Výcvik skupinového terapeuta

Výcvik skupinového terapeuta

Skupinová terapie je zvláštní rostlinou v zahradě psychoterapie. Je odolná: nejlepší dostupný výzkum prokázal, že skupinová terapie je účinná, je stejně mocná jako individuální terapie. A přesto potřebuje stálou péči.

Je už jejím věčným osudem, že je pravidelně dušena stejným starým plevelem: „povrchní“, „nebezpečná“, „druhořadá – k použití jen tehdy, když není individuální terapie dostupná nebo si ji klient nemůže dovolit“.
Klienti a mnozí odborníci z oblasti duševního zdraví stále podceňují skupinovou terapii a bojí se jí. A právě tyto postoje bohužel nepříznivě ovlivňují výcvikové programy. Skupinové terapii se nikdy nedostalo akademického uznání. Stejná situace je běžná na klinikách a v hierarchii nemocniční správy: lidé, kteří se nejvíce věnují skupinové terapii, se málokdy těší postavení odborné autority. Proč? Možná proto, že se skupinová terapie nemůže očistit od antiintelektuálního hnutí encounterových skupin nebo kvůli vnitřním metodologickým překážkám, jež brání pečlivému a přesnému výzkumu, který by měl skutečně smysl. Možná proto, že my terapeuti sdílíme přání klientů být jedinečným a výjimečným předmětem pozornosti, jak to slibuje individuální terapie. Možná se mnozí z nás raději vyhnou úzkosti spojené s rolí skupinového vedoucího, která představuje větší veřejné vystavení sebe jako terapeuta, menší pocit kontroly a řízení, strach ze zaplavení skupinou, více klinického materiálu ke spojování. Možná proto, že skupiny v nás vyvolávají nepříjemné osobní vzpomínky na dřívější zážitky ve skupinách vrstevníků.
Pokusy obnovit zájem o skupinovou terapii byly vždy úspěšné – ale jen na krátká časová období. Po počáteční vlně obnoveného nadšení pro skupinovou terapii následuje přehlížení a brzy se starý známý plevel opět protlačí na povrch. Vyžaduje to celou novou generaci dobře vyškolených zahradníků a stojí za to, abychom věnovali pečlivou pozornost vzdělávání začínajících skupinových terapeutů a svému vlastnímu pokračujícímu odbornému rozvoji.
V této kapitole předkládám své názory na výcvik ve skupinové terapii, nejen jako určitá doporučení pro osnovy výcviku, ale i v podobě obecných úvah o základních principech výcviku. Přístup k terapii popsaný v této knize je založen jak na klinické zkušenosti, tak na zhodnocení nejlepších dostupných výsledků výzkumů. Podobně je klinické zaměření a zaměření na výzkum v těsném vzájemném vztahu v průběhu výuky: získání výzkumného postoje k vlastní práci a k práci druhých stejně jako kladení si otázek je pro vývoj zralého terapeuta nutné.
Mnoho výcvikových programů pro odborníky z oblasti duševního zdraví je založeno na modelu individuální terapie a buď neposkytuje výcvik ve skupinové terapii, nebo ho nabízí jako volitelnou část programu. Přes jasné uznání, že praxe skupinové terapie bude nadále růst, současné průzkumy ukazují, že ve většině akademických výcvikových programů opravdové zajištění skupinového výcviku chybí. Ve skutečnosti není neobvyklé, že studenti dostávají výbornou intenzivní supervizi pro individuální terapii a potom jsou v počátcích programu žádáni, aby vedli terapeutické skupiny bez jakéhokoli zvláštního vedení. Mnozí vedoucí programů zřejmě očekávají, bláhově, že studenti budou schopni nějak převést svůj výcvik v individuální terapii na dovednosti ve skupinové terapii, aniž by prošli vlastním zážitkem ve skupině nebo klinickou zkušeností, které by pro ně měly význam. Nejen že to neposkytuje dostatečné vedení, ale přivádí to studenty ke znehodnocování skupinové terapie.
Je nezbytné, aby si tvůrci výcvikových programů v oblasti duševního zdraví uvědomovali potřebu důkladných, dobře organizovaných programů ve skupinovém výcviku a nabízeli programy, které odpovídají potřebám studentů ve výcviku. Americká společnost pro skupinovou psychoterapii (American Group Psychotherapy Association /AGPA/) a Americká společnost pro poradenství (American Counseling Association) stanovily normy výcviku pro osvědčení ke skupinové terapii, které mohou sloužit jako vzor pro výcvik. Například národní seznam skupinových terapeutů s osvědčením AGPA vyžaduje nejméně 12 hodin didaktického výcviku, 300 hodin vedení skupinové terapie a 75 hodin supervize skupinové terapie u skupinového terapeuta, který splňuje podmínky osvědčení.
Krize lékařské ekonomiky a růst řízené zdravotní péče nás nutí k tomu, abychom si uvědomili, že individuální psychoterapie asi nebude schopna pokrýt naléhavé potřeby v oblasti duševního zdraví veřejnosti. Vedoucí řízené péče také předpovídají rychlý růst používání skupinové terapie, zejména ve strukturovaných a časově omezených skupinách.5 Je zcela jasné, že s postupem času budeme na skupinové přístupy spoléhat stále více. Domnívám se, že každý psychoterapeutický program, který toto nedokáže uznat a nebude od svých studentů očekávat, že získají úplné odborné schopnosti ve skupinové i individuální terapii, nebude schopen splnit své povinnosti a závazky k oboru.
Každý program má své jedinečné potřeby a zdroje. Protože si nemohu dělat naději na to, že bych nabídl podrobně propracovaný plán pro obecný výcvikový program, rozeberu v následujícím oddíle čtyři hlavní složky (kromě didaktické a teoretické), které považuji pro úplný výcvikový program za podstatné: 1. pozorování zkušených skupinových terapeutů při práci; 2. důkladná klinická supervize prvních skupin studentů; 3. osobní zkušenost ve skupině; a 4. vlastní psychoterapeutická práce.