Národnostní a menšinová práva

Národnostní a menšinová práva

Práva národnostních a etnických menšin jsou upravena v obecných ustanoveních hlavy první a podrobně pak v hlavě třetí, v čl. 24 a 25 Listiny. Zařazení práv národnostních a etnických menšin do třetí hlavy (mezi obecná lidská a politická práva v hlavě druhé a hospodářská, sociální a kulturní práva v hlavě čtvrté) narušuje systematiku Listiny, neboť zde jsou seskupena práva vymezená subjektem, a nikoli podle obsahu. Článek 3 odst. 2 Listiny zaručuje právo každého svobodně rozhodovat o své národnosti a zakazuje jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. Článek 24 Listiny obsahuje individuální zákaz diskriminace: „Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.“ Státní jazyk ústavní pořádek České republiky nestanoví.
Článek 25 Listiny upravuje jak kolektivní, tak individuální práva národnostních menšin. Článek 25 odst. 1, regulující kolektivní práva, zaručuje občanům České republiky tvořícím národnostní nebo etnické menšiny, všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Článek 25 odst. 2 Listiny stanoví individuální menšinová práva, zejména právo na vzdělání v mateřském jazyku, právo užívat menšinového jazyka v úředním styku a právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. Intenzivní právní ochrana, zakotvená v čl. 25 Listiny, se nevztahuje na příslušníky národnostních menšin, kteří nejsou občany České republiky, tedy na cizince, bezdomovce (zákon 123/1992 Sb.) a uprchlíky (zákon 498/1991 Sb.). Podrobnosti k uskutečňování kolektivních menšinových práv má stanovit zákon (čl. 25 odst. 1 Listiny), který však dosud nebyl přijat. To lze považovat za mezeru v právním řádu České republiky – neuskutečněné ústavní přikázání a nedostatečný zájem české politické elity o problematiku menšin. Absence tohoto zákona je terčem kritiky zejména ze strany menšin (Šeich, 2000, s. 31).
Poněkud problematická je interpretace skutečnosti, že asi 400 tisíc občanů ČR se hlásí k moravské či slezské národnosti . Otázkou je, zda lze mluvit o moravské národnosti. Je to věc defi nice. Národnost znamená příslušnost k určitému národu (Schmidt, 1995, s. 637). Národ je velká skupina lidí, kterou spojuje společná řeč, kultura a dějinná tradice (Schade a Springer, 1988, s. 70), nebo – podle jiné definice – velká skupina lidí spojených v sociálním svazku, která se od ostatních skupin odlišuje původem, řečí, územím a kulturními zvyky (Schmidt, 1995, s. 630). Moravská či slezská národnost nesplňuje hlavní znaky ani jedné z uvedených definic. Český národ, sídlící v Čechách a na Moravě, má společný jazyk, kulturu i dějinné tradice. Výzkumy politické kultury v bývalém Československu ukázaly zřetelně, že Češi a Slováci jsou dva národy, jejichž politická kultura se signifikantně liší (Vodička, 2000a, s. 76). Naproti tomu se neukázaly žádné relevantní rozdíly mezi českou a moravskou politickou kulturou . Český národ v Čechách a na Moravě měl po Listopadu 1989 (na rozdíl od slovenské populace) podobné názory na hodnoty individualismu a osobní svobody oproti státnímu paternalismu, na pracovní étos, měl podobné hodnotové a politické orientace, podobné nastavení k soukromému vlastnictví a privatizaci (Bayer a Kabele, 1996, s. 19). Problém přiznání se k moravské či slezské národnosti je zřejmě do jisté míry způsoben tím, že při sčítání lidu se dotazovaný musí rozhodnout buď pro českou, či pro moravskou národnost. Takto položená otázka je stejně zavádějící jako otázka položená Bavorovi, zda se cítí jako Němec, či jako Bavor. Dotyčný je obojí: Němec národností, Bavor svou regionální příslušností, tradicí a mentalitou. Stejně tak jsou moravští občané svou národností – jazykem, kulturou, dějinami – Češi, a zároveň, svým zemským patriotismem, mentalitou a regionální tradicí, Moravané. Postaveni před volbu „buď– anebo“, dala část z nich přednost svému regionálnímu patriotismu a moravské zemské tradici před pocitem sounáležitosti s českým národem jako celkem. To je zcela legitimní. Lze ale předpokládat, že většina Moravanů cítí jak příslušnost k českému národu, tak ke svým moravským či slezským tradicím a zvykům, že má duální identitu. Tyto dvě identity nelze stavět proti sobě. V roce 1991 se k moravské či slezské národnosti hlásilo 1,4 milionu občanů ČR, v roce 2001 to bylo už jen 0,4 milionu občanů. Tuto skupinu obyvatel však jistě nelze považovat za národnostní menšinu ve smyslu příslušných ustanovení Listiny, určených k ochraně minorit.
