Charakter psychiatrické péče v ÚSP

Charakter psychiatrické péče v ÚSP

Jak jsme zjistili, zaujímá psychiatrická léčba v ÚSP co do objemu velmi významné místo – hned za péčí praktického lékaře. Procento psychiatricky medikovaných klientů z celkového počtu klientů v celoročním pobytu se v jednotlivých ÚSP pohybuje od 50 do 90 %.

Klienti s MR jsou tedy velmi významnými uživateli psychofarmak. Medikace je předepisována i těm klientům, kteří podle poskytnutých dat nemají v diagnóze výrazné poruchy chování či další diagnózu duševního onemocnění. U řady těchto klientů jsou ordinována neuroleptika, a to samotná či v dvoj- a trojkombinacích, často s depotními preparáty. Co se týče kombinace s dalšími skupinami léčiv, převažují jednoznačně antiepileptika, anxiolytika a antidepresiva. Monoterapie antidepresivy je zastoupena málo, i když současná literatura by spíše doporučovala opak (Janotová, 2006). Není výjimkou, že uživatel užívá kombinaci 4–6 různých preparátů z výše zmíněných skupin, doplněných nezřídka i o depotní neuroleptikum. Nutno říci, že takto nastavená medikace je přinejmenším diskutabilní. Ve schválených indikacích (Státní ústav pro kontrolu léčiv) jsou pro léčbu poruch chování u lidí s MR výslovně určena následující neuroleptika: Buronil, Risperdal a Cisordinol, pro léčbu neklidů u lidí s MR pak injekční Haloperidol. U ostatních najdeme v indikačním spektru uvedené nespecifi cké poruchy chování s psychomotorickým neklidem. Pokud bychom seřadili jednotlivá neuroleptika od těch nejčastěji používaných po neuroleptika užívaná zřídka, dostaneme následující pořadí: Tisercin, Haloperidol, Chlorprothixen, Risperdal (Rispen), Plegomazin, Tiapridal, Buronil, Sulpyrid, Zoleptil. Cisordinol a ostatní atypická neuroleptika jsou užita ojediněle nebo vůbec. Je zřejmé, že farmakoekonomické hledisko je na jednom z prvních míst. Nutno říci, že podobně je tomu i u medikace antiepiletické. Extrémně vysokými dávkami jsou léčeni především klienti s problémovým chováním, často agresivním či sebepoškozujícím. Je možné je zařadit do dvou skupin:

1. klienti s těžším postižením (F72–73) a agresivním či sebepoškozujícím chováním nebo s další diagnózou autismu či psychózy;
2. klienti, kteří své okolí (tj. personál a ostatní klienty) intelektově relativně převyšují a snaží se je za pomoci problémového chování ovládat; jejich chování nejspíše připomíná projevy z diagnostického okruhu poruch osobnosti a v režimu ÚSP při množství ostatních klientů se jeví jako velmi obtížně zvladatelné.

Obecně lze říci, že charakterem a dávkováním psychiatrické medikace připomíná většina ÚSP spíše psychiatrické zařízení léčebného typu. Otázkou zůstává vhodnost „plošného“ podávání medikace. Personál by se měl snažit hledat účelnější propojení zdravotnického a sociálního systému tak, aby měl ošetřující lékař dostatečně volné ruce ke kvalitní léčbě i komunikaci s klientem a jeho ošetřujícím personálem. To by též mohlo přispět ke změně poněkud okrajové pozice, kterou farmakoterapie u lidí s MR v oboru psychiatrie zaujímá.