Pozorování zkušených terapeutů

Pozorování zkušených terapeutů

Pro studující terapeuty je ohromně užitečné, když mohou sledovat zkušeného skupinového terapeuta při práci. Možnost pozorovat staršího terapeuta při provádění individuální terapie je pro studenty velmi vzácná. Skupinová terapie je svou více veřejnou povahou často jedinou formou psychoterapie, kterou budou moci studenti kdy sledovat přímo.

Když jsou zkušení terapeuti pozorováni, mohou se zpočátku cítit značně nepohodlně. Jakmile s tím však jednou začnou, tento postup se stane příjemným a prospěšným pro všechny: studenty, terapeuty i členy skupiny.
Podoba pozorování záleží samozřejmě na možnostech daného místa. Já dávám přednost tomu, když studenti pozorují mou skupinovou práci přes jednosměrné zrcadlo. Když jim však rozvrh neumožňuje, aby byli přítomni po celou dobu devadesátiminutového sezení a na schůzce po sezení, nahrávám sezení na video a jeho úryvky pak přehrávám studentům při kratším semináři. Tento postup vyžaduje od terapeuta větší časovou investici a členům skupiny přináší větší nepohodlí způsobené přítomností kamery. Pokud jsou pozorovatelé jen jeden nebo dva, mohou sedět ve skupinové místnosti, aniž by členy nadměrně rušili. Velmi však doporučuji, aby zůstali sedět potichu mimo skupinový kruh a neodpovídali na otázky, které jim členové skupiny mohou pokládat.
Bez ohledu na použitou formu musejí být členové o přítomnosti pozorovatelů a o účelu pozorování plně informováni. Upozorňuji klienty na to, že pozorování je nutné pro výuku, že já jsem se učil také tímto způsobem a že jejich ochota dát studentům k pozorování svolení bude nakonec prospěšná pro klienty, které budou studenti v budoucnu léčit. Dodávám ještě jeden bod: postřehy, které mi studenti řeknou na schůzce po sezení, bývají často cenné pro terapeutický proces. Používají se také uspořádání (která popíšu později), kde se klienti účastní po skupině diskuse s pozorovateli, a často mají z této diskuse velký zisk. Celková délka doby, po kterou studenti skupinu pozorují, je většinou dána pravidelným střídáním služeb a změnami ve výcviku. Pokud je program dost pružný, doporučoval bych, aby pozorování trvalo nejméně šest až deset setkání. Tato doba je většinou dostatečná k tomu, aby se objevily změny ve vývoji skupiny, v interakčních vzorcích a ve viditelném intrapsychickém růstu. Když se studenti nemohou kvůli rozvrhu zúčastňovat setkání pravidelně a stále, rozdám studentům podrobné shrnutí před dalším setkáním (viz 14. kapitola).
Diskuse po sezení je ve výcviku naprosto nezbytná a nejlepší čas k setkání skupinového vedoucího/učitele a studentů-pozorovatelů je ihned po setkání. Já se se studenty nejraději scházím na třicet až čtyřicet pět minut a tento čas používám různým způsobem: získávám postřehy od studentů, odpovídám na jejich otázky na důvody, jež mě vedly k interpretacím, a používám klinického materiálu jako odrazového můstku pro diskusi o základních principech skupinové terapie. Jiní učitelé diskusi raději odloží a dají studentům za úkol napsat popis setkání se zaměřením především na proces (tzn. na interpersonální vztahy mezi členy skupiny a na skupinovou dynamiku). Studenti mohou být požádáni, aby si vyměnili svá shrnutí a sejdou se k rozboru setkání později během týdne.6 I když jsou užitečná určitá úvodní didaktická setkání, myslím, že o většině toho, co je uvedeno v této knize, lze se studenty nejlépe mluvit nad vhodným klinickým materiálem, který se objeví v průběhu několika setkání pozorované skupiny.7 Teorie se stává daleko živější, když je příhodná v danou chvíli.