Za největší národnostní menšinu v pravém slova smyslu musí být považováni Slováci, kteří se s počtem cca 184 tisíc obyvatel podílejí na české populaci přibližně dvěma procenty. Většina Slováků přesídlila na území dnešní České republiky po druhé světové válce, v rámci společného československého státu, zejména během industrializačních programů komunistické vlády a doosidlování pohraničí po odsunu sudetských Němců. Slováci žijí zejména v regionech s těžkým průmyslem na severní Moravě (Ostrava), popř. v severních a západních Čechách (Ústí n. L., Most, Plzeň). Po rozdělení ČSFR využila většina českých Slováků pro ně příznivé výjimečné ustanovení, které slovenským občanům za jistých podmínek* umožňovalo zvolit si české občanství . Jazyková a kulturní spřízněnost Čechů a Slováků je však taková, že se většina Slováků zpravidla během několika málo let integruje do české populace.
O tom svědčí i skutečnost, že počet občanů hlásících se ke slovenské národnosti se za deset let (sčítání 1991 a 2001) snížil o 125 tisíc, tedy více než o třetinu.
Německá menšina v ČR se dokázala poměrně dobře zorganizovat a je českým obyvatelstvem – i když zčásti s podvědomou nedůvěrou – tolerována a oceňována jako most k Německu. Při tom hraje zvláštní roli podpora německé národnostní skupiny ze strany Německa. Význam mají také příslušná ustanovení Česko-německé smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci (čl. 20), která podrobně upravují a dále rozšiřují práva příslušníků německé menšiny.
Romská menšina v ČR není statisticky podchycena. Při sčítáních lidu před změnou režimu v roce 1989 nesměly být žádné údaje o počtu Romů shromažďovány a zveřejňovány. Při sčítání lidu v roce 1991 se za Romy označilo pouze cca 33 tisíc občanů, při sčítání 2001 ještě méně, jen 12 tisíc občanů. Většina Romů se prohlásila za Čechy, Slováky nebo Maďary a nevyužila tak – ať už z jakéhokoli důvodu – svého práva na svobodnou volbu národnosti. Skutečný počet Romů v ČR může být proto jen odhadován. Podle odhadů české vlády z roku 1991 jich bylo 150 –220 tisíc. Výpočty podle údajů sociálních úřadů bývalých národních výborů udávaly, že v roce 1989 v Československu žilo asi 400 tisíc Romů, z toho 37 % (tj. cca 148 tisíc) na území ČR (Pešek a Kuzněcov, 1992, s. 69). To přibližně potvrzuje vládní odhad. Protože Romové vykazují nadprůměrnou natalitu, lze se domnívat, že jejich procentní podíl na obyvatelstvu ČR dále stoupá. Pouze z vyšší porodnosti to však nelze jednoznačně dovodit, protože průměrný věk příslušníků romské menšiny je podstatně nižší než průměr majoritní populace.** Jen 3 % romských dětí (oproti 40 % českých dětí) dosáhnou středního vzdělání; naopak romské děti tvoří více než 50 % chovanců dětských domovů (Pešek a Kuzněcov, 1992, s. 68). Zdravotní stav romské menšiny se nachází hluboko pod českým průměrem (Šišková, 1993, s. 66). Romská menšina je na území ČR rozmístěna nerovnoměrně. Sídlí z největší části v severních Čechách (okresy Ústí n. L., Teplice, Most) a na severní Moravě, v regionech s tradičním těžkým průmyslem, jež jsou zatíženy ekologickými problémy a nezaměstnaností (Pešek a Kuzněcov, 1992, s. 72).
U Romů se nejedná jen o národnostní, ale i – resp. především – o sociální problematiku. Tím je romské etnikum specifické. Romy postihla změna systému po Listopadu 1989 velmi tíživě. Vzhledem k nízké kvalifikaci neobstáli v zostřené konkurenci na trhu práce. Negativní jevy jako nezaměstnanost, extrémní chudoba, závislost na sociálních dávkách, alkoholismus, drogová závislost, špatný zdravotní stav a sociálněpatologické jevy se v devadesátých letech dále přiostřily. Romové jsou velkou částí majoritní populace odmítáni (sociální vyloučenost ). Romská problematika má hluboké historické kořeny a její – alespoň částečné – vyřešení si vyžádá velké množství energie, trpělivosti a tolerance. Extremistické skupiny romské problematiky zneužívají. Pomocí protiromské rétoriky a předkládání radikálních „řešení“ vyhrocují etnické konfl ikty, které instrumentalizují k mobilizaci voličů. Renomovaný německý konstitucionalista Georg Brunner chválí, že česká ústavní úprava patří k těm, které práva menšin regulují „nejpodrobněji a obsahově nejpůsobivěji“ (Brunner, 1994, s. 161). Ústavní text chrání menšinová práva skutečně velmi intenzivně. Méně uspokojivá je míra etnické tolerance. Zejména vztah mezi většinovou společností a Romy se jeví jako velice problematický a skrývá v sobě značný konfliktní potenciál (Mareš , 2000, s. 96).