Pomoc rodičům

Pomoc rodičům

Rodiče si často nechtějí obtíže připustit. Namlouvají si, že se nic neděje, že se vše „samo“ spraví, že dítě začne určitě mluvit, až bude chtít. Jindy hledají viníka v partnerovi, jeho širší rodině, v příbuzných apod. Jsou ochotni měnit lékaře, aby konečně našli takového, který jim řekne, že vše je v pořádku. Některým rodičům trvá velmi dlouho, než si přiznají, že jejich dítě neumí to, co zvládají ostatní děti již delší dobu. Neumí říkadla, málo mluví, nenapíše ani počáteční písmeno svého jména. Velký problém nastává, když jeden z rodičů připouští obtíže, a druhý si je stále nechce přiznat.
Reakce rodičů na vyslovené podezření na dyslexii (stejně jako na jiné poruchy, nemoci apod.) jsou velmi podobné. Na počátku se projeví příliv emocí. Rodiče mohou přecházet od pocitu viny ke vzteku. Hledají viníka a pohybují se mezi sebeobviňováním a obviňováním někoho druhého. Tato obvinění jsou iracionální a nic neřeší. („Kdybych nepracovala v těhotenství, nic by se nestalo.“) V této etapě je nutné dospělým vysvětlovat, že mají především vnímat potřeby dítěte a poznávat oblasti, ve kterých mu mohou pomoci, ale také si více všímat všeho, v čem je jejich potomek „dobrý“. Základem je, aby dokázali problém akceptovat.
Malé procento rodičů nepřijme diagnózu nikdy. Domnívají se, že jsou stigmatizováni, neboť mají horší než perfektní dítě. Dokonce se může stát, že jeden z rodičů např. dítě odmítá a čas tráví mimo rodinu. Nejednotné přijetí diagnózy není dobré pro dítě ani pro rodiče. Je zdrojem konfliktů mezi nimi a ty mají pochopitelně zpětně špatný vliv na dítě. Ostatně někdy vede takový spor mezi rodiči až k jejich rozvodu.
Pokud se rodiče shodnou na přijetí diagnózy a hledají pomoc, v rámci ní si musejí mj. rozdělit úlohy při práci s dítětem. Není dobré zavádět taková opatření, která vyčerpávají celou rodinu.
Jedním z nejdůležitějších úkolů rodičů je formování sebevědomí dítěte, které cítí, že nepřináší rodičům takovou radost, jakou by samo chtělo, že je např. horší než sourozenci. Dítě ale nesmí být přijímáno především jako dítě s dyslexií. Je to především neopakovatelná osobnost s celou řadou pozitivních rysů. Zdůrazňováním poruchy snižujeme jeho sebevědomí a potlačujeme uvědomování si předností, které také očividně má. Důsledkem může být jeho přílišná závislost na rodičích a narušení procesu vývoje k samostatnosti v dospívání a dospělosti. Dítě, které je závislé na péči rodičů, se v období dospívání obrací proti nim a nevhodným chováním jim dává najevo svůj vztek.

Reakce sourozenců

Mnoho pozornosti věnované dítěti s dyslexií znamená méně pozornosti pro jeho sourozence. Pokud sourozenec přijme roli pomocníka, je vše pořádku. Pokud ne, je situace obtížná, protože obviňuje rodiče, že ho zatěžují a trestají péčí o sourozence. V případě konfliktů je třeba hledat pomoc mimo rodinu. Nemusejí to být pouze odborníci, ale též rodiny s obdobnými problémy, zkušenostmi apod. V krajním případě situaci řeší rodinná terapie. Práce s dítětem s dyslexií může pomoci rodině semknout se při překonávání společných obtíží.

Přehledné prostředí a řád

Svět uspořádaný podle určitých pravidel napomáhá pozitivnímu vývoji dítěte, jeho dozrávání a úspěšnému vrůstání do světa dospělých. Opakem je nepřehledné prostředí zahlcené přemírou předmětů, hraček, rozptylujících podnětů. Nadbytek předmětů a hraček působí na dítě chaoticky. Většinou ani neví, kterou hračku má zvolit, a těká od jedné ke druhé. Proto je vhodnější hračky, se kterými si nehraje, uklidit a nechat méně podnětů, ze kterých si v určité době vybírá. Jeho zájmy se mění s dozráváním. Je možné, že hračka, o kterou nejevilo dříve zájem, bude přijata o několik týdnů později. Prostředí, ve kterém se dítě pohybuje, zvláště pokud je to dětský pokoj, by mělo být vybaveno tak, aby nabízelo podněty přiměřené věku, které jsou impulzem k tvořivým aktivitám.