a nikdy si nepřipadají vyčerpaní, nebo dokonce vyhořelí. To jsou lidé, kteří neznají rezignaci a dokážou si s pracovními problémy poradit profesionálněji než Libuše a další pedagogové postižení syndromem vyhoření. Důvod spočívá v tom, že znají své meze a při potížích neváhají vyhledat pomoc.