Předmluva

Předmluva

Autismus je pervazivní vývojová porucha, která se téměř vždy objeví už v raném dětství. Syndrom charakterizuje hluboký defi cit v komunikaci a sociálním porozumění, provází ho rituální a obsesivní chování. I když vznik postižení může být spojován s celou řadou možných příčin, ve většině případů hraje roli pravděpodobně genetická dispozice (Lord a Rutter, 1994).
Postižení poprvé popsal Leo Kanner; stalo se tak ve čtyřicátých letech 20. století v USA. Až neuvěřitelně podobný popis postižení se objevil téměř ve stejnou dobu v Rakousku, a to v práci Hanse Aspergera (překlad původní Aspergerovy studie viz Frith, 1991). I když stále pokračují vědecké diskuze na téma diferenciální diagnóza, většina výzkumných prací dokazuje, že klinický obraz a projevy dětí s autismem a dětí s Aspergerovým syndromem si jsou velmi podobné (Wing, 1981). Současná diagnostická kritéria pro Aspergerův syndrom používaná jak Světovou zdravotnickou organizací, tak Americkou psychiatrickou asociací udávají deficity v sociální komunikaci a obsesivní chování jako u autismu. Rozdíl je v relativně normální úrovni kognitivních dovedností u dětí s Aspergerovým syndromem, u kterých navíc chybí opoždění ve vývoji řeči.
Přestože se zpočátku předpokládalo, že autismus je velmi vzácné postižení, asi 3–4 děti na 10 tisíc, poslední studie navrhují mnohem větší prevalenci. Jestliže vezmeme v úvahu širší „autistické spektrum“, pak můžeme dojít k poměru 91 ku 10 tisícům, což představuje téměř 1 % populace (Wing, 1996).
Většina rodičů dětí s autismem začne mít vážné obavy o zdravý vývoj svého dítěte už v prvním roce jeho života. Tyto obavy se týkají především problémů v komunikaci, hry, sociálních recipročních vztahů a repetitivních vzorů chování. Jak děti stárnou, jejich vývoj je stále více ovlivňován postižením kognitivních funkcí. I když se syndrom vyskytuje u dětí ve všech úrovních IQ, většina lidí s autismem (70–75 %) je také mentálně retardována a kolem 50 % má IQ pod hranicí 50 bodů. Většina těchto dětí s hlubokým kognitivním postižením nemluví, často se u nich vyskytují problémy v chování jako agresivita nebo sebezraňování.Tyto děti potřebují celoživotní kvalifikovanou péči.
Na druhé straně asi 20 % jedinců postižených autismem a Aspergerovým syndromem má normální intelekt a jejich životní perspektiva je nadějnější. Stav většiny z nich se s přibývajícím věkem lepší, i když dospívání může přinést nečekané problémy. Ti, kteří si převážně v tomto vývojovém období uvědomí své potíže a snaží se je řešit, se mohou změnit k lepšímu (Kanner, 1973). I v této skupině se však najdou jedinci, kteří zůstanou plně závislí na svém okolí po celý život, jiní udělají úspěšnou kariéru a žijí více či méně nezávislý život, najdou si přátele, nebo se dokonce (pouze velmi málo z nich) ožení či provdají. Bohužel, i u těch jedinců, kteří učiní největší pokrok, ovlivní postižení v oblasti komunikace a sociálních vztahů mnohé aspekty jejich života, jak ostatně líčí příběh, který najdete v této knize.

Patricia Howlin
Psycholožka, St. Georges Hospital, London