Techniky aktivace tady a teď

Techniky aktivace tady a teď

V této části chci popsat (nikoli předepsat) některé techniky: každý terapeut si musí vytvořit techniky, které budou rezonovat s jeho stylem. Terapeut má totiž mnohem důležitější úkol než zvládnout techniku: musí plně skloubit strategii a teoretické základy, na kterých efektivní technika stojí.

Navrhuji, abyste mysleli v tady a teď. Když si zvyknete na takové myšlení, automaticky povedete skupiny k tady a teď. Někdy se cítím jako ovčák, který vede stádo do stále se zužujícího kruhu. Odvádím je od chybných odboček – od osobního historického materiálu, diskusí o současných životních situacích, intelektualizací a vedu je zpět do kruhu. Kdykoli se ve skupině objeví nějaké téma, říkám si, „jaký to má vztah k hlavnímu úkolu skupiny? Jak bych to mohl začlenit do aktuálního prožívání tady a teď?“ Jsem v tomto úsilí neúnavný a začínám s tím od prvního setkání se skupinou.
Podívejte se na typické první skupinové sezení. Po krátké rozpačité pauze se obvykle členové představí a často s terapeutovou pomocí pokračují tak, že hovoří o svých životních problémech – proč vyhledali terapii, a možná o tom, co je hlavně trápí. V nějakém vhodném okamžiku obvykle zasáhnu a řeknu něco v tom smyslu jako: „Dnes jsme toho udělali už spoustu. Každý z vás toho o sobě mnoho řekl, o svých bolestech a důvodech pro terapii. Ale já mám dojem, že se děje ještě něco jiného, a to, že odhadujete, co jsou ti ostatní zač, a uvažujete, jak se sem budete hodit. Říkám si, jestli bychom mohli chvíli mluvit o tom, na co jste zatím přišli.“ To není skrytý, rafinovaný a vymodelovaný výrok: zní to přímě a otevřeně direktivně. Zjišťuji, že většina skupin na takové jasné jednání reaguje příznivě. Terapeut přesouvá svou pozornost z vnějšího na vnitřní, pohybuje se od abstraktního ke specifickému, od obecného k osobnímu. Když klient popisuje nenávistnou konfrontaci s manželkou nebo spolubydlícím, může se terapeut v určitém okamžiku zeptat: „Kdybyste se měl naštvat na někoho tady ve skupině, kdo by to byl?“ nebo: „S kým ve skupině byste se mohl dostat do takového konfliktu?“ Když klient zmíní, že jedním z jeho problémů je to, že lže, nebo mu všichni připadají stejní, nebo že manipuluje skupinami, terapeut se může zeptat: „V čem jste tady na skupině nejvíc zalhal?“ nebo: „Můžete nám popsat, jak stejní vám tady na skupině připadáme?“ nebo: „Jak jste zatím zmanipuloval tuto skupinu?“
Když si klient stěžuje na záhadné záchvaty hněvu nebo sebevražedná nutkání, terapeut může vést klienta k tomu, aby dal skupině najevo přesně ty chvíle, kdy se takové pocity objeví během sezení – tak, aby je skupina mohla zaznamenat a vztáhnout přímo k tomu, co se na skupině děje.
Popisuje-li někdo svůj problém s tím, že je příliš pasivní, příliš ovlivnitelný druhými, terapeut se může dostat přímo k němu tak, že se zeptá: „Kdo ve skupině by vás mohl nejvíc ovlivnit? A kdo nejméně?“
Když někdo zmíní, že skupina je příliš zdvořilá a taktní, terapeut se ho může zeptat: „Kdo jsou ti, kteří zde určují ten taktní styl?“ Děsí-li se klient možnosti, že by se měl otevřít, a bojí se ohrožení, terapeut jej může přivést k tady a teď tím, že ho požádá, aby označil ve skupině ty, kteří by ho v jeho představách mohli nejspíš zesměšnit.
V každém z těchto případů může terapeut prohloubit interakci tím, že žádá ostatní o další reakce. Například: „Jak se cítíte při té představě, že byste ho zesměšnila? Můžete si to představit? Připadáte si někdy ve skupině kritická? Je vám něčím blízké to, že byste byla opravdu ta, co má vliv, zlobí se nebo je příliš taktní?“ Užitečná může být i prostá technika, při níž terapeut požádá klienty, aby mluvili přímo k sobě navzájem, užívali druhé osoby („ty“) místo zájmen ve třetí osobě a dívali se na sebe.
Snadno se to říká, ale těžší je to udělat! Těmito radami se nelze řídit vždy. Pro některé klienty by byly příliš ohrožující a terapeut pak musí, tak jako vždy, volit vhodné načasování a pokusit se prožívat to stejně jako klienti. Hledat metody, které zmenšují ohrožení. Musí se pokoušet zaměřovat na pozitivní interakci: „Ke komu tady na skupině máte nejblíž? Kdo vás tady má nejspíš rád?“ nebo: „Mezi vámi a Johnem jsou evidentně nějaké silné vibrace, pozitivní i negativní. Zajímalo by mne, co mu nejvíc závidíte? A které jeho vlastnosti je pro vás nejtěžší přijmout?“

V psychiatrickém stacionáři se schází skupina starších klientů v souvislosti s léčbou depresivity. Je naplněná pocity osamění a zoufalství. Napoprvé se pozornost soustředila na Sáru – dvaaosmdesátiletou ženu, která přežila holocaust. Sára si stěžovala na přetrvávající předsudky, nenávist a rasismus, které tak často nacházela v novinových titulcích. Z bezmoci a strachu mluvila o svých válečných vzpomínkách, kdy s ní zacházeli nelidsky právě ti, kteří o ní jako o člověku vlastně nic nevěděli. I ostatní členové skupiny, včetně dalších obětí holocaustu, s druhými sdíleli své bolestné vzpomínky. Vedoucí skupiny se pokusil toto silné zaujetí minulostí narušit přechodem do tady a teď. Cítí Sára, že s ní členové skupiny zacházejí jako s člověkem? Proč se rozhodla jednat dnes jinak – promluvit? Proč nemlčí tak jako obvykle . . .? Může z toho mít nějaký přínos? Jak ostatní prožívají to, že Sára dnes promluvila?
Pozornost skupiny se postupně přesunula z tendence líčit smutné vzpomínky k živé interakci, podpoře Sáry a silnému prožitku společného propojení.