Láska a city? Záhada!

Láska a city? Záhada!

Obyčejné interakce, které provázejí každodenní společenský život, byly pro mě vždy záhadou. Když jsem viděla lidi kolem sebe nebo v televizi nebo jsem četla knihu o tom, jak lidé vyjadřují vzájemnost, jak se snaží být spolu – a když jsem to srovnávala se svými vlastními reakcemi a city –, bylo mi jasné, že se od všech ostatních liším.
Přišla jsem na to, že emoce jsou nesrozumitelné a matoucí. Jak jsem vyrůstala, nebyla jsem schopna rozlišit mezi strachem, vztekem, úzkostí, frustrací či zklamáním. Pro osobu s autismem jsou zdvořilost, laskavost i důvěrnost znepokojivé, jelikož nechápe jejich účel. Emoce nejsou konkrétní, nelze je vidět, uchopit, organizovat. Jako by byly zavřeny v bludišti, které nemá východ. Všechny cesty vypadají stejně a vedou do jednoho místa. To místo je velmi nečitelné a vzbuzuje u osob s autismem strach, nebo dokonce hrůzu.
Mohu rozlišit pocity příjemné a nepříjemné, ale nevím, co si s tím mám počít. Často se cítím odtržená od světa kolem sebe, vůbec mi není jasné, jaká reakce se ode mne očekává nebo jak se mám správně zachovat. Od té doby, kdy jsem se dověděla, že trpím Aspergerovým syndromem, začala jsem své chování studovat a pochopila jsem, že tyto zkušenosti jsou u lidí, kteří mají tuto poruchu osobnosti, zcela běžné. Naučila jsem se rozpoznávat jemné rozdíly mezi vztekem, frustrací a zklamáním, a pochopila jsem, proč mívám tyto pocity. Tím, že pečlivě pozoruji postoj, chování, hlas, jeho tón a výraz obličeje, jsem obvykle schopna pochopit, co pozorovaná osoba cítí. Usilovně jsem studovala chování lidí a zjistila jsem, že lidé reagují na emoce odlišným způsobem; to mi velmi pomohlo. Nyní se už cítím dobře a důvěřuji si při setkání s těmi, kteří mě znají.
Když je někdo chválen nebo povzbuzován, obvykle se oba lidé usmívají, nehovoří hlasitě, potřásají si rukama a dívají se jeden druhému do očí. Obvykle stojí asi metr od sebe.
Při vzteku, jak jsem si všimla, obvykle mluví hlasitěji, zvyšují hlas a často používají nadávky. Vzteklé osoby obvykle stojí blíže k sobě, jsou rudé v obličeji a jejich chodidla se téměř dotýkají. V jiných případech může být vzdálenost větší, osoby mávají rukama a zatínají pěsti. Jestliže jde o jemnější, a tudíž hůře defi nované emoce, pomůže mi, když se přímo zeptám, jak se dotyčná osoba cítí.
Komunikace s lidmi s autismem je obtížná, obzvláště když partner je také postižený. Podle mého mínění se pohybujeme každý na jiné rovině komunikace. A jestliže si to uvědomíme, pak musíme vytvořit strategie pro vzájemné porozumění.
Přišla jsem na to, že mnohem lépe rozumím napsaným slovům než řeči. Trvá mi mnohem déle porozumět konverzaci a pochopit smysl všech slov než postihnout slova napsaná. Myslím, že je to proto, že při konverzaci musím sledovat i výraz obličeje a postoj hovořící osoby. Praktické zkušenosti, které jsem získala na univerzitě, byly k nezaplacení a velmi mi pomohly. Při lekcích komunikace jsem se musela na učit naslouchat. Když jsem neposlouchala, ostatní studenti mi pomáhali, abych si uvědomila, co dělám špatně, ukázali mi, jak se tvořivě zapojit. Uklidnili mě, když jsem potřebovala vědět, že se chovám správně. Byla to pro mne ta nejtěžší lekce, kterou jsem musela zvládnout, jelikož mám vrozené vlohy mluvit pouze o sobě.
„Sheilo, co si myslíš o této hodině?“ zeptala jsem se s důvěrou. Chvíli bylo ticho, ale zdálo se, že trvá celou věčnost.
„Po pravdě řečeno, Wendy, myslím si, že tě vůbec nezajímalo to, co jsem říkala.“
Její slova mě polekala.
„Ach, můžeš mi, prosím, vysvětlit, proč si to myslíš?“
„Podívej, já vím, že si jenom procvičujeme látku a že ty situace nejsou skutečné. Ale to, co jsem ti říkala, byl můj skutečný problém a mně se zdálo, že tě nezajímá. Tvůj nezájem a nedostatečná pozornost se mne dotkly.“ Byla jsem nepříjemně překvapená, protože jsem se velmi snažila ji poslouchat.