Důležitý je vztah mezi pozorovateli, skupinou a skupinovými terapeuty. Někdy se stane, že nadměrné výtky („Proč jste ne. . .?“) jsou pro terapeuty nepříjemné a naruší jejich výkonnost. Nezřídka si pozorovatelé stěžují na nudu a terapeuti mohou cítit tlak na to, že by měli zvýšit míru zábavnosti skupiny. Podle mě je obecně nuda v opačném vztahu ke zkušenosti – s tím, jak studenti získávají zkušenosti a znalosti, postupně více vnímají řadu jemných, vzrušujících rovin, které jsou obsaženy v každé výměně. Skupina pozorovatelů má také svůj vlastní proces. Pozorovatelé se mohou identifikovat s terapeutem nebo s některými rysy klientů. Pokud se to rozebere při hodnotícím sezení, může to poskytnout příležitost k prozkoumání empatie, protipřenosu a projektivní identifikace. Někdy mohou pozorovatelé vyjádřit přání, že by byli rádi ve skupině jako účastníci, a vytvořit si silnou náklonnost ke členům skupiny. Pokud jde o důvěrnost a etické jednání, měli by pozorovatelé v každém případě dodržovat stejnou normu profesionálního chování jako terapeuti.
Členové skupiny reagují na pozorování studentů různě. Jako každá událost ve skupině jsou různé reakce materiálem pro terapeutickou práci. Když se všichni členové setkávají se stejnou situací (tzn. se situací, kdy jsou pozorováni studenty), proč někteří reagují hněvivě, jiní podezíravě a další s potěšením, a dokonce s radostí? Proč jsou na stejný podnět tak rozdílné reakce? Odpověď samozřejmě zní, že každý člen má jiný vnitřní svět a rozdílné reakce usnadňují zkoumání vnitřního světa každého člena.
Nicméně pro většinu klientů představuje tradiční pozorování určitý vpád. Někdy mohou pozorovatelé sloužit jako hromosvod pro úzkost pocházející z jiných záležitostí. Například jedna skupina, která byla pravidelně pozorována, se náhle začala velmi zajímat o pozorovatele a byla přesvědčená, že se pozorovatelé členům vysmívají a zesměšňují je. Jeden člen skupiny vyprávěl, jak potkal před skupinou na toaletě člověka, o němž byl přesvědčen, že je pozorovatel, a tento člověk se na něj ušklíbl. Členové skupiny vyžadovali, aby pozorovatelé přišli do skupinové místnosti a vysvětlili to. Reakce skupiny byla silná a přivedla mě k úvaze, zda nedošlo k nějakému narušení důvěry. Když jsme dále zkoumali, odkud tento zápal pochází, začalo být jasnější, že skupina vlastně promítala na pozorovatele svou obavu spojenou s blížícími se změnami ve skupině – dva starší členové skupiny odešli a brzy měli přijít dva noví členové. Skutečným problémem pro skupinu bylo, zda noví členové skupinu ocení, nebo se procesu a členům budou vysmívat.
Ačkoli to, co může vedoucí od klientů obvykle čekat, je zdráhavé přijetí a snižující se uvědomování si přítomnosti pozorovatelů, existují metody, jak přeměnit pozorování studentů v zisk pro terapii. Připomínám skupině, že pohled pozorovatelů je pro mě jako pro vedoucího cenný, a když se to hodí, uvádím některé užitečné poznámky, které mi řekli pozorovatelé po posledním setkání. Také skupině sděluji, že některé poznámky pozorovatelů často začleňuji do písemného shrnutí. Jiným, odvážnějším postupem je přizvat členy skupiny k účasti na diskusi pozorovatelů po setkání. V 15. kapitole jsem se zmiňoval o uspořádání, ve kterém byla pravidelnou součástí skupiny pro hospitalizované klienty desetiminutová diskuse pozorovatelů, kterou klienti sledovali.9 Podobné uspořádání jsem používal i u ambulantních skupin: vyzvu členy skupiny a pozorovatele, aby si na konci sezení vyměnili místnosti, takže klienti sledují přes jednosměrné zrcadlo diskusi koterapeutů a pozorovatelů po skupině. Jedinou mou podmínkou je, aby se pro účast rozhodla celá skupina: kdyby se zúčastnili jen někteří členové, mohlo by to skupinu rozvrátit a zpomalit vývoj soudržnosti. Je k tomu nutný výrazný časový závazek: čtyřicet pět minut diskuse po skupině a devadesát minut skupinového sezení znamená docela dlouhé odpoledne nebo večer.